Nacistické Německo kapitulovalo a válka skončila. Bylo zjevné, že německý národ čeká velká migrace. Řada států totiž měla před válkou problém s početnou německou menšinou a mezi ně patřilo i Československo. Odtržení Sudet v roce 1938 bylo prvním krokem k protektorátu, a tak není divu, že s koncem války vznikla poptávka po vypořádání se s Němci, a to nejen v pohraničí. Oficiálně odsun Němců z Československa umožnila Postupimská konference v srpnu 1945, v Československu se ale na mezinárodní stanovisko nečekalo. Hned od května docházelo k neorganizovaným odsunům vyvolaných hněvem lidí, který po šest let dusila válka.
Českoslovenští exiloví představitelé už od roku 1938 počítali s tím, že v poválečné republice bude nutné omezit politickou váhu německé menšiny. Dospěli k tomuto závěru po zkušenostech s úlohou sudetských Němců po Mnichovské smlouvě, prostřednictvím níž západní spojenci přiřkli Hitlerovu Německu významnou část českého pohraničního území. Exilová vláda zvažovala několik variant. Stát by mohl odstoupit část území, částečně menšinu vystěhovat nebo vytvořit oblasti s jistým stupněm samosprávy. Později ale dospěli k názoru, že jediným řešením bude hromadný odsun. Předběžného souhlasu Velké Británie, USA i Sovětského svazu s odsunem dosáhli českoslovenští politici v letech 1942 a 1943.
Beneš v květnu 1945 mluvil o vylikvidování německé otázky
Edvard Beneš byl jedním z představitelů české politické elity, který hned během svého návratu do Československa po válce zdůrazňoval, že musí dojít k razantnímu kroku, poprvé 12. května. „V Brně řekl, že my Češi musíme vylikvidovat německou otázku, a o čtyři dny později na Staroměstském náměstí v Praze už řekl, že musíme vylikvidovat Němce v českých zemích. Tohle demonstruje, že bohužel politické elity nalily ještě víc oleje do ohně. Otázkou je, jestli by obyvatelstvo, kdyby se politici chovali zodpovědněji, volalo po radikálním řešení,“ popsal historik Adrian von Arburg.
"Můj program je – a já se tím netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat," řekl Edvard Beneš v projevu na balkoně brněnské radnice.
Zároveň Zdeněk Fierlinger, tehdejší předseda vlády, v té době navrhoval vysílat rozhlasem komuniké, aby se přestalo s lynčováním, ale komunisté a národní socialisté byli podle Adriana von Arburga proti, a tak k prohlášení nedošlo. Proti odsunu vystupoval Fierlinger ve vládě i později. Odsun kritizovali i novináři jako Pavel Tigrid nebo Ferdinand Peroutka.
"Poválečnou situaci, která byla hned po devátém květnu, ovlivnil jeden z prvních článků, který vyšel v novinách, poměrně velký o Pražském povstání. Udával, že během povstání padlo dvanáct tisíc Čechů. To byly první informace. To určitě nepřidalo k dobré atmosféře vztahu k Němcům," zmínil publicista a badatel Zdeněk Roučka.
Na jihu Moravy, kde zazněla Benešova slova, byl navíc prostor pro divoký odsun mnohem větší, protože byl osvobozen o dost dřív, než dozněly poslední výstřely války. K velkému vyhoštění došlo koncem května. V noci z 30. na 31. května 1945 začali především zaměstnanci brněnské Zbrojovky shromažďovat německé obyvatele Brna. Ti se pak museli bez jakýchkoli prostředků, jídla nebo pití vydat směrem k rakouským hranicím. Odhaduje se, že z Brna tehdy odešlo asi 25 tisíc Němců. Převážně přitom šlo o starší lidi, ženy nebo děti, protože většina mužů byla v armádě. Podle pamětníků panovaly během odsunu velmi tvrdé podmínky a o život přišlo i několik tisíc lidí. Oficiální prameny přitom uvádějí výrazně nižší počty. Mnoho účastníků pochodu pak zahynulo v táboře v Pohořelicích, kde se nakazili břišním tyfem nebo úplavicí.
"Můj bratr, jak se tam chovali gardisti k Němcům. Zahlédl tam německou sestřenici mé maminky s jejím otcem, kterému tam pažbou rozbili hlavu. Bratr už to tam nemohl vydržet a kluci mu říkali: 'Ale, Ivo, ty tady musíš zůstat. Protože kdybys snad začal něco vykládat, tak odstřelí i tebe, protože tě budou považovat za ochránce Němců.' Bratr řekl: 'Já jsem jenom chtěl zachránit spravedlnost. Ale to se nedalo'," uvedla pamětnice Daruše Burdová v projektu Paměť národa.
Postupimský souhlas a dekrety o občanství a majetku
O odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska bylo mezinárodně rozhodnuto na konferenci v Postupimi. V třináctém článku Postupimské dohody z 2. srpna 1945 se píše, že vítězné mocnosti uznávají, že bude třeba odsunout německé obyvatelstvo ze zmíněných tří zemí do Německa. Odsun měl být podle dohody prováděn spořádaně a lidsky.
Po rozhodnutí Postupimské konference podepsal prezident Beneš dekret, který stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání československé občanství. Tím vytvořil podle historiků předpoklad pro budoucí odsun. Je přitom nutno poznamenat, že procesu odsunu se dekrety netýkaly, citelně ale poznamenaly postavení Němců v Československu. Benešovy dekrety rovněž sehrávají v kolektivní paměti české veřejnosti významnou roli, která se snadno aktivuje při potřebě politického boje. Němců nebo Maďarů se každopádně týkaly ještě dekrety o potrestání nacistických zločinců, o konfiskaci majetku a půdy a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli Němci a Maďaři o půdu a majetek, byli souzeni lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce.
