Mariupol je dnes zcela zničené místo, obklíčené ruskou armádou, která svrhává bomby na civilisty. Před válkou jich tam žilo na 430 tisíc, nyní je tam uvězněno posledních asi sto tisíc lidí. Ve městě nefunguje nic, obchází tam jen smrt, všude leží mrtvá těla. Propukla tam humanitární katastrofa a Mariupol se tak stal symbolem ruské agrese na Ukrajině. Ti, kteří útok i útěk z města přežili, přišli úplně o všechno. Někteří z nich utekli do Česka, pro pořad 168 hodin s nimi natáčeli Veronika Jonášová a Václav Crhonek.
Z Mariupolu prakticky není úniku. Rusové bombardují i humanitární koridory. S nasazením života se utéct povedlo Iryně s rodinou. V Čechách jsou týden.
„Bolí to. Bolí to. Je to moje rodné město. A ono už prostě není. Nejsou žádné budovy. To, co jsem znala, kde jsem vyrostla. Nezůstal mi žádný domov, jen vzpomínky na mé město.“
„Stále tam zůstává moje sestra a sestřenice. Sestra nechtěla odjet, protože nemohla najít svoji dceru, je jí 24 let. Ona neví, kde se ukryla, a nemá žádné informace, kontakty a stále neví, jak se dostat ven,“ řekla.
Dva týdny z Mariupolu utíkala šestičlenná rodina Táni. Na Ostravsko se dostali až teď. Z Mariupolu se podle nich stalo během pár dní peklo.
„Vyjdeš za kontrolní stanoviště a vidíš nejen ruské vojáky, ale i naše ukrajinské kluky, jak tam jen tak leží mrtví na zemi. Když tohle vidíš, tak prostě děláš, že to není. Jedeš dál. Ale ono se to ukládá. Pak přemýšlíš, že to byl něčí syn,“ popsala Táňa, která pomohla do Česka i kamarádce Oleně a její matce. Olenin manžel odešel na frontu, obě ženy zůstaly samy v ruinách svého domu.
Přelom nastal, když umírali sousedé
Mariupol je obklíčený ruskou armádou. Na obytné domy nepřetržitě dopadají bomby, lidé se bojí vycházet. Došlo jídlo i pití.
„My i děti jsme jedli jednou denně, měli jsme žízeň, ale nemohli jsme se napít, protože jsme neměli pitnou vodu. Později už nebyla žádná voda, ani užitková, abychom ji převařili a vypili. Byla velká zima a hlad,“ vzpomíná Kristina, která z města uprchla i s manželem Oleksandrem a dětmi, kteří jsou nyní v Česku. Aby se mohl starat o nemocnou dceru, nemusel Oleksandr na frontu. Z Mariupolu cestovali čtyři dny, a to i přes Rusy ostřelovaný koridor.
„V našem domě za dobu bombardování zemřely tři děti a dva dospělí. Byli to naši sousedi. A sousedka pak dostala mozkovou mrtvici. Ano, tři projektily zasáhly vedlejší vchod, náš dům má dva vchody. A tam zemřeli lidé. Tenhle moment pro nás byl přelomový. Hned potom jsme se rozhodli, že zůstat tam je nebezpečné a nemožné,“ vyprávěli manželé.
Příbuzného ztratila v Mariupolu i čtyřiadvacetiletá Olena Slawinski. 14. března si se sousedy vařili venku jídlo, pak šel zkontrolovat auto. Ruská raketa ho roztrhala na kusy. Podle Oleny měl štěstí: neumíral dlouho tak jako ostatní ve městě, kde zoufale chybí i léky a základní zdravotnický materiál.
„Já nebudu říkat, co máma řekla, jak vypadal náš švagr po pádu rakety. Jsem ráda, že sestra ho neviděla, jinak by zešílela úplně,“ řekla Olena.
Rodina nemohla Artura ani pohřbít. Kvůli bombardování je to nebezpečné. Jeho ostatky, tak jako mnoha jiných, leží na ulici pod plachtou. Arturova žena a desetiletý syn Damir už jsou na cestě do Česka. Olena si s ním telefonuje.
„Damir si musel cestou zakrývat oči, na krajnici jsou spálená auta. On se teď bojí každého, každého bouchnutí, a začíná brečet, a přitom to byl tak silný chlapeček. Je vlastně sportovec a nebál se ničeho, a teď to budeme dlouho, dlouho spravovat. A hlavně táta pro něj byl bůh, on ho následoval ve všem.“
Rusům může jít o pomstu
Ruský bombový útok na mariupolské divadlo nepřežilo nejméně tři sta lidí. A kdo v Mariupolu nepřišel o život, přišel o domov.
A proč se Rusové rozhodli srovnat Mariupol se zemí? Důvodů je hned několik. Mariupol okupovali proruští separatisté už v roce 2014. Tehdy ho ale ukrajinská armáda ubránila.
„Je to symbol. Symbol vzdoru proti Rusku. A tak si myslím, že pro ně je tohle pomsta. Oni hrozně chtějí město demonstrativně srovnat se zemí. Aby ukázali, že prostě můžou,“ vysvětlila svou teorii aktivistka a umělkyně Žanna Berg, která utekla z Mariupolu 1. března.
Mariupol je navíc poslední překážkou před pobřežním propojením Ruska s poloostrovem Krym. Taky okupovaným.
„Na příkladu Mariupolu je vidět, že Rusům nešlo o civilní obyvatelstvo. Jim tam nešlo o obranu civilního obyvatelstva, které v podstatě vyvraždili nebo donutili k útěku nebo unesli. Ale šlo o to, že ho chtěli srovnat se zemí a pokračovat dál a spojit se pozemní cestou s Krymským poloostrovem,“ říká válečný zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín.
Nelidské utrpení a likvidaci Mariupolu líčí ruským divákům Putinova propaganda úplně jinak než západní média.
„Na severozápadě Mariupolu už je dnes svoboda, válečná fronta už se posunula daleko od této oblasti. A lidé tu říkají – přestali jsme se bát. ‚Jsme zdraví, nehladovíme. Voda tu je. Dají nám chleba, vodu, všechno je skvělé.' Obyvatelé osvobozených oblastí věří, že čím rychleji budou zničeny zbytky nacistických jednotek v Mariupolu, tím dřív se město vrátí k normálnímu životu,“ slyšeli například ruští diváci ze státní televize Rossija.
Podle politického geografa Jana Šíra z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy jsou Rusové schopni věřit tomu, že za ruskou agresi proti Ukrajině může někdo třetí. „Ukrajinci, Západ, Wall street, Evropa, nějací loutkovodiči a tak dále, takhle vypadá ruská oficiální komunikace. Není to ani první, ani poslední nehoráznost.“
„Osvobození“ od domova
Bylo to moderní evropské město plné života. Tak o Mariupolu mluví Ukrajinci, kteří v něm prožili život. Teď je z něj symbol zkázy a nezbylo skoro nic. A jak do jeho ulic dopadají ruské bomby, vyhasínají další lidské životy těch, kteří své město nestihli opustit včas.
„To je osvobození čeho? Našich mužů? To nás osvobodili od našich domů? Já nevím, čím jsme si to zasloužili, co oni si myslí,“ ptá se Táňa.
Na otázku, zda si myslí, že se někdy vrátí do Mariupolu, si dotazovaní uprchlíci jen povzdechli. Chtěli by domů, ale ví, že z jejich krásného města zbyly jen trosky.
