Libye nevzkvétá. I více než deset let od začátku občanské války nesené na vlně arabského jara roku 2011 se země stále potýká s nestabilitou. Po vyhlášení bezletové zóny 17. března 2011 a následném svržení a zabití diktátora Muammara Kaddáfího to vypadalo nadějně. V květnu 2014 ale přišla druhá občanská válka. Od té doby o moc v zemi s velkým ropným bohatstvím soupeří dvě vlády, každou přitom podporují jiné místní milice i zahraniční velmoci.
Polní maršál Chalífa Haftar nyní kontroluje východ a jih Libye. Podporu cítí ze strany Ruska, Spojených arabských emirátů, Egypta nebo Jordánska. Vláda sídlící v hlavním městě Tripolisu ovládá západ země. Tu oficiálně uznává OSN, spojencem je jí také Turecko nebo Katar.
Právě Organizace spojených národů se teď snaží po deseti letech zprostředkovat ukončení konfliktu a etablovat přechodnou vládu. Ta by dlouhodobě nestabilní zemi mohla dovést k prezidentským a parlamentním volbám v prosinci 2021.
Přechodný kabinet složil přísahu v pondělí v Tobruku. Nahradil mezinárodně uznávanou vládu v Tripolisu i tu konkurenční se sídlem v Benghází. Úkolem jeho předsedy Abdala Hamída Dbaíby bude právě příprava země na volby.
„Je to zásadní pro budoucnost země, ale take velice nejisté, protože členové přechodné vlády působili mimo politické struktury a nemají stejnou legitimitu jako ostatní političtí hráči, kteří zemi ovládají,“ myslí si o snahách OSN antropoložka z Oxfordské univerzity May Tamimová, která zkoumá Blízký východ.
Že ze země na severu Afriky bohaté na ropu utíkají desítky tisíc lidí a stala se jedním z uzlů pro migranty mířící do Evropy, si už svět za poslední roky zvyknul. Nebylo tomu tak ale vždy. Dříve se Libye pyšnila jedním z nejvyšších standardů života v Africe, kde bezplatná zdravotní péče a školství rozhodně nejsou samozřejmostí.
Země socialistického snu
Moderní Libye vznikla ze tří historických celků. Tvoří ji Tripolsko, Kyrenaika a Fezzán. Nejde přitom o něco jako Čechy, Moravu a Slezsko. Tři libyjské regiony se značně odlišují. Kyrenaika patří odedávna do sféry egyptského kulturního a politického vlivu. Naopak Tripolsko má blíž k Tunisku a je pokrokovější.
Fezzán leží na jihozápadě Libye a i kvůli svojí poloze u Sahary je nejchudší. Vedou přes něj staré obchodní cesty ze západní a střední Afriky.
Stejně jako ve zbytku světa, i v Libyi přinesla velké politické změny druhá světová válka a následná dekolonizace. V roce 1951 tady vyhlásil král Idrís I. prostřednictvím nové ústavy konstituční monarchii. Stalo se tak po dlouholetém vyjednávání mocností o osudu Libye pod vedením OSN.
Zároveň země začala stejně jako například Saúdská Arábie bohatnout díky obrovským příjmům z objevených nalezišť ropy. Životní úroveň většiny obyvatel tomu ale pod vedením krále příliš neodpovídala.
Pro vývoj Libye v druhé polovině dvacátého století je ústřední postava plukovníka Muammara Kaddáfího. Ten se narodil do beduínské rodiny, a i kvůli jejímu kočovnému stylu života není přesné datum jeho narození známo. Odhaduje se mezi roky 1940 a 1942.
Kaddáfímu se dostalo univerzitního vzdělání a už na akademické půdě se stal politicky aktivním. Ještě před svým velkým dějinným momentem studoval několik měsíců na Královské vojenské akademii ve Velké Británii. Pamětníci na něho vzpomínali jako na klidného, hloubavého muže, který si raději četl, než aby se svými kamarády chodil za noční zábavou.
