Klíčové volby letos čekají Nizozemsko, Francii, Německo a možná také Itálii. Ve všech těchto zemích to vypadá, že budou bodovat protiimigrační euroskeptické populistické formace, jež se netají sympatiemi k Rusku. „Spojuje je důraz na změnu, protest proti stávajícím elitám. Snaha v sobě zhmotnit a artikulovat nespokojenost, kterou v sobě v době nekončících krizí cítí voliči prakticky ve všech členských zemích Unie,“ říká politolog z FSV UK Matěj Trávníček.
Proti Unii a imigrantům, vstříc Rusku: Evropu čeká volební rok, populisté slibují změnu
Už rok 2016 byl rokem změn. Britové si nejprve v červnovém referendu odhlasovali odchod z Unie, což otřáslo evropským projektem poznamenaném hospodářskou a migrační krizí. „Obecně posilují nálady, které zpochybňují mantru o nezbytnosti stále užší a užší spolupráce na evropské úrovni a s ní spojené ztráty suverenity v dalších a dalších oblastech na straně národních států,“ upozornil politolog Trávníček.
Politická scéna se rozdrobuje
V listopadu navíc přišly klíčové americké prezidentské volby – i v nich lidé zvolili v první řadě změnu. „Trumpovo vítězství je velkou vzpruhou pro všechny nacionalisty, populisty a protiimigrační extremisty, neboť jim ukázal cestu k reálné politické moci. Na druhou stranu však Trumpovo zvolení definitivně politicky probudilo všechny ty, kteří nejsou extremisté a kterým Trump vadí. Lze tedy očekávat další polarizaci na evropské politické scéně,“ řekl nedávno webu ČT24 amerikanista Kryštof Kozák.
Jisté je, že Evropa se mění. „Stávající politické strany zleva doprava ztrácejí voliče ve prospěch nových uskupení, které těží ze vzrůstající nespokojenosti voličů s tradičními stranami. Ty se v jejich očích zkompromitovaly neschopností účinně řešit soudobé problémy nebo v mnoha případech i korupčními a jinými skandály. Výsledkem je rozpadání stranických systémů. Do parlamentů vstupují nové strany a hnutí, staré ale zůstávají a politická scéna se tak rozdrobuje,“ poznamenal Trávníček.
Evropa má obavy z vměšování Ruska do voleb
Oslabená Evropa a nejistota v USA ohledně dalších Trumpových kroků dělají radost Moskvě. Bývalý viceprezident Joe Biden v lednu varoval, že Kreml se bude snažit zasahovat do klíčových evropských voleb v tomto roce – stejně jako to učinil v případě hackerských útoků na ústředí americké Demokratické strany a dalších amerických institucí.
„Putinovo Rusko používá všechny dostupné nástroje k tomu, aby oslabilo evropský projekt, testuje západní národy a snaží se vrátit k politice definované sférami vlivu,“ prohlásil Biden v Davosu. Rusko ale vinu za hackerské útoky během prezidentské kampaně v USA odmítá a označuje to za „směšné tvrzení“.
Jednou ze strategií (Ruska) je šířit tolik zpráv, které si odporují, že lidé dojdou k závěru, že existuje tolik verzí příběhu, že je nemožné zjistit, co je pravda.
Před tím, že se Moskva bude snažit využít nepravdivých zpráv, aby ovlivnila výsledek evropských voleb, před časem varovala i bruselská skupina pro boj s propagandou Stratcom East. „Existuje tu dalekosáhlá, alespoň částečně organizovaná dezinformační kampaň proti EU, jejím politikům a jejím principům,“ sdělil Spiegelu zdroj blízký pracovní skupině.
Německo: Populisté z AfD těží ze strachu z uprchlíků
Hlavním cílem ruské dezinformační kampaně, která je součástí ruské státní politiky, by se mohla stát německá kancléřka Angela Merkelová, o níž už nyní kolují na internetu falešné zprávy v souvislosti s její vstřícnou politikou vůči běžencům a tvrdému postoji v otázce protiruských sankcí.
Merkelová sice v přistěhovalecké politice přitvrzuje, nedávný průzkum ale ukázal, že v přímém souboji uchazečů by ji porazil bývalý předseda Evropského parlamentu a kandidát sociálnědemokratické strany (SPD) Martin Schulz. Očekává se, že v září se do Spolkového sněmu poprvé dostane i Alternativa pro Německo (AfD), která vznikla teprve před pár lety a ve svých začátcích volala hlavně po pádu eura.
