Před deseti lety vrcholily několikaměsíční protesty známé jako Euromajdan či Revoluce důstojnosti. Socioložka Olga Onuchová se svým týmem prováděla po celou dobu výzkum účastníků přímo na místě. V rozhovoru vyvrací některé mýty o demonstracích a popisuje klíčovou roli aktivní občanské společnosti v hájení demokracie a později i samotné existence Ukrajiny tváří v tvář ruské hrozbě.
Euromajdan začal kvůli tomu, že prezident Viktor Janukovyč porušil své předvolební sliby a po nátlaku Ruska odstoupil od připravovaného podpisu Asociační dohody mezi Ukrajinou a EU. Proč lidi přivedl do ulic zrovna tento poměrně byrokratický dokument, který nemá moc přímý dopad na život?
Skvělá otázka pro někoho, kdo není v EU. Má to velký symbolický význam. Různé fáze přístupového procesu měly význam i pro Česko a další země, u nichž bylo přičleňování k Unii daleko rychlejší a snazší. Ukrajina byla z geopolitických důvodů vždy držena dál, dokonce od takovýchto zdánlivě málo důležitých dokumentů.
Souboj o to, udělat alespoň takhle malý krok v přístupovém procesu, byl na Ukrajině strašně náročný a dlouhý. Byl navíc spojen s otázkami geopolitiky, chápáním nezávislosti a národní územní celistvosti i stavem demokracie. Proto Asociační dohoda nabrala jiný význam.
Druhou rovinou je, že Janukovyč, stejně jako všichni kandidáti ve volbách 2010, stavěli svou kampaň právě na tomhle, na obchodním sbližování s EU. Pak náhle porušil vlastní sliby. Mnozí začali mít pocit, že je blíž Rusku, než si byli ochotní připustit v roce 2010. Že na něj úspěšně tlačí Vladimir Putin a Ukrajina se opět vrací do geopolitické zóny vlivu Kremlu. To v mnoha lidech vyvolalo vážné existenční obavy. Obavy o Ukrajinu, její demokracii, její budoucnost.
Demonstrace pak proměnil brutální zásah policie. Z vašeho výzkumu vyplynulo, že demonstranti chtěli hlavně normální život. Jak ho chápali?
Touhu po normálním životě zaznamenali mnozí výzkumníci, třeba Natalia Chabanová nebo Kataryna Wolczuková. Celé to zní „žít jako normální evropská země / demokracie“. To Ukrajinci odpovídali v dotaznících opakovaně už od raných devadesátých let. Najdete mnohé, kteří stejná slova budou říkat dnes. A je to to samé, co svého času běžní občané říkali v Polsku, Česku, Slovensku a tak dál.
Existuje představa, jak normální, stabilní, demokratická, rozvinutá evropská země vypadá. Pro leckoho ve východní Evropě je archetypem Německo, pro někoho Británie, i když to je méně časté. Základem je přesvědčení, že v takové zemi je každodenní život jednodušší. Že tam nemusíte platit úplatky, abyste dostali dítě do školy. Že se tam můžete spolehnout na záchrannou síť sociálního systému. Že politika není ničivou bouří každých pět, sedm let. Život v normální evropské zemi je o demokracii, svobodě a právech občanů a skutečné odpovědnosti politiků. Jestli to tak skutečně je, nebo je to jen jakýsi mylný ideál, to už je jiný příběh.
Jak výrazně a v čem se lišilo složení demonstrantů na Majdanu na přelomu let 2013/14 od složení celé společnosti?
Žádná protestní populace nereprezentuje zcela obecnou populaci, to se nikdy neděje. Na Majdanu se ale sešla skupina, která šla přes mnohé dělicí linie, to bylo pozoruhodné. Bylo tomu tak dokonce víc než o devět let dřív během Oranžové revoluce.
Důležité je uvědomit si, že různé skupiny obyvatel ovlivňovaly různé faktory, které jim cestu na Majdan buď usnadňovaly nebo naopak ztěžovaly. Pokud jste pocházel ze západní Ukrajiny, pravděpodobně kolem vás byly fungující sítě občanů, podniků či organizací, které byly připravené zorganizovat cestu do Kyjeva. Ale když jste byli třeba z Poltavy ve střední Ukrajině, bylo takových zdrojů a propojení kolem vás méně. Rozhodnutí jet protestovat vyžadovalo daleko větší osobní aktivitu. A ještě silnější to bylo třeba v Doněcku, Chersonu nebo na Krymu.
Další problém při hodnocení nálad lidí v regionech, které byly na Majdanu zastoupeny méně, jsou data. Většina výzkumníků včetně našeho týmu se soustředila na Kyjev. Proti Janukovyčovi se však odehrála řada protestů po celé zemi. Během úplně prvního týdne na přelomu listopadu a prosince se pochody a mítinky konaly i na Krymu, v Oděse a velmi malý protest se konal i v Doněcku, což vzhledem k Janukovyčovu tamnímu původu bylo pro mnohé překvapení.