Jeho moment přišel prvního září 1969, kdy v Libyi uskutečnil vojenský převrat, jehož aktéři byli nižší důstojníci, kteří měli blízko k myšlenkám arabského nacionalismu násirovského Egypta.
Nový režim se pak bleskurychle vypořádal s dosud vládnoucím rodem as-Sanúsí. Král Idrís I. byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a dožil v egyptském exilu. Další politici a prominenti monarchie šli do vězení a stát jim konfiskoval majetek. Na politickou změnu na konci šedesátých let ani výrazněji nereagovalo zahraničí.
Následně v Libyi Kaddáfí vyhlásil arabský lidový socialistický stát, takzvanou džamáhíríji, v reálu ale země zůstávala diktaturou. Plukovník kontroloval finance, bezpečnostní složky i ropný průmysl. Právě ten se snažil po svém nástupu posílit a v následujících letech byly exportní smlouvy upraveny tak, aby libyjskému státu vynášely co nejvíc.
Obchodu s ropou v Libyi nahrávala i její vysoká kvalita nebo dobrá geografická poloha státu, ze kterého se snadněji surovina dostává do západních zemí. Ekonomika Libye se tedy za Kaddáfího éry držela v relativně dobrých číslech. Například školství, voda a zdravotnictví byly ve státě zdarma.
Během studené války byl Kaddáfí spojencem východního bloku a otevřeně podporoval řadu povstaleckých a teroristických hnutí po celém světě a zapojil se do několika válek v sousedních zemích.
„Libye se v osmdesátých letech dostala do otevřeného střetu se Spojenými státy a v devadesátých letech dokonce pod mezinárodní sankce v souvislosti s podporou teroristického útoku na civilní let (nad skotským Lockerbie). Po roce 2003 se nicméně Kaddáfímu podařilo normalizovat své postavení na mezinárodní scéně a zahájil spolupráci i s řadou evropských států,“ říká Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů zabývající se Blízkým východem.
Diktátor dokázal obratně využívat svého bohatství k navazování diplomatických styků. Nejvíce se sblížil s Itálií za éry Silvia Berlusconiho v prvních desetiletích 21. století. I po pádu obou státníků libyjská ropa míří z velké časti právě do italských přístavů.
Zlomové jaro 2011
Kaddáfí si tedy od konce šedesátých let užíval dlouhé dekády vlády a relativní prosperity. Zlom přišel na začátku pro arabský svět revolučního roku 2011.
Válka začala protestem několika set lidí proti zatčení jednoho z ochránců lidských práv ve východolibyjském městě Benghází 15. února večer. Skoro tři čtvrtě roku pak proti sobě stál vládnoucí režim vůdce Kaddáfího a východolibyjští povstalci z Přechodné národní rady (NTC), kterým posléze pomáhala Severoatlantická aliance (NATO).
Nejdříve se protesty rozšířily z Benghází do okolních měst. V březnu pak diktátor zastavil povstalce protiofenzivou. Rada bezpečnosti OSN ale následně zavedla rezolucí 17. března nad Libyí bezletovou zónu na ochranu civilistů.
„Prvním zvratem bylo určitě rozhodnutí OSN a jeho naplnění následnou mezinárodní vojenskou operací z března 2011, která zpomalila a následně zastavila Kaddáfího útok na povstalecké bašty. Dalším zvratem pak bylo rozhodnutí mezinárodních sil aktivně útočit na pozice Kaddáfího loajalistů, což postupně převážilo misky vah na stranu rebelů,“ vysvětluje Daniel.
Díky operaci NATO tedy povstalci začali znovu postupovat na západ a opět ovládli některá významná města. Jejich postup nebyl Kaddáfí schopen zastavit a v poslední etapě války od září dobyli rebelové postupně zbytek země.
Boje končí 20. října smrtí Kaddáfího a vítězstvím povstalců z Přechodné národní rady, kteří s pomocí NATO dobyli celou zemi. Povstaleckou radu následně uznává OSN, EU a přes sto zemí světa.
