V táboře pro Němce ve Svatobořicích u Kyjova zažila Ingeborg Cäsarová po konci druhé světové války hlad i ponížení. Bylo jí jedenáct let a mezi více něž tisícovkou starých a nemocných lidí byla jediné dítě. Na Čechy ale nezanevřela, našli se totiž i ti, kteří německé rodině pomáhali, a ona zase pomáhá dalším.
„Váš domov je tam, na hřbitově!“ slýchala po válce v táboře pro Němce Ingeborg Cäsarová
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
V květnu roku 1945 se rodina Ingeborg Cäsarové, tenkrát Przybylové, vrátila domů do Bohumína z Libavé, kam je v březnu evakuovali před postupující frontou. Protože se ale jednalo o německou rodinu, narazila na nenávist a diskriminaci.
„Když jsme přišli k našemu domu, to bylo naproti železárnám, tak jsme už nemohli do bytu, všechno bylo zapečetěné. Běžela jsem k domu a závodní stráž na mě volala – ‚Stůj, nebo střelím!‘ – a zazněl výstřel do vzduchu. Zakřičela jsem jediné slovo, které jsem uměla česky, a to bylo: ‚Maminko!‘ A to mi zachránilo život,“ vzpomíná.
Nějakou dobu pak rodina strávila v polorozbořeném domku rodičů Ingeboržina otce. Ten byl půl roku v pracovním lágru v Ostravě, vrátil se hubený a psychicky otřesený. Svoji práci inženýra v ocelárně už nedostal.
9. dubna 1947 přišla rodině výzva k odsunu. Dostali se do bývalého internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, který tenkrát nazývali starobincem pro Němce a nemocničním střediskem. „Bylo zde šedesát lidí, postel vedle postele. My jsme to měli tak, že jsme měli jeden pokoj pro ženy a muže na druhé straně. Zemřeli všichni, až na tatínka,“ ukazuje plán tábora Ingeborg Cäsarová.
Nevěděla, jestli je člověk
Ingeborg byla mezi víc než tisícovkou starých a nemocných lidí jediné dítě. Ve svých jedenácti letech měla povoleno chodit do místní školy. A přestože ji učení bavilo, školní docházka pro ni byla utrpením.
„Děti mě každý den mlátily, pronásledovaly mě od školy až k lágru a házely po mně aktovkami a shnilou řepou. Každý den. Už jsem nevěděla, jestli jsem člověk. Počurávala jsem se v noci, maminka nevěděla proč,“ vzpomíná.
Ingeborg Cäsarová zažila dva roky ponižování, špatných životních podmínek a hladovění. „Dostali jsme tři malé krajíčky chleba na den. Byla jsem podvyživená tak, že jsem dostala tuberu. Staří chlapi, kteří měli hrozný hlad, oškrabávali nožíčkem kosti za kuchyní, byly na nich mouchy. No a nepřežili to,“ popisuje pamětnice.
„Rodiče o tom mluvili a říkali, že se lidé často ptali, kdypak už půjdeme domů, a dostali takovou odpověď, váš domov je nahoře na kopečku. Tam byl hřbitov,“ dodává.
Paměťová stopa: Ingeborg Cäsarová (zdroj: ČT24)
Tábor v Mohelnici
V srpnu 1949 se rodina musela přesunout ze Svatobořic do tábora v Mohelnici. Tam sice vládl méně přísný režim, ale stále žili za plotem. „Když jsme se dostali do Mohelnice, tak jsme měli jeden pokoj a tam bylo pět rodin a byli tam s námi i Chorvati. Doktor, takový Mengele, si dělal s lidmi, co chtěl,“ ukazuje fotografie pamětnice.
Kvůli špatné lékařské péči nakonec přišel její tatínek o nohu a v roce 1955, krátce poté, co se dostali na svobodu, zemřel.
Špatné vzpomínky nikdo nevymaže
Aby dosáhla alespoň morální satisfakce, podala Ingeborg Cäsarová nedávno prostřednictvím svého advokáta návrh na soudní rehabilitaci. Hodonínský soud ale rozhodl, že na ni nárok nemá. Byl to podle něj následek druhé světové války a československé úřady jednaly na základě Postupimské dohody.
„To nepochopí, kdo to neprožil. Celých těch sedmdesát let na to myslím. Co bych za to dala, kdybych tyhle vzpomínky neměla,“ říká Ingeborg Cäsarová.
Našli se nicméně i lidé, kteří německé rodině v těžkých dobách pomáhali. Bydlení na svobodě v Mohelnici Przybylovým sehnali rodiče spolužačky a pomohli i s vybavením. „Wolfovi nám dali starou skříň, kredenc, otoman, další sousedé zase stůl a čtyři židle a tak jsme začínali,“ popisuje.
Až vám bude lépe, pomozte jiným
Ingeborg vzpomíná i na to, jak v Bohumíně, když už neměli za co koupit jídlo, přinesla sousedka tatínkovi sto korun. „Bránil se: ‚Ne, paní Nováková, to si nemohu vzít, já bych vám to nemohl vrátit‘, a ona říká, ‚to mi nemusíte vracet, to je chléb svatého Antoníčka, až vám bude líp, tak to vraťte někomu, kdo na tom bude hůř než vy‘,“ říká.
Po studiích pracovala jako zdravotní sestra, vdala se a má dvě děti. Rozhodla se, že bude pomáhat lidem, a tak oněch sto korun, které jim zachránily život, symbolicky vrátí. Dodnes jezdí jako dobrovolnice do domova pro seniory. V práci a konání dobra nachází útěchu.