I když Putinův režim vede válku proti Ukrajině stále bezohlednějšími způsoby, těší se podle průzkumů značné podpoře veřejnosti. V Rusku, stejně jako v jeho spřízněném Bělorusku, se nicméně najdou lidé, kteří o válce smýšlejí kriticky. Někteří z odpůrců diktatury skončili za mřížemi, jiní vlast opustili a z exilu různými způsoby proti Putinovi bojují. Potýkají se přitom s negativním přijetím i vlastním pocitem viny. Pro Reportéry ČT téma sledovali Lenka Klicperová a Tomáš Vlach.
Běloruská rota 79. brigády ukrajinských ozbrojených sil vyhlásila 10. června v Donbasu válku Alexandru Lukašenkovi, Vladimiru Putinovi a všem agresorům, kteří napadli Ukrajinu. „Jak je možné v 21. století bombardovat města a zabíjet civilisty? Samozřejmě, že mnozí lidé odjeli pomoct ukrajinskému národu bránit svou svobodu,“ řekl bývalý důstojník běloruské armády a velitel opoziční vojenské jednotky Valerij Sachaščik.
Hned pár hodin po přísaze šli vojáci do první linie u východoukrajinského Bachmutu. Právě zde možná povede jeden z dílčích útoků ukrajinské protiofenzivy. Její přesný plán je ale zatím utajený. „Chystáme se na noční práce. Je tam úsek fronty, který potřebuje pozornost,“ popsal běloruský dobrovolník Kyril, který žil patnáct let v Česku.
Běloruská rota je jednou z několika jednotek složených z Rusů či Bělorusů, kteří brání Ukrajinu. Koncem května dvě takové skupiny, Ruský dobrovolnický sbor a legie Svoboda Rusku, podnikly několik nájezdů přímo na ruské území u Bělgorodu. Bělorusové a Rusové stojící proti svému režimu se zbraní v ruce jsou ale spíš výjimkou.
Vše s námi spojené může vést k trestnímu stíhání, popsal šéf opoziční Meduzy
„Společnost (v Rusku) je hluboce rozdělená. Část lidí, která agresivně podporuje válku, není ve skutečnosti příliš velká. Myslím, že pak je tu stejně velká skupina, která válku nepodporuje. A je tu i poměrně velká šedá zóna, která v zásadě není proti válce. To je výsledek mnohaleté propagandistické práce, likvidace nezávislých médií, zničení demokratických institucí,“ popsal šéfredaktor portálu Meduza Ivan Kolpakov.
Sám Kolpakov se Putinovu režimu také postavil. Jeho bojem je pokud možno co nejvěrnější popisování toho, co se v Rusku a kolem něj děje. „Máme síť externích redaktorů, kteří pracují ve velmi těžkých podmínkách. Jsme v Rusku nepřátelskou organizací, a proto všechno, co je spojené s námi, může vést k trestnímu stíhání,“ přiblížil šéfredaktor.
Redakce Meduzy už léta pracuje z exilu, nyní z Berlína. V jejím sídle ale štáb ČT natáčet nesměl, opoziční portál dodržuje alespoň základní bezpečnostní principy.
Ruská populace v Německu posílila během několika posledních let, kdy represe Putinova režimu vyhnaly tisíce lidí. V současnosti v SRN žije tři a půl milionu Rusů, včetně významných postav opozičního hnutí.
Olga Romanovová stojí v čele organizace Rusko za mřížemi, která sleduje poměry v ruských věznicích. V Německu žije od roku 2017. Byla to ona, kdo přišel s informací, že Wagnerova soukromá armáda nabírá do svých řad vězně. „Pro mě je velmi těžké vidět dnes své krajany, kteří prakticky podporují fašismus,“ svěřila se.
Otevřeme dveře Rusům, kteří vyhledávají smír, radí politolog
Po agresi proti Ukrajině opustilo Rusko bezmála 900 tisíc jeho obyvatel. Evropa se ale vůči ruským imigrantům staví opatrně. „Nepotřebujeme více putinovských Rusů, ale měli bychom být připraveni otevřít dveře těm, kteří putinovci nejsou. Kteří naopak jako vyhledávají smír, kteří vyhledávají kooperaci se Západem,“ uvedl politolog Masarykovy univerzity Josef Kraus.