„Kaddáfí kolem sebe vybudoval poměrně unikátní politický režim, kde nicméně klíčové politické a vojenské funkce drželi členové jeho kmene, nebo přímo jeho rodiny. Dokázal si tak nad zemí udržovat stabilní kontrolu po několik desetiletí, ale zároveň některé oblasti a skupiny z jeho vlády profitovaly výrazně více než jiné,“ rekapituluje Daniel.
Období stability
Po svržení Kaddáfího se Libye na chvíli uklidnila. Konají se volby a díky bezpečí v zemi se také místní těžaři mohou vrátit k exportu ropy. Předseda povstalecké Přechodné národní rady Mustafá Abdal Džalíl vyzval po převzetí moci v říjnu 2011 Libyjce ke smíření a sjednocení a řekl, že základem státu bude islámské právo. Kaddáfí přitom v minulosti preferoval sekulární podobu státu.
V červenci 2012 Libyjci jdou k volbám do přechodného parlamentu. Vyhrála v nich liberální koalice Spojenectví národních sil (AFN). V únoru 2014 pak bylo zvoleno nové shromáždění, které mělo vypracovat návrh ústavy. K tomu ale nikdy nedošlo.
Klid v Libyi narušila druhá občanská válka. Začala v květnu 2014 po střetech znepřátelených milic v Benghází, které si vyžádaly na osmdesát mrtvých. Bojovaly spolu jednotky bývalého povstaleckého generála Chalífy Haftara s islamisty.
Boje se pak v červenci 2014 vyhrotily. Islamisté zahájili operaci na ovládnutí Tripolisu a svá velvyslanectví tam tak musela zavřít řada zemí včetně České republiky. Libyjská národní armáda (LNA) polního maršála Chalífy Haftara podpořila vládu ve východolibyjském Benghází. Svět ji ale neuznal a podpořil jednotky vlády Fáize Sarrádže z Tripolisu.
Do bojů se zapojila i radikální organizace Islámský stát, která od listopadu 2014 do června 2018 ovládala město Darná na východě a také některé oblasti v okolí Syrty. Síly věrné generálovi Haftarovi je však postupně vytlačily.
V lednu 2020 pak dobyly Haftarovy jednotky přímořskou Syrtu, která leží asi 450 kilometrů východně od Tripolisu. Tři roky ji předtím ovládala vláda premiéra Faíze Sarrádže. Loni v červnu ale získaly milice podporující tripoliskou vládu s tureckou podporou převahu a vyhnaly Haftarova vojska z okraje Tripolisu a řady západolibyjských měst.
V říjnu 2020 pak obě znesvářené vlády v Ženevě podepsaly dohodu o trvalém a okamžitém příměří v zemi. Boje mají dosud okolo devíti tisíc obětí. V oblastech ovládaných tripoliskou vládou žije podle odhadů na 60 procent obyvatel země, zbytek v regionech pod kontrolou východolibyjské vlády.
„V současnosti vidíme především souboj mezi Haftarem, který má v Libyi přístup k ropě, a těmi, kteří mají pod kontrolou centrální banku a další oficiální instituce na západě,“ vysvětluje antropoložka May Tamimová.
Do situace ale promlouvají i lokální milice a další ozbrojené skupiny, které mohou být loajální lokálním vůdcům třeba jen na úrovni města nebo čtvrti. „Libye je víc rozdrobená než kdy předtím. Oficiální instituce státu v podstatě nefungují,“ pokračuje Tamimová.
Rozvrácená Libye i nadále zůstává hlavní branou na cestě do Evropy pro migranty ze států jako Nigérie, Mali či Súdán. „Pro jakékoliv řešení v budoucnosti musí být shoda na sjednocení státních institucí. Nyní se v Libyi používají dvě měny, bují nelegální obchod a všechno tohle musí být centrálně kontrolováno, pokud se má země posunout ke stabilitě,“ uzavíra Tamimová.
