Krátce po útěku ukrajinského prezidenta ze země a ustavení nové vlády v Kyjevě zahájilo Rusko vojenskou invazi na Krym, který od té doby okupuje. Přinášíme podrobný popis událostí.
Okupace Krymu začala obsazováním strategických budov brzy ráno 27. února 2014. Tehdy šedesát ozbrojenců v neoznačených uniformách a s kalašnikovy obsadilo sídla krymského parlamentu a vlády. Krymští poslanci pak pod namířenými zbraněmi „odhlasovali“ odvolání vlády, zorganizování „referenda o statusu Krymu“ a instalaci nového krymského premiéra Sergeje Aksjonova. Šlo o bývalého gangstera s přezdívkou Goblin a šéfa nacionalistické proruské strany Ruská jednota, která ve volbách v roce 2012 dostala pouhá čtyři procenta hlasů (80 ze 100 mandátů získala Janukovyčova Strana regionů) a kterou sponzorovaly ruské bezpečnostní služby.
Do budovy byly vpuštěny maximálně necelé dvě třetiny zákonodárců, kterým byly zabaveny mobily a které ozbrojenci doprovázeli i na záchod. Většinu maskovaných mužů tvořili zřejmě příslušníci po masakru na Majdanu rozpuštěných speciálních policejních jednotek Berkut z Krymu a dalších částí Ukrajiny a pár „dobrovolníků“. Mnozí dostali ve zrychleném řízení ruské pasy a někteří ruská vyznamenání.
To, že instalace Aksjonova byla pučem, potvrdil později i jeden z ruských velitelů Igor Girkin (známý též jako Strelkov), který se podílel jak na okupaci Krymu, tak poté i na ruské válce na Donbasu. „Neviděl jsem žádnou podporu ze strany (krymských) státních úřadů v Simferopolu, kde jsem se nacházel. Byli to ozbrojenci, kdo shromáždili poslance a přinutili je hlasovat (pro Aksjonova). Ano, byl jsem jedním z velitelů těchto ozbrojenců,“ citoval ho historik Andrew Wilson.
Sevastopolská předehra
Nešlo přitom o první puč, který se na Krymu v té době odehrál. O pár dní dříve, 23. února 2014, byl na proruské demonstraci v centru Sevastopolu pod dohledem milic odstraněn z funkce dosavadní starosta a nahrazen byl místním byznysmenem s ruským pasem. Rusko a jeho krymští sympatizanti se na poloostrově snažili podněcovat proruské demonstrace, takzvané putingy.
Ještě den před obsazením vládních budov neoznačenými ozbrojenci to ale po shromáždění v Simferopolu vypadalo, že by na Krymu mohla vzniknout nová koalice složená z Tatarů, Ukrajinců a promajdanských aktivistů. Právě pod jejich tlakem proruští poslanci v čele s předsedou parlamentu Vladimirem Konstantinovem, který pár dní předtím navštívil Moskvu, odložili hlasování o rozvolnění vztahů s Kyjevem.
Ruská invaze
Den po obsazení vládních budov neoznačenými ozbrojenci, 28. února 2014, začala plnohodnotná ruská invaze. Neoznačení ruští vojáci obsadili nejprve letiště v Sevastopolu a v Simferopolu. Invazi provedlo přibližně třicet až pětatřicet tisíc vojáků, mimo jiné příslušníci Černomořského loďstva, kteří opustili vymezené zóny, v nichž se mohly podle ukrajinsko-ruské smlouvy pohybovat, dále speciálních sil vojenské rozvědky GRU a dalších uskupení ruské armády za pomoci místních milic a také žoldnéřů či ruských kozáků.
Demoralizovaná ukrajinská armáda, která byla dlouhodobě ve špatném stavu v důsledku podfinancování, korupce a infiltrace Rusy z doby Janukovyčovy vlády, nedostala žádné příkazy a zůstala pasivní. „Budu upřímný. Dnes nemáme žádnou armádu. Byla metodologicky zničena Janukovyčem a jeho lidmi na základě instrukcí ruských bezpečnostních služeb,“ komentoval stav ukrajinských ozbrojených sil tehdejší ministr obrany Ihor Tenjuch. Poslední ukrajinská vojenská jednotka na Krymu se dostala pod kontrolu Ruska před koncem března 2014.
Kreml popíral, že by ruská armáda Krym obsadila, a tvrdil, že jde o akci domobrany. Zároveň se snažil invazi prostřednictvím svých loutek legitimizovat. Nový krymský „premiér“ Aksjonov požádal Moskvu 1. března 2014 o pomoc a totéž učinil 4. března 2014 i uprchlý ukrajinský prezident Viktor Janyukovyč, toho času už v Rusku a pod kontrolou Moskvy.
Falešné referendum
Vrcholem těchto snah bylo falešné referendum, které okupanti zorganizovali 16. března 2014. Zatímco rozhodnutí, které bylo protlačeno obsazeným krymským parlamentem koncem února, hovořilo o „referendu“ o rozšíření autonomního statusu, nakonec se hlavní otázka tohoto nelegálního hlasování zaobírala připojením Krymu k Rusku.
Okupanti tvrdili, že pro spojení s Ruskem se při 83procentní účasti vyslovilo 97 procent lidí, město Sevastopol hlásilo dokonce 123procentní účast. Zpráva kremelské Rady pro občanskou společnost a lidská práva ale v dubnu 2014 uvedla, že v Sevastopolu byla sice převážná většina hlasujících pro připojení k Rusku, účast se ale pohybovala jen mezi padesáti až osmdesáti procenty. Ve zbytku Krymu přišlo podle zprávy k urnám třicet až padesát procent voličů, z nichž se padesát až šedesát procent vyslovilo pro přičlenění k Rusku. Podle průzkumu provedeného dva týdny před zahájením ruské invaze respektovaným Kyjevským mezinárodním sociologickým institutem (KIIS) podporovalo unii s Ruskem 41 procent dotázaných Krymčanů.
Bez ohledu na to, kolik lidí k urnám přišlo a jak hlasovali, šlo o nelegální referendum: jeho uspořádání odporovalo jak ukrajinské ústavě, tak mezinárodnímu právu. Kromě toto se odehrálo pod namířenými hlavněmi okupantů, za působení ruské propagandy a bez přítomnosti regulérních mezinárodních pozorovatelů. Kreml však tímto pseudoreferendem ospravedlnil nelegální anexi Krymu, kterou završil 21. března 2014 podpis příslušného zákona ruským vůdcem Vladimirem Putinem.
Ruské lhaní
Rusko o své operaci na Krymu bezostyšně lhalo. Putin 4. března 2014 tvrdil, že akce je výsledkem místní domobrany, byť o tři dny později připustil, že „za zády sil krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci“. V listopadu téhož roku přiznal, že ruské ozbrojené síly „blokovaly ozbrojené síly Ukrajiny rozmístěné na Krymu“, a tvrdil, že „to je fakt, který jsme nikdy netajili“. Teprve ve filmovém dokumentu, který byl zveřejněn u příležitosti prvního výročí nelegální anexe Krymu v březnu 2015, však uvedl, že v noci z 22. na 23. února 2014 o invazi rozhodl. Medaile s názvem „Za návrat Krymu“, kterou dostávali účastníci invaze, ale nese datum 20. 2. 2014 – 18. 3. 2014, což vyvolává otázky, zda akce nezačala ještě dříve. Tedy v době, kdy se na Majdanu ještě protestovalo a kdy tam umírali demonstranti rukou odstřelovačů bezpečnostních složek režimu prezidenta Janukovyče.
