Když Rusko před deseti lety napadlo Ukrajinu, začalo se více mluvit o hybridní válce. Mnozí experti sice upozorňují, že jde o poměrně vágní a neohraničený pojem, který se v posledních letech nadužívá a vyprazdňuje. Zároveň ale obrátil pozornost k tomu, co všechno Kreml při své agresi vůči sousední zemi použil a že jde i o prostředky, které nemusejí být na první pohled patrné. Kromě toho má ruská hybridní válka rovněž širší kontext – není namířená jen proti Ukrajině, ale Kreml ji vede proti celému Západu, proti jeho hodnotám a soudržnosti.
Ruská hybridní válka proti Ukrajině i Západu využívá širokou paletu nástrojů
Určit, kdy přesně Rusko hybridní válku proti Ukrajině zahájilo, může být problematické, protože záleží na tom, jak ji definujeme, podotkl odborník na postsovětský prostor Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
„Válka – ve smyslu stavu války mezi dvěma zeměmi, jak definuje ozbrojený konflikt mezinárodní právo – započala průkazně invazí na Krym v noci z 26. na 27. února 2014, bez ohledu na to, že tuto invazi ruské vedení popíralo,“ uvedl Šír.
Události 27. února 2014 (zdroj: ČT24)
Upozornil ale, že podvratnou činnost prováděli Rusové na Ukrajině už od zhroucení Sovětského svazu v roce 1991, a to s cílem ovlivnit a destabilizovat tamní situaci. „Ať už šlo – namátkou – o podporu separatismu, energetický nátlak a obchodní a celní války, o weaponizaci jazyka, historickou mytologii a církev, nebo o kultivaci sítě agentů vlivu,“ přiblížil a dodal, že vzhledem ke své dlouhé imperiální tradici mají Rusové v tomto ohledu mimořádně bohaté know-how.
„Zlom v politice vůči Ukrajině vidím určitě s nástupem Vladimira Putina – nejdřív vojenský nátlak kolem ostrova Tuzla na sklonku roku 2003 a otevřené vměšování do voleb a atentát na budoucího prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka v roce 2004,“ doplnil vhled do prvních let Putinovy vlády.
V hlavní roli nestátní aktéři a nevojenské prostředky
Poté, co Západ nepotrestal ruskou agresi proti Gruzii v roce 2008, bylo podle Šíra jenom otázkou času, kdy Rusové podobně vojensky zasáhnou i na Ukrajině. Na ni zaměřená ruská hybridní válka podle něj vyniká mírou zapojení nestátních (proxy) aktérů a silným důrazem na nevojenské prostředky a způsoby vedení.
Kreml proti napadené zemi nasadil i celou řadu dalších aktivit, které se počítají mezi prvky hybridní války. Následující přehled uvádí u každého prvku jen několik ilustrativních příkladů, nejde rozhodně o vyčerpávající popis. Jednotlivé prvky navíc bývají vzájemně propojené a mohou se překrývat.
Politické aktivity
Spočívají v podpoře politicky vlivných aktérů, například opozičních skupin či politických spojenců v dané zemi, jako jsou politické strany, nevládní organizace, média, podnikatelé, odbory, náboženské organizace, etnické skupiny či profesní svazy. Kromě toho pod ně spadá také skrytá infiltrace režimu dané země, jejímž cílem je přimět místní aktéry k vědomému či nevědomému zapojení do aktivit preferovaných útočícím státem. Může se tak dít například v podobě pokusu ovlivnit konkrétního představitele skrze jeho okolí.
Asi nejviditelnějším ruským politickým „koněm“ na Ukrajině byl exprezident Viktor Janukovyč, kterého Moskva podporovala ve volbách, a i dále jeho prostřednictvím uplatňovala v zemi svůj vliv. Když se ukrajinské vedení chystalo v roce 2013 podepsat asociační dohodu s EU, Kreml ho po nátlakem, který zahrnoval i hrozbu snížení podpory režimu, přiměl rozhodnutí změnit.
Po Janukovyčově pádu podporovala Moskva různé proruské skupiny na Donbasu i v Kyjevě, a to jak finančně, tak také ve formě politické či technické podpory. Příkladem politického vlivu pak je i vyjednávání o druhé minské dohodě v roce 2015, která zastavila nejprudší boje v Ruskem vyvolané válce na Donbasu. Ruský vůdce Putin tehdy přiměl vedení Moskvou koordinovaných sil k souhlasu s dohodou, i když radikální část těchto uskupení s podmínkami nesouhlasila.