Ukázalo to, že i tam existuje nespokojenost s prezidentem a jeho násilnými metodami. Demonstrace jsou tím, co probublá na povrch a většinou ukazuje, že pod povrchem bují větší nespokojenost. Celkově se ale dá říct, že pravděpodobnost účasti Ukrajinců z východu na Euromajdanu byla nižší. Nejvíc bylo logicky obyvatel Kyjeva a přilehlé oblasti.
Zajímavé bylo sledovat, jak lidé reagovali na otázku našich výzkumníků: „Odkud jste?“ Ti ze západu měli tendenci popisovat kde přesně leží jejich dům v jejich vesnici. Naopak ti z jihovýchodu nebo středu země říkali často něco jako: „Nejsem odsud.“ A když tazatelé jemně naléhali, řekli jen obecně, že z východu nebo jihu. Nevěděli totiž, kolik jich tam z jejich oblasti je a mohli mít všelijaké obavy, jak je v Kyjevě přijmou.
To berte, prosím, jen jako zajímavou konkrétní zkušenost našich tazatelů, o tom jsme nedělali systematický výzkum. Ale přivedlo nás to k myšlenkám, jestli to, že v našich vzorcích bylo obyvatel jihovýchodu málo, odpovídalo realitě, jestli jich ve skutečnosti nebylo víc. Sběr dat na Majdanu byl samozřejmě totálně bláznivý.
Socioložka Emma Mateová se zaměřila na Euromajdan v regionech, a v její práci je vidět, jak důležité bylo zapojení lidí ve středu a na jihovýchodě země.
Všechno toto o jihovýchodu platí jen do začátku války na Donbase na jaře 2014. Tamním obyvatelům přinesla obrovské utrpení a oni pocítili velkou hrdost na své místo a roli v občanském životě Ukrajiny.
Národní otázka
Dá se říct, že Euromajdan byl protiruský?
Ruština byla na Majdanu slyšet, což vnímám jako další důkaz toho, že demonstrace spojovaly různé společenské proudy. Kyjev byl také v té době převážně ruskojazyčným městem. Velká většina Ukrajinců s ruštinou neměla problém.
Euromajdan nebyl protiruský v národním ani státním smyslu. Vůbec to nebylo o Rusku. Bylo to o Ukrajině a její euroatlantické cestě. Bylo to o lidských a občanských právech. Bylo to proti Janukovyčovi, ne proti Rusku nebo Kremlu. Jistěže obavy z ruského vměšování se do vnitroukrajinských věcí existovaly, ale bylo to o ukrajinské demokracii. Přišli lidé, kteří nehledě na svůj jazyk a minulé volební preference, nechtěli vidět, jak stát potlačuje projevy vlastních občanů takovým způsobem, jak se to dělo od 30. listopadu 2013. A byli ochotní za to zemřít.
Jaká byla role ukrajinských nacionalistů na Euromajdanu? Ruská propaganda se je snažila vylíčit jako hlavní sílu protestů, což některá západní média částečně přejímala.
Byla to menšinová skupina, stejně jako je to menšina v celé ukrajinské politice. Podle nejrůznějších odhadů se jen asi pět, maximálně deset procent demonstrantů dalo označit za nacionalisty.
Problém byl, že mnoho těch, kteří o dění z místa reportovali, nechápali základní fakta. A problémem je i to, jak fungují média. Muž, který se chová provokativně, má nějakou kontroverzní vlajku a je ochoten dát rozhovor na kameru, udělá skvělý příběh. Snímky takových lidí se daleko pravděpodobněji dostanou do médií a stanou se virálními. Novináři vytvářejí příběhy, a přitom mezi sebou soutěží a nemají čas se do problému hluboko ponořit. Nechci tím říct, že informování bylo zcela mylné, ale vyzdvihováním okrajových fenoménů, které lákají pozornost, se obrázek pokřivil.
Je však důležité přiznat, že podle našich dat byli nacionalisté sice menšinou, ale docela významnou v některých okamžicích. Ale i tady si musíme dát pozor. Snadno dochází k automatickému spojování násilných projevů demonstrantů s pravicovým extremismem. Jenže na Majdanu tohle zdaleka neplatilo. Použití Molotovova koktejlu nemělo s radikální pravicí nic společného, nebylo to ideologické. Do ruky je brali i lidé, kteří by se dali jednoznačně charakterizovat jako liberální demokraté.
Ostatně jedněmi z prvních, kdo je začal vyrábět, byly mladé ženy. Známým se stal příběh studentky, která se už nemohla dívat, jak Molotovovy koktejly zapalují samotné demonstranty, když je vyrábějí s cigaretou v puse, a zorganizovala jejich výrobu tak, aby to bylo bezpečné.
