Reportovala z Čečenska, Afghánistánu, Gruzie i Náhorního Karabachu. Nyní novinářka Petra Procházková komentuje napříč médii rusko-ukrajinský válečný konflikt. A čeká, až bude moci na Ukrajině vystřídat své kolegy. Ještě raději by se prý ale dostala do Ruska. Chtěla by totiž pochopit, co se tamním lidem honí hlavou. Kvůli válce s ní přestali komunikovat i ti podporovatelé Kremlu, kteří s ní ještě nedávno poměrně ochotně dělali rozhovory. Válečná zpravodajka Petra Procházková z Deníku N o tom mluvila v podcastu Background ČT24.
Reportérka Petra Procházková: Chceme vědět, co si myslí Rusové, kteří válce tleskají
Žila a jako zpravodajka pracovala deset let v Rusku. Odjela, až když ji země vyhostila. Od té doby se systematicky v českých médiích věnuje všemu, co s Ruskem souvisí. Nyní je to logicky válka na Ukrajině. „Když konflikt začal, měla jsem pocit, že musím hned vyrazit. Odjeli mí kolegové a říkala jsem si, co já tady budu dělat. Zjistilo se, že je to něco strašného, protože té práce je strašně moc,“ říká Procházková.
Jejím úkolem je třídit informace, které z války putují, ověřovat je a dávat jim kontext. Největším úkolem je pro ni zjistit to, co se aktuálně děje v Rusku – na straně, která válku popírá, nekomunikuje nebo říká jen to, co sama chce.
„Náš přístup k ruské realitě je zásadně omezen. Rusko se blíží k něčemu, co je v Severní Koreji. Společnost se uzavírá. Nebudou tam žádní nezávislí novináři a ruští novináři, kteří neutečou, se budou bát cokoliv říct. To je velký problém z hlediska naší práce. A dělat rozhovory jen s lidmi, co emigrovali, to vám nic neukáže. My chceme vědět, co si myslí i ti, kterým je to jedno nebo válce tleskají. A k těm se dostat je velmi obtížné,“ vysvětluje Petra Procházková.
Ještě nedávno do seriálu Deníku N dělala rozhovory i s lidmi, kteří souzní s režimem Vladimira Putina. Teď už ji sami prosí, aby je nekontaktovala. „Největší problém je teď získat informátora, aby se s vámi nebál mluvit,“ podotýká.
Ruské důstojníky v Čečensku rozmluvila pár lahvemi vodky
Podle Procházkové je na této válce absurdní, že novinář nemá téměř žádnou šanci dostat se na druhou stranu fronty. Obvykle to bývá těžké, těm šikovným se to ale většinou povede. Třeba jako jí ve válce v Čečensku. „Za jisté úplatky šlo frontu několikrát měsíčně přejít. I když ruská strana byla uzavřenější a nechtěla s námi spolupracovat. Za určitých okolností a za využití pár lahví vodky se nám podařilo někdy ruské důstojníky rozmluvit. A párkrát se nám povedlo, že jsme měli materiál i z ruské strany. To je teď vyloučené,“ srovnává situace Procházková.
Právě válka v Čečensku jí současný konflikt nejvíc připomíná. „Totálně bezohledná válka vedená primitivními prostředky. Myslela jsem si, že ničeho takového už svědci nebudeme. Že uvidím ruské tanky, na které někdo útočí molotovovými koktejly – to jsem si myslela, že uvidím už jenom ve filmu,“ přiznává.
Podobný je podle ní nejen styl vedení války, ale i vzájemná spolupráce novinářů, kteří jsou na místě. Naprosto odlišný je naopak způsob komunikace s domácí redakcí. Nyní vše ulehčují mobilní telefony, notebooky, internet a sociální sítě. Ona měla tehdy k dispozici jen pevnou linku a v nejnutnějších případech satelitní telefon.
„Měl asi patnáct kilo a fungoval jen tehdy, když jste ho připnuli na baterku u auta. Problém byl že Čečenci se strašně báli, že na to budou Rusové navádět střely. Museli jste totiž namířit anténu na satelit a chytit ho. Takže to dlouho trvalo a bylo to podle Čečenců nebezpečné, měli jsme nesmírné problémy,“ vypráví.
Vybavuje si také situaci, kdy se po dlouhé době dovolala pevnou linkou do Lidových novin, kde jí tehdejší kolegově řekli, ať zavolá za chvíli, protože nemají připravený diktafon. „To si dodnes pamatuji jako noční můru. Dnes už to nehrozí, protože máte mobily, máte auta, ve kterých si je můžete nabít, jsou i různá zařízení, přes která si je nabijete, když elektřina nefunguje. Zasílání zpráv do redakcí je mnohem jednodušší,“ uvádí.
Po návratu z války je novinář totéž, co válečný veterán
Do čečenské války kvůli vzdálenosti jezdila opakovaně i na několik měsíců. Vzdálenost Ukrajiny od Česka je podle ní pro novináře výhodnější. Hlavně proto, že se na místě mohou střídat. Návraty z válek, ve kterých novinář stráví velké množství času a naprosto je pohltí, jsou totiž podle ní pro zpravodaje nebezpečné.
„První pocit, když přijedete domů, je, že jsou na vás všichni hodní. Jsou rádi, že jste doma, oslavují a opěvují vás. To ale rychle přejde, a najednou máte pocit, že vám nikdo nerozumí. Je to něco podobného, co zažívají váleční veteráni, že přijedete a lidé se tady zabývají úplnými nesmysly. Někdo řeší hypotéku, když támhle umírají děti. Máte pocit, že lidé jsou zpovykaní, malicherní, měli by se uskromnit a zamýšlet se nad tím, co jste viděli. Začnete se vyčleňovat z prostředí a stýkat se jen s lidmi, kteří vám rozumí. A opakujete si ty staré válečné historky pořád dokola,“ vysvětluje Procházková, která proto po konci války v Čečensku na místě zůstala, ale vyměnila profesi novinářky za práci humanitární.
K válečnému zpravodajství se přitom dostala náhodou. Před revolucí totiž pracovala v časopise Květy a následně psala do přílohy Lidových novin třeba o módě nebo antikoncepci. Na začátku 90. let odjela do Ruska, aniž by uměla tamní jazyk. Nikdo jiný z redakce Lidových novin totiž do země nechtěl. Nakonec ji Rusko pohltilo. Jak sama říká, kdyby ji nevyhostili, možná by odtamtud reportovala dodnes.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.