Výsledky klíčových voleb v Evropě roku 2017 naznačují, že se část společnosti odklonila od tradičních stran k protestním seskupením. Tento trend má hned několik tváří. V Německu, Nizozemsku i Rakousku bodovaly pravicově populistické strany. Řadu nespokojených lidí ale získal na svou stranu také eurooptimista Emmanuel Macron, jenž triumfoval ve Francii se svým reformním programem, či nejmladší premiér v Evropě – šéf rakouských lidovců Sebastian Kurz. Podobně jako nizozemskému premiérovi Marku Ruttemu se Kurzovi zřejmě podařilo vyhrát i díky tomu, že převzal od populistů část jejich protestní agendy.
Už rok 2016 ukázal na přicházející trend „nepolitických“ protestních hnutí vymezujících se proti tomu, co označují jako tradiční politiku zajetého establishmentu.
Ať už se jednalo o relativně překvapivý výsledek britského referenda o vystoupení z EU nebo zvolení miliardáře Donalda Trumpa americkým prezidentem, klíčová hlasování ukázala rostoucí odpor společnosti vůči elitám a statu quo, který je typický i pro současnou Evropu.
„Země EU a Unie jako taková se zmítá již několik let v nejrůznějších krizích. Finanční krize se v některých zemích přehoupla v krizi hospodářskou, do toho si připočtěme krizi eurozóny a zejména krizi migrační a terorismus. K tomu působí globalizace a vzestup staronových mocností jako Rusko a Čína. Stávající politické elity nedokázaly v očích voličů na tyto výzvy a problémy adekvátně reagovat, a voliči tak hledají novou alternativu,“ vysvětluje trend odborník na volby, politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) Matěj Trávníček.
Určitou roli podle něj hraje rovněž takzvaná informační revoluce. „Roste vliv nových médií na úkor médií tradičních, jako jsou třeba noviny nebo televize. Společnost se tak v důsledku mění. Rozpadá se na informacemi vnitřně propojené komunity, které si generují svou vlastní politickou reprezentaci. Ve společnosti tak narůstá počet štěpení, a s tím roste i počet relevantních stran,“ upozornil Trávníček.
„My versus oni“. Populisté vyhlásili válku tradičním stranám
Rok 2017, respektive klíčové volby napříč Evropou měly ukázat, zda šlo jen o jakési vybočení z normálu, či dlouhodobější trend.
„Ukazuje se, že témata, se kterými populistické strany přicházejí, jsou pro nezanedbatelnou část veřejnosti evropských zemí naprosto zásadními otázkami. Tyto volby byly důležitou příležitostí pro voliče, aby reflektovali stále probíhající migrační krizi a s ní související problémy, ale i další oblasti: budoucnost sociálního státu, budoucnost evropské integrace, fungování státu v globální ekonomice a tak podobně,“ řekl webu ČT24 expert na ústavní a stranické systémy z FSV UK Miloš Brunclík.
Na voliče přitom funguje rozlišování „my versus oni“. „,My‘ jsou obyčejní, tvrdě pracující lidé, respektive tradiční domorodé obyvatelstvo. ,Oni‘ jsou zkorumpované elity, ,Brusel‘ či Evropská unie, uprchlíci, kteří berou ,našim‘ práci, jsou zátěží pro sociální systém a hojně páchají kriminalitu. Takové dichotomické vnímání společnosti je sice velice zjednodušující a dokonce i nepřesné, nicméně doplněné o razantní, srozumitelná a krátká hesla je atraktivní pro velkou část populace, která se někdy ve složitosti národní a evropské politiky ztrácí,“ podotkl Brunclík.
Svou roli na vzestupu nejrůznějších populistických a protestních hnutí sehrála také globalizace, je přesvědčen Brunclík.
„Globalizace nesporně vede k bohatnutí a k dalším pozitivním jevům. Řada lidí z ní ovšem nedokáže těžit, například lidé s nižším vzděláním, absencí jazykových schopností, absencí vyšší kvalifikace, a proto cítí velké znepokojení. Bohatství je rozdělováno nerovnoměrně, lidé čelí velké konkurenci na trhu práce, který už dávno přesáhl národní hranice, cestování, resp. pohyb lidí na planetě je oproti minulosti daleko snazší a levnější,“ upozornil expert.
