Bitva o Varšavu, která se před polským hlavním městem rozhořela před sto lety, byla dovršením střetu mezi bolševickou expanzí na západ a úsilím obnoveného Polska o znovunabytí dříve ztracených území na východě. Zcela naplnit se nepodařilo ani jedno. „Zázrak na Visle“ ale zastavil bolševické rozpínání a po poválečných mírových rozhovorech získalo Polsko některá bývalá teritoria zpět.
„Zázrak na Visle“ vyhnal bolševiky od Varšavy a posunul polské hranice na východ
Po bolševické revoluci v Rusku a konci první světové války panovala ve východní Evropě velmi zmatená situace.
V oblasti bývalého Litevského velkoknížectví, které zahrnovalo dnešní Litvu, Bělorusko, velkou část Ukrajiny a menší části současného Polska a Ruska, se střetávaly zájmy Polska, Ruska, Litvy a ukrajinských a běloruských aktivistů usilujících o nezávislost.
Rusko usilovalo o ovládnutí bývalých součástí carského impéria a rozšíření komunismu dál do Evropy. Zejména pak do poraženého Německa, které se po válce zmítalo v ekonomickém a politickém chaosu a kde vypukla – konkrétně v Berlíně a Mnichově – povstání levicových radikálů.
Vůdce opět nezávislého Polska, maršál Józef Piłsudski, zase snil o obnově Polsko-litevské unie (Rzeczpospolity) v hranicích z roku 1772, tedy před prvním dělením Polska. „Nová polská vláda v čele s Piłsudským spatřovala hlavní hrozbu pro nový stát v Rusku a občanskou válku ‚rudých‘ a ‚bílých‘ vnímala jako příležitost k oslabení tradičního nepřítele,“ uvádí historik Jan Křen v knize Dvě století střední Evropy.
Poláci došli až do Kyjeva
V únoru 1919 proto Varšava zahájila tažení na východ. Vyhnala Rudou armádu z Vilniusu, který měl pro Polsko velký historický význam, dál se ale o město přela s Litvou. „V zimě 1919–20 byl Piłsudski přesvědčen, že je Rusko možné porazit na bojišti a otázka Wilna (Vilniusu) se pak vyřeší sama,“ podotkl historik Tymothy Snyder v knize Obnova národů.
V dubnu 1920 zahájilo Polsko s pomocí vojsk Symona Petljury, jednoho z tehdejších ukrajinských vůdců, velkou ofenzivu proti bolševickému Rusku a o měsíc později dobylo Kyjev. Už v červnu však podnikla bolševická Rudá armáda zdrcující protiofenzívu.
„V blízkosti Varšavy je centrum polské buržoazní vlády, ale i centrum mezinárodního imperialismu… to nám dovoluje zaútočit na tento systém, a to nejen v Polsku, ale i v Německu a Británii,“ napsal v červnu bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin.
Bolševici se pokusili využít svého postupu k nastolení vlastního režimu na polském území a v Białystoku vyhlásili v červenci Polský prozatímní revoluční výbor, jehož členem byl i nechvalně proslulý šéf tajné policie Čeka Felix Edmundovič Dzeržinskij. Dohodové státy se mezitím snažily o zprostředkování v konfliktu. Londýn tlačil na Poláky, aby se zřekli Vilniusu, Volyně a východní Haliče a přijali hranice určené takzvanou Curzonovou linií, uvádějí autoři Dějin Ukrajiny z Nakladatelství Lidové noviny.
Polsko před válkou s Ruskem (červeně), Curzonova linie (modře) a polské územní zisky po válce (zeleně)
Bitva o Varšavu trvala třináct dnů
Rudá armáda nakonec zatlačila polské síly až k Varšavě. „Běželi jsme celou cestu do Kyjeva a běželi jsme celou cestu zpátky,“ popsal obrat na frontě podle stanice Radio Svobodná Evropa/Radio Svoboda jeden polský voják. Jízdní armáda generála Semjona Buďonného prolomila polské pozice, čímž spolu s jednotkami generála Michaila Tuchačevského zapříčinila kolaps celé polské fronty.
V červenci Piłsudski vystoupil se zásadním projevem k polskému národu. „Občané Rzecipospolité! Vlast vás potřebuje! Nepřátelé nás obkličující ze všech stran. … Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby dle vzoru svých otců i dědů srazili nepřítele Rzecipospolité k jejím nohám. Vše za vítězství vše! Do zbraně!“ řekl v něm mimo jiné. Výzva se neminula účinkem a do armády se přihlásilo na sto tisíc dobrovolníků.
Samotný bolševický útok na Varšavu začal 13. srpna, o den později ale přišel polský protiútok překročením řeky Wkra. Podle některých pramenů nastal obrat 15. srpna, tedy v den Nanebevzetí Panny Marie. A právě její přímluvě katoličtí Poláci často přisuzují úspěch v „zázraku na Visle“.
Piłsudského armáda dokázala postoupit o 70 kilometrů během 36 hodin. Tuchačevskij si pak 18. srpna ve svém velitelství v Minsku uvědomil hrozící porážku a vydal rozkaz k ústupu a přeskupení. Poláci ale postupovali dál, během šesti dní postoupili o více než 150 kilometrů na východ. Polská armáda se dostala až téměř k Minsku a Tuchačevskij rozkázal stažení Rudé armády zpátky k řece Bug.
„Zázrak na Visle“ trval třináct dnů, do 25. srpna. Ruská fronta se pak zhroutila 31. srpna. V bitvě bojovalo 113 tisíc Poláků, z nichž 4500 padlo a deset tisíc bylo ztraceno. Ze 140 tisíc rudoarmějců jich nepřežilo nejméně deset tisíc a přes 65 tisíc bylo zajato.
Hranice meziválečného Polska byly narýsovány v Rize
Rudá armáda se z porážky u Varšavy už nevzpamatovala a po několika dalších prohrách přistoupila na příměří. V Rize pak byly zahájeny mírové rozhovory.
Polsko na nich však nezastupoval Piłsudski či jeho přívrženci, kteří prosazovali vznik jakési federace národů dříve sdružených v Polsko-litevské unii. V polské delegaci měli převahu národní demokraté, kteří ovládali kabinet a parlament a usilovali o Polsko s převahou Poláků. Odmítli proto v Rize nabídku Minsku a dalších území, které tehdy Polsko okupovalo, píše Snyder.
I tak ale Polsko získalo směrem na východ víc, než předpokládala Curzonova linie, včetně mnohých území s převahou Bělorusů a Ukrajinců. Rižský mír z března 1921 stanovil polsko-ruskou hranici v linii Desna-Słucz-Korzec-Zbrucz, která na východě téměř kopírovala stav při druhém dělení země v roce 1793. Součástí meziválečného Polska se nakonec stal i Vilnius.