Při ruské invazi na Krym se ukázal důležitou spojkou Kremlu do té doby ne moc významný politik Sergej Aksjonov, předseda tamní malé proruské strany Ruská jednota, která měla v regionálním parlamentu jen tři křesla ze sta. Právě tohoto bývalého gangstera s přezdívkou Goblin si Kreml vybral jako nového krymského premiéra, kterého nechal „zvolit“ do funkce poté, co neoznačení ozbrojenci obsadili tamní parlament.
Přímo „Putinovým mužem na Ukrajině“ pak dlouho byl ukrajinský oligarcha Viktor Medvedčuk, Putinův osobní přítel, který nejen prostřednictvím vlastního vlivu na nejvyšší patra ukrajinské politiky, ale také skrze své mediální impérium a proruskou politickou stranu Opoziční platforma – Pro život, kterou Moskva podporovala, šířil v zemi prokremelské narativy. Nakonec byl obviněn z vlastizrady a poslán do vazby, odkud se dostal do Ruska jako součást výměny zajatců v září 2022.
Kybernetické operace
Zaměřují se na krádeže strategických informací, manipulace s daty či paralyzování informačních systémů. Ukrajina čelí ruským kybernetickým útokům opakovaně, například jen v roce 2018 jich bezpečnostní služba SBU zaznamenala nejméně 360 a o rok později na pět set. Jedním z nejvýraznějších kybernetických útoků od začátku plnohodnotné pozemní invaze před dvěma lety bylo napadení největšího ukrajinského telekomunikačního operátora KyivStar loni v prosinci.
Informační operace
Zaměřují se na vytváření a přetváření lidských představ, které pak ovlivňují společenskou soudržnost či rozhodování politických elit. Spadá pod ně i takzvaná reflexivní kontrola, jejímž cílem je manipulace vnímání vlivných aktérů tím způsobem, aby sami dobrovolně učinili rozhodnutí výhodná pro útočící stát.
Například v případě invaze na Krym použilo Rusko strategii reflexivní kontroly vůči západním politickým představitelům, které se tak snažilo odradit od kroků směřujících k zabránění nelegální ruské anexe poloostrova. Cílem bylo zahraniční politiky a publikum zmást a vyvolat v nich obavy, že by jejich země mohly být vtaženy do války.
Jiná sdělení cílili Rusové na obyvatelstvo na Krymu, ve zbytku Ukrajiny a na domácí publikum. Po obsazení televizních a rozhlasových vysílačů na Krymu bombardovali tamní obyvatelstvo tvrzeními, že nová vláda v Kyjevě je neonacistická či rusofobní, a snažili se vytvořit mezi obyvateli poloostrova pocit, že je nikdo neochrání lépe než Rusko. Podobné „zprávy“ o „fašistické juntě“ v Kyjevě, která prý konflikt zavinila, servírovali i domácímu publiku.
Ve zbytku Ukrajiny pak usilovali o oslabení vůle k odporu šířením beznaděje a nedůvěry v novou vládu, jejíž reakceschopnost zase omezili cíleným klamáním a dezorientací, mimo jiné v podobě zatvrzelého popírání přítomnosti ruských vojáků na Krymu nebo velkým vojenským cvičením u východní hranice Ukrajiny.
Vojenské operace
Jsou nejvýraznější součástí hybridní války, zahrnují konvenční, speciální i paramilitární síly a také terorismus. Mohou být otevřené i skryté. Zvlášť bývá vyčleňováno použití námořních sil, které mohou být kromě zapojení do vojenských operací použity i pro ohrožování obchodních cest či podmořských kabelů.
Rusko zapojení svých vojenských kapacit do hybridní války proti Ukrajině zpočátku popíralo. V případě obsazení Krymu tvrdilo, že „zelení mužíčci“, ve skutečnosti ruští vojáci bez označení, kteří se na ukrajinském poloostrově na konci února 2014 objevili, jsou příslušníky krymské domobrany.
Stejně popíralo i své zapojení do války na Donbasu, kterou vyvolalo. Na východní Ukrajině přitom od začátku konfliktu působily ruské speciální síly, žoldnéři a také ruští vojáci „na dovolené“. I ruská pravidelná armáda přitom do konfliktu před zahájením plnohodnotné pozemní invaze v únoru 2022 několikrát zasáhla, například do bitev o Ilovajsk či Debalceve. Ruští speciálové a námořní pěchota se zase účastnili bojů o doněcké letiště.
Teprve s další ruskou eskalací a vypuknutím plnohodnotné války v únoru 2022 přestala Moskva svou účast v konfliktu popírat.
Využití spřízněných sil (proxies)
Tyto síly jsou využívány pro „špinavou práci“, aby útočící stát nemusel intervenovat přímo. Mohou jimi být nevládní organizace pod kontrolou agresora, diaspora, místní politické strany, okrajové antisystémové síly, církve, zločinecké a motorkářské gangy či síly způsobující vnitrospolečenské pnutí.