Letošní volby v Evropě ukázaly, že hlasy volající po protestu sílí, i když v některých státech se nakonec podobná uskupení nedočkala tak dobrého výsledku, jaký očekávala. Protest má přitom mnoho barev, připomněl politolog Trávníček.
NIZOZEMSKO: Vláda nakonec bez extremisty Wilderse, zato nesourodá
Jako lakmusový papírek pro další hlasování na starém kontinentu posloužily v březnu parlamentní volby v Nizozemsku. Již tak napjatou atmosféru, kdy se v průzkumech dařilo pravicově protestní Straně za svobodu (PVV) Geerta Wilderse, ještě vyostřil spor s Tureckem, které se v zemi snažilo vést mezi tureckými přistěhovalci kampaň před svým referendem o posílení prezidentových pravomocí.
Protiimigrantská a euroskeptická PVV se ale nakonec nejsilnější partají v parlamentu nestala. Přestože získala oproti předchozím volbám o pět mandátů víc, skončila až druhá za pravostředovými liberály (VVD) dosavadního premiéra Marka Rutteho. „Ruttemu a jeho liberálům se na poslední chvíli podařilo přebrat část voličů pravice tím, že převzal část protimuslimské agendy wildersovců,“ konstatoval Trávníček.
Wilders, odsouzený před dvěma lety za podněcování k diskriminaci Maročanů, tak ve vládě nebude, ta se však sestavovala rekordně dlouho. Nakonec vznikla až 225 dní po volbách koalice pravostředových liberálů (VVD), křesťanských demokratů (CDA), sociálních liberálů (D66) a sociálních konzervativců z Křesťanské unie, která se v parlamentu bude opírat o nejtěsnější možnou většinu jednoho jediného hlasu. „Wilders a jeho PVV tak zůstali mimo hru, avšak pouze za cenu vzniku poměrně heterogenní koalice, která nemusí mít dlouhého trvání,“ poznamenal Trávníček.
Výsledek voleb přesto přijala Unie s úlevou. Zatímco německá kancléřka Angela Merkelová mluvila o „dobrém dnu pro demokracii“, tehdejší francouzský prezident Francois Hollande hovořil rovnou o „jasné výhře nad extremismem“.
FRANCIE: Rozpad tradiční politické scény a Macronův triumf
Pro Evropu a hlavně budoucnost Unie přišly klíčové dny koncem dubna a začátkem května, kdy se odehrál francouzský souboj o Elysejský palác. Ve druhém kolem se utkali bývalý investiční bankéř Emmanuel Macron, centrista a zastánce hlubší integrace EU s nacionalistkou a euroskeptičkou s protiimigračními postoji Marine Le Penovou.
„Dosavadní pilíře francouzské politiky se zhroutily. Debaklem skončily volby zejména pro dosud vládní socialisty prezidenta Francoise Hollanda, který se vzhledem ke své nepopularitě rozhodl radši ani nekandidovat. Do druhého kola prezidentské volby však nepostoupil ani skandály zatíženy Francois Fillon, kandidát pravostředových gaullistů, kteří byli hlavní složkou politiky francouzské V. republiky,“ okomentoval volby Trávníček.
Vzestup populistky Le Penové zastavil francouzský většinový systém, když ve druhém kole získala výrazně méně hlasů než Macron. Špičky Unie tak mohly opět slavit.
Podle Brunclíka dokázal mladý centrista odlákat populistům řadu voličů díky svému stylu politiky a rétorice. Podle Trávníčka pak přitom i Macron zosobňuje určitý protest proti dosavadní politice. „Naplňuje ho však na rozdíl od pravicově protestních stran požadavkem na hlubší evropskou integraci,“ podotkl expert.
Následně se jasným vítězem červnových parlamentních voleb stalo o rok dříve založené Macronovo hnutí Vpřed!, přejmenované na Republika v pohybu. Tím si prezident potvrdil silný mandát k prosazování reforem na domácím i mezinárodním poli. „Národní fronta skončila i vlivem dvoukolého většinového systému hluboko v poli poražených, když dokázala navýšit své zastoupení z dosavadních dvou křesel na pouhých osm,“ konstatoval Trávníček.