I to ale může být někdy komplikované. Například lotyšská Riga přijala řadu běženců i nezávislých médií včetně televize Dožď, které ale místní regulační úřad po čase odebral licenci kvůli několika prohřeškům. Při tom posledním lotyšské úřady televizi vyčetly, že projevuje solidaritu s ruskými vojáky na Ukrajině.
„Myslím, že byli velmi neopatrní ke zdejšímu politickému kontextu, a domnívám se taky, že reakce místního regulátora byla velmi tvrdá a nezasloužili si to,“ okomentoval osud televize Dožď bloger Anton Dolin. Být ruským politickým uprchlíkem v současné Evropě podle něj není jednoduché.
„Nikdo nás tu nevidí rád, žádné výjimky pro ty Rusy, kteří jsou proti Putinovi, nejsou. Proto to není jednoduché, ale zvládáme to a uvědomujeme si, že to není nic proti tomu, co se děje na Ukrajině,“ uvedl.
Vztahy opoziční diaspory s ukrajinskou komunitou jsou dalším z citlivých míst. Na letošní festival Svět knihy v Praze přijeli ruský exilový spisovatel Vladimir Sorokin i jeho ukrajinský kolega Serhyj Žadan. Drželi od sebe odstup a v rámci programu si nesedli k jednomu stolu. „Dokonce mě zvali, abych na Ukrajinu jel. Ale já se stydím jako Rus. Počkám, až Ukrajina zvítězí,“ řekl Sorokin.
Výstavu v Praze kritizoval Perebyjnis
Negativní reakce vyvolala také únorová výstava na pražském náměstí Republiky s názvem Jak Rusové ve světě pomáhají Ukrajině. Náměstek ukrajinského ministra zahraničí Jevhen Perebyjnis označil expozici za cynismus, v noci ji neznámí lidé přelepili nápisy. „Představte si, že by Němci za druhé světové války organizovali v Izraeli výstavu o tom, jak zachraňovali Židy,“ uvedl Perebyjnis.
„Náš cíl byl ukázat solidaritu, že jsme s Ukrajinou, že jsme proti Rusům, proti Rusku, proti Putinovi, a chceme vítězství Ukrajiny,“ reagoval aktivista a organizátor výstavy Anton Litvin.
Podle novináře Českého rozhlasu Ondřeje Soukupa mnozí Ukrajinci nechtějí mít s Rusy nic společného. Viní je podle něj za to, že dovolili režimu vyvinout se tam, kam se vyvinul.
Aktivista v exilu: Myslel jsem si, že vše půjde rychleji
Aktivista ruské organizace Vesna Andrej Karelin si na vztahy s Ukrajinci nestěžuje. Dokonce chodí společně demonstrovat. Žije v uprchlickém zařízení v Kostelci nad Orlicí, pracuje na směny v nedaleké automobilce a ve volných chvílích jezdí do Prahy na demonstrace.
I přes své mládí už ale něco zažil. V Rusku protestoval proti Putinovi už od svých patnácti let. V době, kdy začala válka na Ukrajině, se Andreje vytrvale snažili naverbovat policisté z takzvaného centra protiextremistického odboru, který se zaměřuje právě na odpůrce režimu. „Oni mně dali ultimátum. Buď budu spolupracovat, nebo mě zavřou. Poradil jsem se s přáteli a rozhodl se, že musím rychle zmizet,“ popsal.
Přes Turecko se dostal díky české diplomacii do Česka, kde nyní čeká na azyl. „Když jsem sem přijel, myslel jsem si, že všechno půjde rychle, za půl roku budu mít azyl, absolvuji přípravné kurzy a půjdu na vysokou školu. Jenže čekám už rok, a tak nevím,“ přiblížil Karelin.
Rusové v emigraci čekají stejně jako Ukrajinci na útěku, až skončí válka. A věří, že se tak jednoho dne konečně stane. Jak říkají vojáci na frontě – je třeba vědět, za co bojují.
„Ano, Němci se (po roce 1945) vyléčili. Ale zaplatili za to hodně vysokou cenu. Německo kapitulovalo, bylo v ruinách. Nechci to přát své zemi, nechci jí přát takové recepty. Ale bojím se, že jsou nevyhnutelné,“ dodala Romanovová.