Spojenecká kontrolní rada přijala 20. listopadu 1945 usnesení, jež obsahovalo kvóty přesídlených Němců pro jednotlivá okupační pásma a harmonogram odsunu. Na to navázala československá vláda, která 14. prosince 1945 schválila směrnici k provádění odsunu. První transport odsunutých Němců do americké okupační zóny poraženého Německa vyjel z tehdejšího Československa 25. ledna 1946. Odsun českých, moravských a slezských Němců do sovětského pásma začal 10. června téhož roku.
Tři miliony z Československa, další miliony z jiných zemí
Přesídlení Němců z Československa se uskutečnilo v několika vlnách. Jedna spadá ještě do posledního období války, kdy německé obyvatelstvo opouštělo území, k němuž směřovala Rudá armáda a utíkali do americké nebo britské zóny. Další vlna, neorganizovaná, začala v květnu 1945 a většinou skončila po Postupimi. Během ní se staly mnohé násilné excesy, nejznámější jsou třeba masakry na Švédských šancích a v Postoloprtech. Do potíží se dostávali i Češi, kteří se třeba snažili bránit násilí proti sousedům. Obecně se souhrnné odhady počtu mrtvých v průběhu odsunu různí, některé mluvily i o sta tisících, přesnější čísla se ale pohybují okolo dvaceti tisíc lidí.
"Špatného jednání, ošklivého zacházení s Němci, toho se nezúčastnili místní lidé. Sem přišly revoluční gardy z Kladna. To byla zase taková pakáž. Zdejší lidi se přece jenom znali, i když tohle byli Němci a tohle byli Češi. Ale je něco jiného, když jdete proti cizímu člověku, než když jdete proti nějakému Franzi Kellerovi, se kterým jste se včera bavil. Řekla bych, že taková ta anonymita, to člověku dává hroznou možnost jednat jako prase," uvedla pamětnice Marta Kučerová v projektu Paměť národa.
Organizovaná vlna následovala po prosinci 1945 do listopadu 1946 za dohledu mezinárodních organizací. V roce 1947 pak došlo ještě k dodatečnému odsunu několika desítek tisíc lidí. Celkem mělo československé území opustit na 2,9 milionu obyvatel, ještě víc Němců ale opouštělo území Polska a Sovětského svazu – dohromady až sedm milionů, i když tam nešlo tolik o původní obyvatelstvo. „Většina německého obyvatelstva na takzvaném znovu získaném území nebyli předváleční občané Polska, byli to obyvatelé cizího státu, obyvatelé území, které se mělo stát polským. Proto neměli Poláci potřebu se svazovat různými právními normami, ty byly aplikovány na občany předválečného Polska, kterých ale byla menšina,“ uvedl historik Tomáš Dvořák. Z dalších zemí odešlo zhruba 1,9 milionů Němců. Odsun se v Československu kupodivu nevyhnul ani Židům, protože se většinou hlásili k německé národnosti. Pro Hitlerovo Německo to byli Židé, pro Československo zase Němci. Na území dnešní České republiky nakonec zaniklo po roce 1945 zhruba tři tisíce obcí.
"Zažil jsem strašlivé věci po roce 1945, které se týkají odsunu Němců. To také na mé rodiče velice působilo. Např. v Uherském Hradišti dvacetiletí mladíci utopili staré německé ženy v kašně na náměstí. Drželi jim tak dlouho hlavy pod vodou, až vydechly naposledy. Tyto ženy tam bydlely celé generace, neměly s Hitlerem nic společného," uvedl pamětník Milan Balabán v projektu Paměť národa.
Těžký odchod, příchod do Německa bez vítání
Jak popsal německý historik Andreas Kossert ve své knize poté, co si mnozí Němci vytrpěli excesy doprovázející divokou část odsunu, setkali se s překážkami v integraci do německé společnosti. Přicházeli do nové vlasti jako nevítaní cizinci, i když nakonec zásadně přispěli mimo jiné k sekularizaci a urbanizaci Německa a působili jako důležitý faktor jeho modernizace. Museli ale na začátku překousnout pohrdání a přezíravost. Mnozí starousedlíci je považovali za přivandrovalce z necivilizovaného východu, kteří jim budou brát jídlo, půdu a práci. Odsunutí se lišili od většiny svými zvyky, přízvukem, oděvem, chováním a především svou počáteční chudobou, jež je odsouvala na okraj společnosti.
Náprava vztahů mezi Českem a Německem v souvislosti s odsuny Němců přišla v deklaraci podepsané v roce 1997 představiteli obou států. Píše se v ní, že Německo lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Zároveň česká strana lituje, že poválečným vyháněním sudetských Němců, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení nevinným lidem.
Jako první otevřel otázku způsobu odsunu Němců Václav Havel. Ten první smířlivá gesta vůči odsunutým pronesl ještě jako disident krátce před 17. listopadem 1989. V dopise německému prezidentovi vyslovil politování nad touto epizodou společných dějin a svůj názor zopakoval i krátce před zvolením hlavou státu a stál za ním i později. Havlovy výroky o tom, že poválečný princip kolektivní viny byl nemorální a že by se Češi měli odsunutým Němcům omluvit, vyvolaly na vnitropolitické scéně řadu protestů.