Také Brunclík připomněl, že své zde opět udělal většinový systém. „Národní fronta má ve Francii při zisku třinácti procent hlasů méně než dvě procenta poslanců v Národním shromáždění,“ prohlásil politolog.
VELKÁ BRITÁNIE: Debakl Mayové před brexitem, vzestup levice
V červnu se odehrály ještě jedny parlamentní volby se stěžejním významem pro budoucnost Evropy, a to ve Spojeném království. Premiérka Theresa Mayová vyhlásila předčasné volby kvůli tomu, aby si zajistila silný mandát pro vyjednávání s Bruselem o brexitu. Už dříve oznámila, že chce tvrdý brexit, tedy odchod z celní unie a jednotného trhu výměnou za omezení pohybu, a tedy také imigrace.
Její vize se ale nenaplnila, když konzervativci přišli o pohodlnou většinu v dolní sněmovně parlamentu a nyní se menšinový kabinet Mayové musí spoléhat na podporu Demokratické unionistické strany (DUP) ze Severního Irska.
„Mayová kampaň nezvládla příliš dobře, naopak si u voličů polepšili labouristé nově pod radikálně levicovým Jeremym Corbynem. Právě volba Corbyna se v britských podmínkách většinového volebního systému, kdy o hlasy voličů soutěží primárně dvě hlavní strany, stala hlasem protestu. Corbyn tak umlčel vnitrostranické kritiky, kteří zpochybňovali jeho schopnost kompetentně vést stranu,“ poznamenal Trávníček.
Slabý mandát premiérky Mayové zkomplikoval už tak obtížná jednání o brexitu. Po dlouhých peripetiích ale nakonec bylo dosaženo dohody na klíčových otázkách - účtu za rozvod, práv občanů EU žijících v Británii i hranice mezi Irskem a Severním Irskem, která má zůstat „propustná“.
Dosavadní hlavní britská protestní strana UKIP v červnových zcela propadla. Získala pouhých 1,8 procenta hlasů (oproti předchozím 12,6 procenta). Podle Trávníčka doplatila hlavně na vnitřní rozhádanost a ztrátu hlavního tématu v podobě vystoupení z Evropské unie a v neposlední řadě i na volební systém, kdy voliči ztratili ochotu volit někoho, kdo nemá šanci zvítězit v jednomandátovém volebním obvodu.
„Případ Velké Británie je specifický v tom, že se zde specifický populismus manifestoval zejména v loňském referendu o brexitu, zatímco parlamentní volby, které se týkaly konkrétní podoby brexitu, tedy velice komplikovaného tématu, kde se jasné pozice těžko hledají, tomu dávaly o něco menší příležitost,“ myslí si Brunclík.
NĚMECKO: Populistická AfD se probojovala do Bundestagu
Další klíčové volby čekaly Evropu v září, kdy se k volebním urnám vydali Němci. Přestože jasně zvítězila konzervativní unie CDU/CSU kancléřky Merkelové, hlasování přineslo řadu změn – značnou porážku jejích dosavadních koaličních partnerů, tedy sociální demokracie, a vzestup nejen svobodných demokratů (FDP), ale i populistické, euroskeptické Alternativy pro Německo (AfD).
„Třetí místo na pásce, vstup do Spolkového sněmu a zisk 12,6 procenta hlasů dělá z německé pravicově protestní AfD jednoho z vítězů německých voleb. I kvůli jejich přítomnosti ve Spolkovém sněmu kancléřka Merkelová jen horko těžko skládá novou vládu. Za úspěchem můžeme vidět protest proti příliš benevolentní migrační politice a dosavadnímu fungování Evropské unie,“ míní Trávníček.
Do vlády ale s AfD nikdo nechce a ani samotná protestní strana o to nijak neusiluje. Podle Brunclíka populistické strany obecně ztěžují vytváření akceschopných většinových vlád.
„Pomalu dochází k tomu, že se populisté stávají součástí politického mainstreamu a že stigma, které je obklopuje či obklopovalo, pomalu ustupuje. Nicméně v některých zemích, jako je Německo, se dosažení této fáze obecnější legitimizace pravicového populismu jeví stále jako velmi vzdálené,“ řekl politolog.