Typickým příkladem užití proxies Ruskem proti Ukrajině je ruská pomoc skupinám donbaských separatistů. Moskva tyto oddíly podporovala vojensky i finančně a koordinovala jejich postup ve válce, kterou na Donbasu rozpoutala.
Jak na Donbasu, tak na Krymu se Rusko zaměřovalo také na protestní potenciál části tamní populace, tedy na ty obyvatele, kteří mohli cítit nespokojenost s oficiální vládou. U nich pak tuto možnou nelibost ještě rozdmýchávalo s cílem úřady napadené země oslabit. Na Ukrajině se zaměřilo na tamní ruskou menšinu a ruskojazyčné obyvatele, jimž se snažilo vnutit, že je Kyjev ohrožuje.
Do nedávna velmi vlivným proruským hráčem na Ukrajině byla také ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu (UPC-MP) podřízená ruské pravoslavné církvi. Už od Euromajdanu z roku 2014 byla UPC-MP považována za ruskou „pátou kolonu“ na Ukrajině, neboť většina UPC-MP se tehdy otevřeně postavila na stranu Ruska. Ukrajinské úřady ji podezírají z kolaborace s Moskvou. Od vzniku pravoslavné církve Ukrajiny (PCU) v roce 2018, ve které se sjednotily dvě jiné ukrajinské církve, ale vliv UPC-MP na Ukrajině postupně klesá.
Projekce síly (zastrašování)
Bývá definována jako „rozšíření vojenské síly daleko za hranice státu“. Spíš než v konkrétní vojenské operaci ale spočívá v tom, že je přítomnost daného státu pociťována jako součást odstrašení.
V případě Ruska lze pod projekci síly zahrnout zapojení do některých regionálních konfliktů, jako například v Sýrii, ohrožování námořních cest prostřednictvím jeho plavidel, narušování vzdušného prostoru jiných zemí či zveřejňování informací o údajných nových ruských vyspělých zbraních.
Vůči Ukrajině pak Rusko opakovaně použilo nátlak v podobě hromadění vojsk. Už v době začátku své agrese na přelomu zimy a jara 2014 shromažďovalo armádu na hranici s Ukrajinou, což mělo v Kyjevě vyvolat obavy z plnohodnotné invaze a odradit napadenou zemi od rozhodné reakce.
Znovu tuto taktiku Moskva použila na jaře 2021 v přípravách na skutečnou plnohodnotnou invazi. Cílem této první fáze hromadění vojsk u ukrajinské hranice bylo (kromě příprav na budoucí vpád v únoru 2022) také právě odstrašení.
Ekonomická válka
Útočící stát může odepírat oběti přístup ke zdrojům, například v podobě znemožnění zásobování ropou a plynem, nebo je naopak poskytovat svým spřízněným silám, může třeba také financovat loajální oligarchy, aby skrze ně získal politický vliv.
Když Ukrajina v roce 2013 oznámila, že hodlá podepsat asociační dohodu s EU, zahájilo Rusko vůči ní obchodní válku a uzavřelo svůj trh pro některé její zboží. Také ale slíbilo režimu tehdejšího prezidenta Janukovyče, že mu poskytne půjčku ve výši patnáct miliard dolarů, pokud dohodu neuzavře.
Po pádu Janukovyče a nástupu nové vlády v únoru 2014 vydírala Moskva nové ukrajinské vedení hrozbou úplného přerušení dodávek plynu. Právě využívání energetiky jako nátlakového prostředku se v ruském přístupu vůči Ukrajině objevovalo opakovaně i dříve, ať už ve formě několika plynových krizí, při kterých Rusko pozastavilo dodávky suroviny přes Ukrajinu, nebo ve formě výrazných slev pro koncové zákazníky, které poskytovalo Janukovyčovi, čímž podporovalo jeho popularitu.
Diplomatická akce a právní válčení
Cílem diplomatické akce je ospravedlnit chování útočícího státu, dosáhnout podpory či alespoň tolerance ze strany ostatních členů mezinárodního společenství a zdiskreditovat tvrzení znepřátelených stran. Může se tak dít třeba i prostřednictvím kulturní diplomacie, poskytování humanitární pomoci či stipendií. Právní válčení, které je s diplomatickou akcí spojené, se pak zaměřuje na vytváření a prosazování právních argumentů, které mají postup útočníka legitimizovat.
Po zahájení agrese proti Ukrajině v roce 2014 Rusko tvrdilo, že se Západ vměšoval do vnitřních ukrajinských záležitostí a že za pomoci fašistů zorganizoval i protesty, které spustily Euromajdan. Poté, co Janukovyčův režim padl, tvrdila Moskva, že nová vláda se dostala k moci pučem a je nelegitimní, přestože Janukovyč byl sesazen parlamentem až poté, co sám z Kyjeva uprchl. Před svým útěkem přitom podepsal dohodu s opozicí, která ho nechávala ještě téměř rok ve funkci.
