Praha/Tallinn - Nevelká země na severovýchodě Evropy se spolu s dalšími pobaltskými zeměmi stala první z řady svazových republik, které se vymanily z přímého vlivu Moskvy. Sovětský svaz se na přelomu 80. a 90. let začal symbolicky drolit právě v oblasti, která ve své historii zřídkakdy zažila nezávislost. Podobně jako v případě Československa se estonský národ těšil z politického a hospodářského vzestupu v období mezi dvěma světovými válkami, poté však spadl pod přímý vliv nacistického Německa, resp. Sovětského svazu. Paralely novodobých dějin Československa a Estonska přitom tvoří nejen způsob, jakým zde totalitní režim začal, ale i skončil. Zatímco sovětský satelit ve střední Evropě prosazoval opoziční dialog, Estonci svou nekrvavou revoluci vedli s úsměvem a zpěvem na rtech.
Revoluční změny států si lidé většinou nespojují se zpěvem, pro Estonce je však tato činnost důležitým symbolem národní hrdosti, kterou často museli pod tíhou politických okolností potlačit. Nevelký národ s celkovým počtem obyvatel přes 1,3 milionu si zachoval jednu z největších sbírek lidových písní na světě. Podle mnoha tamních obyvatel je zpěv důležitou součástí historie a kultury země, což dokládá velké množství pěveckých sborů, které mají zastoupení ve většině měst a vesnic.
O zpěv se Estonci mohli opřít i v citlivé době rozpadajícího se Sovětského svazu, dokonce natolik, že ve světě se boj o odsvětštění této země ujal pod názvem „zpívající revoluce“. „Ta naše byla veselá. Smáli jsme se, zpívali, radovali. Nikde se nevraždilo, nikdo se nechtěl prát. Byla to zvláštní revoluce, kterou svět dosud nezažil,“ říká s odstupem let umělec a politik Heinz Valk, který poprvé nazval obrodné změny Estonska přízviskem „zpívající“.
Estonská revoluce začala o dva roky dříve než v Československu, přesto dosáhla svého cíle později. Od sovětské anexe Estonska na základě vojenského paktu Ribbentrop-Molotov, s malou epizodou okupace nacistů, se Estonci museli 50 let vyrovnávat s likvidací jakéhokoliv odporu či politické opozice. V 80. letech politické i ekonomické napětí v Sovětském svazu dosáhlo vrcholu. „ Situace byla zoufalá. V obchodech nebylo jídlo ani jiné důležité věci. Lidé stáli dlouhé fronty na půl kila obyčejného salámu nebo na benzin. Na auto dávali jen 20 litrů měsíčně. Přesto jsme doufali, že impérium se rozpadne, protože všechno naznačovalo, že mu docházejí ekonomické i politické síly,“ přiznává Valk.
Estonské vlastenectví se formovalo na Pěveckém, ne bitevním poli
Estonsko v té době bez vědomí Moskvy začalo hospodářské problémy řešit přímým obchodování s ostatními sovětskými republikami. Důležitější než snaha o hospodářský vzrůst se ukázala potřeba pozvednout náladu ve společnosti, k čemuž už od 19. století v Estonsku sloužily každoroční pěvecké festivaly. Šlo o celonárodní manifestace kultury a vlastenectví, kterých se účastnili lidé z celé země. Nejproslulejší místem byl areál tzv. Pěveckých polí nedaleko Tallinnu, kterému vévodí obří podium, kde pravidelně zpívalo 20 až 25 tisíc lidí najednou.
Právě sem se z univerzitního městečka Tartu spontánně přemístili účastníci stotisícové demonstrace v květnu 1988 a pokračovali ve zpěvu vlastenckých písní, které komunisté již několik let zakazovali. Pod tíhou vyhlášené Gorbačovovy glasnosti, tedy zaručení svobody slova, však přítomná KGB proti evidentní antisovětské manifestaci nezasáhla. „Lidé zpívali až do rána. Každý večer přicházelo víc a víc lidí - nejdřív stovky, pak tisíce a na poslední koncert muzikanti pozvali celý národ. Na Pěvecké pole se ze všech ulic valili lidé jako řeky. Ulice se změnila v jednu velkou řeku, auta i tramvaje se zastavily. Město bylo plné zpívajících lidí,“ dodává pamětník událostí.
Spontánní události z léta 1988 inspirovaly Heinze Valka k vyjádření termínu, který se vžil do historie podobně jako československý „samet“: „Když jsem přišel domů, byl jsem pod takovým vlivem emocí, že jsem hned sedl ke stolu a rychle napsal článek do novin o zpívající revoluci. Ráno jsem ho donesl do redakce, kde ho okamžitě otiskli. Tehdy bylo v Estonsku hodně zahraničních novinářů, které zajímalo, co se tady děje. Svět už tehdy věděl, že existuje Estonsko a náš malý národ. Do té doby jsme byli jen Rusko. Převzali název zpívající revoluce, psali o ní v mnoha zemích, a tak to zůstalo dodnes.“
Na Pěveckém poli se Estonci demonstrativně sešli ještě několikrát. V září téhož roku dorazilo na manifestaci, kterou organizovala Národní fronta, dokonce 300 tisíc lidí – v té době tedy zhruba každý třetí Estonec. Zpěv a masové vlastenectví samo o sobě na osvobození Estonska nestačilo, protirežimní opozici však bylo dostatečným signálem pro důslednější jednání se sověty. Pobaltí se vzchopilo k vyjednávání po pádu Berlínské zdi. V roce 1990 vznikl Kongres Estonska, který se oficiálně vzepřel sovětským doktrínám a prohlásil anexi země z roku 1940 za neplatnou s ohledem na mezinárodní právo. Na jaře téhož roku se navíc prvně konaly svobodné volby.
V referendu o nezávislosti z roku 1991 se pro ni vyslovilo 77,8 procenta Estonců. Přispěl jim pokus konzervativního křídla komunistů zmocnit se Kremlu v rámci tzv. srpnového puče, jenž se sice nezdařil, ale znamenal faktický konec převahy Gorbačova, kterého nahradil proreformní Boris Jelcin. Ve stejné době, tedy 20. srpna, se Estonsko prohlásilo za nezávislé.
