Horníci vyvezli z Dolu ČSM ve Stonavě na Karvinsku symbolický poslední vozík s černým uhlím. Definitivně tak po téměř 250 letech skončilo dobývání černého uhlí nejen v Ostravsko-karvinském revíru, ale i v celé České republice. Akce související s ukončením těžby potrvají v areálu dolu i v Ostravě celý den a zakončí je bohoslužba za horníky.
Jediným producentem černého uhlí v Česku je společnost OKD, kterou prostřednictvím firmy Prisko vlastní stát. Těžba se ale přestala ekonomicky vyplácet, a proto společnost v posledním desetiletí postupně uzavřela všechny doly. Od února 2021 se těžilo už jen v Dole ČSM v lokalitách Sever a Jih, kde se stroje natrvalo zastavily v noci na 1. února.
Poslední vozík uhlí vyjel dopoledne z hloubky 1300 metrů. „Tento pro naši republiku významný historický milník chceme oslavit tak, jak si zaslouží – projevením úcty a díků všem, kteří vykonávali hornické řemeslo, za jejich nezměrné úsilí, obětavost i oběti, jako poctu profesi, na níž po mnoho desetiletí stála prosperita naší země,“ uvedl už dříve generální ředitel OKD Roman Sikora.
Ve Stonavě byl hornictví věnován celý dopolední program. Další část slavnostního rozloučení s těžbou se odehraje odpoledne v Ostravě. Od slezskoostravské radnice vyjde v 15:00 hornický průvod, který zamíří do centra krajského města ke katedrále Božského Spasitele. Zde bude umístěna replika posledního vozíku. V 16:00 začne bohoslužba za horníky, kterou bude sloužit biskup ostravsko-opavské diecéze Martin David. Hudebně ji doprovodí pěvecký sbor Permoník Karviná.
Lednická: Hornictví je vepsané do krajiny i lidí
Těžba v Dole ČSM začala v roce 1968. Hornictví na Ostravsku a Karvinsku má ale historii sahající až do osmnáctého století. „Dnešek je historický milník. Je to znamení konce něčeho, co trvalo čtvrt tisíciletí, kdy hornictví formovalo životy lidí. Jen tak to neodbouráme, zůstane to tady dlouho. Ta profese ovlivnila všechny aspekty našeho života. Troufnu si tvrdit, že ji máme vepsanou do genomu,“ řekla spisovatelka a rodačka z Karviné Karin Lednická.
Podle ní nelze za hornictvím ukončením těžby udělat tlustou čáru. „Je to vepsané do krajiny i mentality. Hrát si na to, že to už není, není možné. Je to tady trvale přítomné. Přála bych si, abychom těch 250 let dokázali uchovat důstojně,“ poznamenala.
Tradice, sběratelství, koníčky
Miroslav Rakus pracoval na končícím Dole ČSM třicet let. V osmnácti letech se chtěl osamostatnit, získat byt, práci a vyhnout se vojně. „První směny byly úplně jako v tom filmu Dukla 61. Tak jsem vypadal i já. Kluk, kterému bylo osmnáct let, ještě nemá pořádnou sílu, bylo to opravdu hrozné,“ vzpomíná. Až do důchodu řídil důlní lokomotivy a staral se o těžkou důlní techniku. Dnes má nad garáží zkřížená kladívka – tradiční hornický znak – a se synem sbírá vše, co s těžbou souvisí.
Strojvedoucí Vojtěch Gášek jezdí ve volných chvílích posunovací lokomotivou, takzvaným prasátkem, po bývalých důlních vlečkách. Kromě výletníků už po nich dnes téměř nikdo nejezdí. „Jezdíme po takzvané báňské dráze, což je původní uhelná trať z konce devatenáctého století, která sloužila ke svozu uhlí,“ vysvětlil Ladislav Antalec ze Slezského železničního spolku.
Zdislav Chalupa je ve 104 letech patrně nejstarším žijícím bývalým horníkem. Jízdu po hornických vlečkách dostal k narozeninám. „Chodil jsem tam rád, zvykl jsem si na šachtu i na havíře. Parta držela při sobě, v dole musí člověk držet při sobě,“ popsal. Udržovaná tradicemi, sběratelstvím a koníčky zůstane těžba s regionem spjatá minimálně další desítky let.
