Mluvil za ministerstvo vnitra, později tam byl náměstkem. Teď se ale řadu let jeho jméno objevuje pod politickými komentáři. Martin Fendrych zná politiku jako její někdejší aktivní člen, nyní se jí věnuje jako novinář. Do žurnalistiky kromě této zkušenosti ale promítá také svou víru. Komentáře přirovnává k básni. A ten, kdo je píše, by podle něj měl být i tak trochu spisovatel, řekl v podcastu Background ČT24.
Před revolucí se Martin Fendrych živil rukama. Byl skladníkem, řidičem na letišti, topičem, myl výlohy. Ani v té době mu ale nebylo lhostejné psané slovo. Psal romány, povídky i básně. „Zároveň jsem v opozici šířil Lidové noviny a Revolver Revue,“ doplňuje. Nadto ho lákala teologie. Dokonce natolik, že ji chtěl po gymnáziu studovat na univerzitě. Kvůli komunistickému režimu ale nakonec zamířil jinam. „Když jsem to řekl mamince učitelce, tak mi řekla, že ji vyhodí z práce. Místo toho jsem podal přihlášku na strojní fakultu,“ vysvětluje. Pro Fendrycha to byl logický krok, kromě psaní mu prý „celkem šla“ i matematika a fyzika.
Teologie se ale nevzdal a místo prvomájových oslav stavěl tábor pro malé evangelíky. To se režimu nelíbilo a Fendrycha to stálo místo na vybraném oboru. „Studoval jsem vzduchotechniku, což bych asi byl dostudoval, aniž bych se za sebe styděl. Oni mě přeřadili na tlakové nádoby,“ říká s tím, že to nemohl akceptovat a školu nedokončil.
Nejzajímavější vzpomínky na revoluci má spojené s obdobím před rokem 1989, kdy se lidé scházeli na demonstracích ještě v malém počtu. „Kdy nás honili jako zajíce,“ říká a přidává svou osobní zkušenost se státní bezpečností: „Při jednom výslechu mě StB začala obviňovat, že připravuju ozbrojené povstání,“ vzpomíná na okamžiky, kdy se bál vězení.
Nikdo jiný mluvčího dělat nechtěl
V 90. letech začala Fendrychova politická kariéra. Nejprve se stal mluvčím na ministerstvu vnitra, které tehdy vedl Jan Ruml. „Já jsem nikdy nic takového nedělal, neumím to a nechci to dělat,“ reagoval nejprve na nabídku. „Nakonec jsem mluvčího dělal, protože to nikdo jiný dělat nechtěl,“ dodává.
Začátky ale jednoduché nebyly. „Když přišla poprvé Česká televize, tak jsme první vstup natáčeli desetkrát. Já už jsem se úplně styděl,“ přiznává. Po rozdělení Československa se Fendrych stal na ministerstvu náměstkem.
I v této životní etapě pro něj byla důležitá víra. Mimo jiné i proto, že mu jako veřejně známé osobnosti pomáhala vrátit se do reality. „V kostele získáváte zpětnou vazbu. Já jsem ještě ke všemu evangelík. To v kostele vypadá tak, že farář všem řekne, jak jsou strašní, hříšní a nestojí za nic. Taková zpětná vazba je pro roli člověka v politice cenná,“ říká.
V politice působil jako nestraník. V roce 1992 sice kandidoval za Občanskou demokratickou alianci, strana se ale do parlamentu nedostala. „Dneska to považuju za štěstí,“ hodnotí Fendrych. Nakonec to byla právě nepříslušnost k politické straně, která ho přiměla z politiky odejít. „Uvědomil jsem si, že bez stranictví na téhle úrovni v politice zůstat nemůžete. Ani jsem o to nestál. Chtěl jsem se vrátit na druhou stranu,“ říká s odkazem na média.
Politici a novináři bývali kamarádi
Po odchodu z politiky začal pracovat v Respektu. Nejdřív jako redaktor, později krátce jako šéfredaktor. Následovala dráha komentátora, teď komentuje pro server Aktuálně.cz. Důležitou úlohou tohoto typu novináře by podle Fendrycha mělo být upozorňovat na věci, vůči kterým už může být společnost otupělá. „To, co dělá Putin na Ukrajině, je terorismus, ale nám to den za dnem přijde víc normální. Ale není,“ uvádí pro příklad.
Kromě toho by podle něj měl komentátor také zůstat spisovatelem. „Musí hledat přímé řeči, neotřelé obraty. Pro čtenáře je to pohodlnější a příjemnější číst,“ objasňuje a dodává, že komentář musí mít také strukturu. „Báseň také musí mít nějakou logiku, tady to je podobné.“
Tématům na politické komentáře dnešní doba podle Fendrycha přeje. Možná i proto, že podle něj je politická úroveň horší než v 90. letech. „Úroveň politiky jde dost rapidně dolů, vidíte to třeba na tom, kdo se může u nás stát ministrem, předsedou strany,“ myslí si Fendrych. Třeba na kauze Dozimetr, která v poslední době rezonuje politickou scénou, ale spatřuje i pozitiva. Konkrétně na odstoupení Petra Gazdíka z funkce ministra školství. „Zareagovali rychle, je to změna k lepšímu,“ uvádí. Do budoucna doufá, že politická kultura bude taková, aby k podobným situacím vůbec nemuselo docházet.
Vzestupnou tendenci Fendrych naopak spatřuje ve vztazích novinářů a politiků. Ty jsou podle něj dnes mnohem zdravější. „Když jsme začínali na vnitru, tak novináři byli více méně kamarádi,“ vysvětluje. „V jednu chvíli si novináři uvědomili, že není zdravé, aby nám věřili. Politik není od toho, abych mu věřil, ale aby mě přesvědčil, že věci dělá dobře,“ dodává komentátor.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na YouTube, Spotify, Soundcloud a Podcasty Google a Apple.