„AfD je strana profesorů ekonomie, která vznikla v reakci na krizi eurozóny. Po nástupu migrační krize stranu profesorům ekonomie vyfoukli protiimigrační aktivisté a strana se ideově hodně posunula,“ podotkl Trávníček. Stalo se z ní pravicově populistické protiimigrační a islamofobní seskupení, jehož členové jsou pro příklon k Rusku. AfD tvrdí, že islám je v rozporu s německou ústavou, odmítá zahalování včetně šátků ve školách i budování mešit.
Problémy europoslankyně AfD kvůli výrokům o střelbě do uprchlíků (zdroj: ČT24)
AfD ukazuje už tam, kde je v parlamentech, přesně to, co se stávalo všem dalším protestním stranám - že totiž nemá administrativní schopnosti a nemůže politicky obsloužit svoji klientelu. Ona ji může jenom nadchnout a nechat se zvolit.
Ostrou rétorikou si už partaj získala řadu německých voličů nespokojených s uprchlickou politikou Merkelové. Nyní je zastoupena v deseti ze šestnácti zemských sněmů. Ve východoněmeckých zemích Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku je dokonce druhou nejsilnější stranou.
Novinářka: AfD je strana rebelů, nechce převzít odpovědnost (zdroj: ČT24)
„AfD není moc konstruktivní, nechce s nikým uzavírat koalice – a nikdo s ní. To znamená, že v zemských volbách sice hlasy má, ale co se týče spolkových voleb, tak tam se očekává, že by mohla získat dvanáct, maximálně třináct procent. Rozhodně nehrozí, že by byla součástí německé vlády,“ poznamenala novinářka Bára Procházková.
Francie: Le Penová zřejmě kvůli volebnímu systému nevyhraje
V dubnu a v květnu čekají stěžejní volby také Francii. Podle posledních průzkumů zaboduje v prvním kole Marine Le Penová – vůdkyně nacionalistické a euroskeptické Národní fronty. Ta nedávno odstartovala svou kampaň, zveřejnila proto své priority – patří mezi ně referendum o členství v EU, opuštění eurozóny i NATO, zvýšení výdajů na bezpečnost nebo zavedení povinné vojny.
„Le Penová v sobě zosobňuje tradiční, možná do jisté míry až bonapartistický, francouzský nacionalismus. V ekonomické oblasti vzývá spíše protekcionismus a silnou úlohu vlády v protikladu k volnému obchodu,“ podotkl politolog Trávníček.
Stejně jako AfD i Le Penová brojí proti imigraci a islámu. Zakázala by muslimské závoje a nejraději i mešity. Po útoku mačetou v Louvru varovala před hrozbou radikálního islámu. Vykreslila temný obraz Francie pod „jhem islámského fundamentalismu“, kde ženám bude zakázáno chodit do kaváren nebo nosit sukně.
V těchto volbách je v sázce svoboda francouzského národa, naše existence jako lidu. Francouzům bylo odňato jejich vlastenectví. V tichosti trpí, protože jim není dovoleno milovat svou vlast. Už nejde o dělení na levici a pravici, ale o dělení mezi vlastence a globalisty.
Pokud jde o Rusko, Le Penová Putina chválí a nechala se slyšet, že by Francie měla uznat Krym jako součást Ruské federace. Národní fronta pak dostala půjčku devět milionů eur (249 milionů korun) od První česko-ruské banky, což vyvolalo v Evropě pozdvižení.
Víkend favoritů. Le Penová a Macron představují Francii svůj program (zdroj: ČT24)
Ve prospěch Le Penové ale nehraje dvoukolový systém. Ve druhém kole se totiž Francouzi tradičně přiklánějí na stranu umírněnějších kandidátů. Podle posledních sondáží by ho s přehledem vyhrál kandidát levého středu Emmanuel Macron.
Tajemník jeho hnutí tvrdí, že Macron je terčem falešných zpráv ze strany ruských médií a že jeho kampaň čelí tisícům počítačových útoků z Ruska, Moskva to ale odmítá.
Macron byl kdysi ve vládní Socialistické straně a loni založil vlastní hnutí Vpřed.
„Bude to protestní volba. Důležité je, že to nebudou jen prezidentské volby. Ani Le Penová ani Macron nemají stranu, která by měla velké zkušenosti s vládnutím. V případě Le Penistů je to několik starostů, v případě Macrona politické hnutí, které má za sebou ani ne rok,“ říká novinář Adam Černý.
Nizozemsko: Šanci má známý euroskeptik Wilders
Za zkoušku síly evropských populistů jsou považovány i březnové nizozemské parlamentní volby, v nichž má kromě vládní Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD) šanci také krajně pravicová Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse. Ten byl nedávno uznán vinným v případu podněcování k diskriminaci Maročanů.