Argumenty, které Rusko předkládá k ospravedlnění své agrese proti Ukrajině, si často protiřečí s jinými jeho deklarovanými postoji. Moskva například setrvale kritizuje vojenské zásahy Západu v Sýrii, Libyi, Iráku či Kosovu a tvrdí, že zastává zásady neintervence a teritoriální integrity. Jak ale ukázal její útok na Ukrajinu, tento přístup je velmi variabilní v závislosti na ruských zájmech. Například anexi Krymu Kreml ospravedlňoval právě poukazováním na údajné západní precedenty v podobě akcí v Kosovu, Libyi či Iráku, které za jiných okolností ostře napadá.
Zabrání ukrajinského poloostrova se také snažil legitimizovat tvrzením, že předání Krymu Ukrajině v rámci Sovětského svazu v roce 1954 bylo nelegální a ruská invaze tuto křivdu napravuje.
Šír: Rusku už nejde o destabilizaci Ukrajiny, ale o její zničení
Právě úspěšná hybridní válka mohla Rusku na začátku jeho agrese proti Ukrajině v roce 2014 pomoct zpomalit reakci Západu, i když o povaze dění nemohlo být pochyb, míní Šír. „Já myslím, že kdo chtěl, tak chápal velice dobře, co se děje – že jde o agresi jednoho státu vůči druhému státu, o první případ pokusu anexe části území svrchovaného státu v Evropě po roce 1945,“ podotkl expert.
„Rozlezlost ruské agentury na Západě a intenzita doprovodného informačního působení určitě ale přispěly k ochromení rozhodovacího procesu na straně západních vlád, a tím i ke zpoždění a oslabení tolik potřebné reakce. To dalo Rusku možnost vytvořit nový – nejenom územní – status quo,“ připustil s tím, že operaci spojenou s anexí Krymu provedli Rusové mimořádně profesionálně.
V letech následujících po uzavření druhé minské dohody, která v únoru 2015 zastavila nejprudší boje, se ruské hybridní působení proti Ukrajině zaměřovalo především na destabilizaci země a diskreditaci ukrajinského vedení v očích obyvatel a západních partnerů.
Zásadní změnu pak přineslo zahájení plnohodnotné pozemní invaze v únoru 2022. „Dneska převažuje v rozhodující míře kinetická síla v podobě plošné fyzické destrukce. Zjevně už nejde o snahu o ‚pouhou‘ destabilizaci napadené země a její rozvrat zevnitř, ale o její přímé zničení,“ upozornil Šír.
„Spolu s tím i odpadla potřeba vydávat agresi proti Ukrajině za výsledek jakéhosi vnitroukrajinského konfliktu, a nově okupovaná území jsou rovnou anektována a včleněna do svazu ruského státu,“ dodal s odkazem na nelegální anexi několika ukrajinských oblastí, kterou Rusko vyhlásilo v září 2022.
Ruská hybridní válka proti Západu
Ruské hybridní působení se ale netýká jen Ukrajiny. Jak píše například diplomat a politický geograf Jaroslav Kurfürst, jde totiž o „rozsáhlý střet s hodnotovým systémem Západu a liberální demokracie s geopolitickými důsledky“.
Kreml pro tento účel využívá v závislosti na podmínkách v konkrétní zemi třeba dezinformační weby šířící jeho propagandu, různá místní „vlastenecká“ uskupení, sociální sítě a „trollí farmy“. Dále se zaměřuje na tamní ruskojazyčná společenství, provádí kybernetické útoky, financuje vybrané politické síly, pokouší se ovlivňovat referenda a volby. Podporuje nacionalisty a extremisty, pracuje s národní pamětí a historickými mýty, využívá privátní lobbistické subjekty nebo na ruský stát napojené bezpečnostní agentury jako jsou wagnerovci.
„Ruská hybridní válka je sofistikovanou cestou, jak narušit vnitřní konstrukci západních demokracií působením na jejich slabiny; často etnické, sociální, ekonomické, politické dělící linie společností,“ upozorňuje dále Kurfürst s tím že „ruským cílem je hodnotový základ západních liberálních demokracií, koheze Západu vyjádřená především v existenci NATO a EU“.
Šír dodává, že ruská hybridní válka proti Západu je nebezpečná svou mlhavostí a obtížnou uchopitelností. „Dokud tohle nepřátelské působení nepřesáhne práh vojenského útoku – na čemž se musí nejdřív politická reprezentace napadené země také shodnout, v případě obranného společenství napříč aliancí – těžko aktivovat právní nástroje, které má stát pro národní obranu k dispozici,“ uzavřel expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.