Vedení
Euromajdan neměl jednotné vedení, z dálky vypadal poměrně chaoticky. K tomu se o pozici reprezentantů demonstrací hlásili opoziční politici. Řídil protesty někdo?
Protesty měly vedení, ale rozhodně je neřídili politici. Ti sice lezli na pódia a dávali rozhovory, byli představiteli politické opozice spojené s protesty a spolupracovali s jejich skutečnými organizátory. Ale nebyli lídry protestů.
V prvotním období byly dva protesty, které spolu trochu soutěžily. Studenti, novináři či aktivisté často se zkušeností z minulých protestů se sešli na Náměstí nezávislosti (Majdan nezaležnosti), zatímco opoziční politici si udělali pódium na nedalekém Evropském náměstí. Pak ale politici převedli své příznivce na Majdan, což byl velký moment jednoty.
Co se týká samotné organizace demonstrací, byla v tom jakási horizontalita. Někdo dokonce tvrdí, že vedení neměly, ale to jednoduše není pravda. Existovala Rada Majdanu, která se pravidelně scházela. Různé části Majdanu si volily své vedení. Byly tam občanské organizace nebo aktivisté, kteří organizovali specifické události.
Jak je možné, že při takovém roztříštění byly demonstrace tak úspěšné?
Koordinačního úsilí bylo opravdu hodně. A že se to povedlo, je celkem ohromující. Většinu aktivistů a organizací totiž načasování Euromajdanu zaskočilo. Připravovali se na volby, které se měly konat až na začátku roku 2015. Zajímavé bylo, jak se dokázali rychle zkoordinovat a těžit ze své kolektivní zkušenosti.
Zároveň k tomu přispělo chování obyčejných lidí, které jsme na Ukrajině v podobných situacích už předtím viděli, i když asi ne v takovém měřítku. Přinášeli vše potřebné jako třeba spacáky, a přijímání těchto darů vyžadovalo nějakou organizaci, které se chopili zkušení aktivisté.
Jako velký problém se ukázaly sociální sítě. Bylo velmi snadné rozšířit mezi lidi na Majdanu nejrůznější dezinformace. A také bylo složitější demonstranty kontrolovat.
Přinesl Euromajdan zásadní změnu do fungování ukrajinské občanské společnosti?
Jistě, leccos se změnilo, ale nebyla to zásadnější změna než ta, kterou přinesla Oranžová revoluce v roce 2004 nebo masové mobilizace lidu v letech 2001 či 1991. Všechno to mělo dlouhodobý dopad na aktivismus a opozici, na občanské zapojení do fungování společnosti a schopnost udělat něco podobného znova.
Mladší účastníci, kteří nestihli předchozí protesty, mají tendenci říkat, že Euromajdan změnil všechno. Jenže podle našeho výzkumu byl v tomto rozhodující způsob vyvrcholení protestu a začátek války, který následoval. Ruská invaze přivedla lidi k občanské odpovědnosti mnohem víc.
Když pak přišla plnohodnotná invaze v únoru 2022, ukrajinská společnost mohla těžit ze všech svých zkušeností s protesty. Mnoho Ukrajinců bylo pevně přesvědčeno, že aktivní občanská společnost je základem demokracie. A to je velmi silné. Zkušenost sebeorganizace, spolupráce či dobrovolnictví z let 1991, 2004 a 2014 hrála velkou roli.
Rozhodně bychom také neměli přehlížet zkušenost válečného úsilí z roku 2014. Mnoho lidí se k občanským aktivitám připojilo právě kvůli válce. Armáda byla v rozkladu a lidé pro ni zajišťovali různé věci od zdravotnických potřeb po uniformy. Pocit „všichni jsme v tom společně“ se dál rozšířil.
A to je ta strašná ironie opakované chyby Kremlu a Putina osobně. Pokaždé, když přitlačili na Ukrajinu jako v letech 2004, 2014 a 2022, jen to mobilizovalo víc obyčejných občanů. A to je přes svou hrůznost něco, na co jsou Ukrajinci hrdí a v čem stále pokračují.
Onuchová se ve své práci zabývá komparativní politikou východní Evropy a Latinské Ameriky, zkoumá motivaci občanů k volbám, protestům a/nebo migraci, faktory související s jejich konzumací médií, formováním identity a politickými preferencemi. Její výzkum ukazuje, že občanská identita a povinnost (nebo její absence) mají zásadní význam pro utváření politického chování v demokratizujících se kontextech. Onuchová se díky svému komparativnímu studiu angažovanosti a demokratické občanské povinnosti stala přední odbornicí zejména na ukrajinskou a argentinskou politiku, ale také na východoevropskou komparativní politiku a meziregionální komparativní analýzu.
Onuchová působí na University of Manchester.