Německo tvoří spolu s Francií tvrdé jádro Evropské unie a nestabilita v této zemi Brusel značně znepokojuje. I proto se na vládě začali s Merkelovou domlouvat sociální demokraté, kteří přitom oznámili hned po volbách odchod do opozice. Po krachu rozhovorů mezi CDU, FDP a Zelenými je k tomu ale vyzval prezident, jenž odmítl možnost předčasných voleb.
RAKOUSKO: Mladý Kurz záchranou tradičních lidovců
Po neshodách a následném rozpadu velké koalice šli letos v říjnu volit také Rakušané. Přestože dřívější průzkumy naznačovaly vítězství pravicově populistických Svobodných, nakonec strana skončila až druhá za lidovci, s nimiž následně vstoupili do koalice.
„Cestu do budoucnosti dost možná ukázal všem ostříleným politikům teprve jedenatřicetiletý lídr rakouských lidovců Sebastian Kurz, který sebral Svobodným vítr z plachet. Osvojil si téma kritiky nekontrolované migrace a předvolební kampaň postavil na síle své osobnosti. Oficiálně tak šli lidovci do voleb pod hlavičkou Listina Sebastiana Kurze – nová Lidová strana. Stará marketingová poučka říká, že jestli chcete ukázat změnu, změňte logo a pokud možno i název. Kurz si to dokázal prosadit a ve volbách mu i tenhle chytrý tah přinesl voliče,“ podotkl Trávníček.
„Sebastian Kurz či Emanuel Macron jsou mladými politiky, kteří sice vzešli z původního stranického a vládního ,establishmentu‘, ale dokázali svým stylem politiky, rétorikou a postoji proud protestních a nespokojených voličů odklonit od populistických formací a využít je ve svůj prospěch. Bez těchto politiků by byl podíl hlasů pro pravicové populisty patrně ještě vyšší,“ poznamenal Brunclík.
Podobně jako ve Francii a Německu se letos nezadařilo ani rakouské sociální demokracii. Ta skončila poprvé od druhé světové války na třetím místě.
Protest jako varovný prst pro EU
Podle Trávníčka mohou evropští lídři na současnou protestní vlnu zareagovat dvěma způsoby. „Buď ubráním plynu v nastoleném trendu stále šířeji a stále hlouběji prosazované integrace. A dále pak i změnou prosazované politiky, což už můžeme částečně vidět v postupném opouštění myšlenky migračních kvót,“ uvedl politolog.
„Druhou možností je zatvrzele opakovat mantru o tom, jak více a více integrace vyřeší pomalu všechny a prakticky jakýkoli problém, kterému dnes Evropa a jednotlivé členské státy čelí. V takovém případě však lze očekávat, že protestní hlasy budou dále sílit,“ míní Trávníček.
Také Brunclík se domnívá, že pro EU znamená stále volebně relevantnější proud populismu velký varovný prst. „Zvláště pravicový populismus je v zásadě euroskeptický a nyní se zdá, že velká část občanů EU si nepřeje další prohlubování evropské integrace, byť řada pozorovatelů či politiků se domnívá, že problémy EU lze řešit ještě užší spoluprací,“ upozornil expert.
Z pochroumané Unie má radost Moskva
Nejednotná Evropa přitom nahrává do karet Kremlu. „Rusko vždy velice nelibě neslo posilování EU jako zcela dominantního aktéra na evropském kontinentu. Není proto náhodou, že se různými metodami snaží zasahovat do voleb v jednotlivých evropských zemích, vytvářet informační chaos a přímo či nepřímo podporovat populisty, kteří v EU podobně jako Rusko vidí zlo,“ řekl Brunclík.
Trávníček souhlasí. „Rusku coby mocnosti, která usiluje projektovat do evropských zemí své zájmy, samozřejmě vyhovuje, když jsou evropské státy vnitřně i kolektivně slabé. Čím více se hádají u sebe doma a mezi sebou navzájem, tím lépe pro Rusko,“ míní politolog.
„Toho však mnozí zneužívají, kdy z Ruska vytvářejí strašáka, díky kterému chtějí svým názorovým oponentům vnucovat nadřazenost potřeby vnitřní a vnější jednoty nad svobodnou diskusí, nad řešením konkrétních politických problémů,“ uzavírá odborník.