Současná Rutteho vláda složená z lidovců a labouristů uskutečnila důležité reformy a ekonomika země je na vzestupu. Lidé se těší kvalitní zdravotní péči a pobírají velkorysé důchody, přesto je nálada v zemi trpká, píše Economist. Lidovci se budou snažit voliče přesvědčit sliby, že uchrání sociální benefity a moderní nizozemské hodnoty, otázka je, zda se jim to podaří – podle některých sondáží vede PVV.
Expertka: Wilders není považován za extremistu (zdroj: ČT24)
„Wilders je původně pravostředový liberál a jeho strana ve svém programu volá mimo jiné i po tvrdších trestech za násilné akce proti židovské nebo i LGBT komunitě, které jsou podle nich ohrožovány muslimy,“ konstatoval politolog Trávníček. Podle expertky na extremismus Petry Vejvodové je přitom zařazení PVV ke krajní pravici dáno spíše její rétorikou a konkrétními návrhy než obecným programem.
„V případě Strany pro svobodu se bavíme o takových věcech, jako je vyloučení muslimů ze společenského života, za hranice Nizozemska. Wilders je schopen říct, že nějaký národ je horší než jiný a nemá právo na existenci v nizozemské společnosti,“ upozornila Vejvodová.
Wildersova politika se navíc zamlouvá Rusku – euroskeptik totiž volá po referendu o odchodu země z EU a postavil se i proti asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou, kterou odmítli Nizozemci v referendu. Nizozemský ministr vnitra Ronald Plasterk nedávno rozhodl, že odevzdané hlasy v parlamentních volbách se budou počítat ručně, aby se tak předešlo možnému útoku hackerů na „zranitelný“ sčítací počítačový systém.
I kdyby ale Wilders zvítězil, bude pro něj prakticky nemožné, aby zemi vládl, protože ostatní strany s ním do koalice nechtějí. „Wilders samozřejmě nechce být premiérem, poškodilo by to jeho image outsidera,“ míní politický analytik Meindert Fennema. Economist ale podotýká, že držet Wilderse mimo vládu na druhou stranu jen posílí jeho tvrzení, že zavedené elity nerespektují vůli lidu.
Itálie: Na předčasné volby číhá populistické Hnutí pěti hvězd
V Itálii se uskuteční regulérní parlamentní volby sice až v roce 2018, ústavní soud ale nedávno s pár úpravami odsouhlasil nový volební zákon, což by mohlo otevřít cestu k předčasným volbám. Zemi vede přechodná vláda poté, co premiér Matteo Renzi z Demokratické strany rezignoval, když se mu nepodařilo prosadit v referendu klíčové ústavní změny.
Proti reformě se tehdy postavil i šéf populistického Hnutí pěti hvězd. „Beppe Grillo je představil spíše klasické levicové strany protestu. Ostatně je to původním povoláním komik, což se dost možná odráží i v nejednoznačných postojích strany na celou řadu otázek,“ konstatoval Trávníček.
Hnutí prosazuje trvale udržitelný rozvoj, právo na přístup k internetu a environmentalismus, ale i přímou demokracii. V zahraniční politice odsoudilo vojenské intervence Západu na Středním východě, ať už jde o Afghánistán, Irák, či Libyi. Odmítá i jakýkoli zásah v Sýrii proti režimu prezidenta Bašára Asada.
Je to protiimigrační strana, která volá po referendu o vystoupení Itálie z eurozóny. S oblibou také vypouští do světa konspirační teorie a dezinformace, často přebrané z proruských webů.
Průzkumy ale naznačují, že žádná z politických stran v zemi se v současné době zdaleka neblíží ke čtyřicetiprocentní podpoře nutné k získání parlamentní většiny. To znamená, že příští vláda bude nutně koaliční, což je výhoda pro tradiční strany, protože Hnutí pěti hvězd sice v sondážích vede, účast v jakékoli koalici ale odmítá.
Politolog: Otázkou je, zda recepty protestních stran zafungují
Jaké politické klima zavládne v Evropě, pokud současné krize pominou, zůstává otázkou. „Mohou v zásadě nastat dva scénáře. Buď se vše vrátí do starých kolejí, nebo se stranám, které se dnes profilují na vlně protestu proti establishmentu, podaří nalézt nová témata a dokáží tak existovat ve stranickém systému i za změněných podmínek,“ podotkl Trávníček.
Stejně tak je ale podle něj možné, že protestní strany a hnutí dobydou moc a pak bude záležet na nich, jestli jejich recepty budou fungovat. „Pokud ne, můžeme se dočkat nového protestu taženého tradičními stranami nebo naopak jakousi druhou generací nových stran, což s sebou ponese další rozvrat stranického systému a obecně rozdrobování politiky,“ uzavírá politolog.
Vydáno pod