Rok 1989. O byty lidé museli žádat a na jejich přidělení čekali roky. Stejně jako na auta. Lepší zboží pak bylo k sehnání často jen pod pultem. Na druhou stranu litr mléka stál dvě koruny a rohlík třicetník. To, v jakém stavu byla skutečně ekonomika v době, kdy přišel okamžik zlomu v podobě sametové revoluce a hospodářství se muselo od základů změnit, přibližuje Karel Zeman, který působil řadu let na nejvyšších národohospodářských postech.
Ekonomika roku 1989: pořadníky byly na byty i auta. Stát měl před sebou čtyři nelehké úkoly, říká národohospodář Zeman
Ekonomika roku 1989, jak byste ji popsal?
Základ spočíval v nefungujícím trhu. Není ale pravda, že trh neexistoval, jak říkají někteří amatérští ekonomové. On existoval, ale byl deformovaný. A tyto jeho distorze (narušení – pozn. red.) vyvolávaly situace, které si někteří pamatují velmi dobře osobně.
Takže například Škoda stotřicítka zhruba za sedmdesát tisíc, která se nedala jen tak sehnat…
Nedostatek automobilů byl samozřejmě způsoben tím, že se je stát snažil v co největším množství exportovat za valuty. Na domácím trhu pak auta chyběla, i když prodejci si s tím uměli poradit, protože nikdo nevěděl, kolik aut má národní podnik Mototechna ve skutečnosti k dispozici, a to logicky vedlo ke korupčnímu prostředí. A je jedno, jestli to byly banány, mandarinky nebo auta.
Obecně totiž platilo, že hodně nedostatkového zboží zapříčinilo politické rozhodnutí o ekonomické nezávislosti. Znamenalo, že nepřipadalo v úvahu, abychom si jako stát půjčovali peníze od Světové banky nebo kohokoliv dalšího. Na druhou stranu je třeba říct, že díky tomu byla výchozí pozice pro transformaci v této oblasti dobrá, protože stát neměl dluhy.
Měsíční nájem panelákového bytu 4+1 stál 450 Kčs, starší 3+1 pak 370 Kčs. Na nové byty se ale také čekalo.
S byty to byla jiná věc. To byla obrácená strategie, kdy se řeklo, že není možné, aby socialističtí pracovníci neměli kde bydlet, a tak se vytvářely pořadníky na byty. A tím, že bytová výstavba byla plošná a nebyla žádným způsobem systematicky registrovaná, každý podnik si stavěl tak, jak uznal za vhodné. Byla navíc běžná praxe, že jeden rodič požádal o byt ve své továrně, druhý udělal totéž, dali je oba dětem a pak požádali o další. A taky ho dostali.
Takže bytů bylo vlastně dost? Když jedna rodina získala třeba hned tři, jak uvádíte…
Je potřeba rozlišovat, že existovaly byty družstevní a státní. Ty první byly bez kontroly, jednoduše se sešlo zkrátka „iks“ zájemců, založili bytové družstvo, dostali od státu pozemek a postavili za úvěrovou úrokovou sazbu jedno procento zhruba na 30 let dům. Jiná věc byly státní byty, které stavěly státní instituce. Tady byl trend, že musí nejprve bydlet dělníci, protože dělnická třída byla priorita.
A vezměme v potaz množství bytů ještě v jednom kontextu. Jak to vnímali cizinci. Například pro Angličany to bylo už v roce 1990 naprosto nepochopitelné, jak může mít někdo byt nebo dům ve městě a k tomu ještě chatu nebo chalupu na venkově, že to není možné z jejich pohledu během života splatit. A my jim vysvětlovali, že je to normální, že to tak má 70 % lidí.
To ale způsobila masivní výstavba bytů…
Ano, vylidňování vesnice započaté v 60. letech bylo způsobené právě masivní výstavbou zejména státních bytů, kdy zaměstnanci v továrnách dostávali byty, odstěhovávali se a svá venkovská sídla předělávali na chalupy. Po roce 1990 se to zcela obrátilo, protože náklady na bydlení ve městech kvůli tomu, že přestalo být regulované nájemné a energie, hodně narostly.
Po pořadnících na škodovky a byty jsou takovým třetím milníkem podpultové ceny a obecně ceny potravin. Litr mléka za dvě koruny, rohlík za třicet haléřů, chleba za 2,50 Kčs a máslo za deset. To muselo ekonomiku ždímat.
Ano. Stát výrobu dotoval, když už se výrobci do nákladových cen vejít nemohli.
Platilo to u většiny potravin?
Zejména u mléka, pečiva a pivovarnictví. Ostatní si poradili, třeba masný průmysl byl vždy elitou, ti nikdy nestrádají. Byly tam ale i luxusní výroby od lihovarů nebo likérek.
Proč podpultové zboží, proč nebylo v silách uspokojit poptávku?
V dovozu bylo vše plánováno předem, včetně objemu deviz, které budou na import do Československa investovány. Přes tyto limity se už nemohlo jít. A zase jsme u zmíněné základní strategie, které se v té době drželi, za žádnou cenu se nezadlužit. Tohle bylo nejmarkantnější ze všech postsocialistických států v Rumunsku, to nebylo zadlužené vůbec – přestože měli lidé problém s hladem. Ono by to neprošlo ani v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).
Jednoduše řečeno, mohli jsme nakoupit v zahraničí jen tolik, kolik jsme vyvezli z Československa. Na tom můžeme demonstrovat výkonnost ekonomiky, měli jsme nízkou produktivitu práce, tedy nevyráběli jsme dost, abychom dokázali uspokojit požadavek všech.
Výrobní plán se překročit dal, ale byl často limitován nákupem komponentů ze západních trhů a tam jsme zase zpět u omezeného objemu deviz. Významnou roli v tom sehrávala také priorita vývozu aut do zemí RVHP, protože ty státy se musely uspokojovat přednostně. Bohužel tam nebyly devizy, počítalo se na přepočitatelné rubly. Uzavřená ekonomická sféra RVHP tohle ve svém důsledku vyvolávala.
Některých výrobků ale prý bylo dost?
Ano. Bylo vlastně obrovské množství zboží a výrobků na skladech, ale protože cena nevyjadřovala skutečnou tržní hodnotu, buď to bylo předražené, nebo naopak levnější – tak neplnila svou funkci a to působilo distorze na trhu, kdy určité zboží bylo a jiné ne. Obrovské množství bylo třeba oděvů.
Ale takové, které nikdo nechtěl…
Manažeři ve státních podnicích byli odměňovaní za plnění plánu, a ne za kvalitu. Hlavní motiv zněl: vyrobím, splním plán a dostanu odměnu. A to, že ten výrobek je zastaralý a každým dalším rokem zastarává víc, to je nemuselo zajímat. Nejnázornější je ukázka na společnosti Jawa. Té se její trh totálně zhroutil, když po roce 1989 přišla o své odbytiště. Dnes už skomírá, motorky se pro Jawu vyrábí v Číně.
Pojďme se tedy znovu postavit na startovní čáru. Rok 1989, centrálně plánovaná ekonomika, pevné, státem stanovené ceny. Jak na tom tedy opravdu hospodářství v tu dobu bylo?
Československá ekonomika v roce 1989 byla oproti ostatním socialistickým státům na daleko vyšší úrovni. Bylo to způsobeno hlavně tím, že za první republiky byla velmi vyspělá, kupodivu se ji totiž za těch více než 40 let centrálně plánované ekonomiky nepodařilo zdevastovat až natolik. Navíc je potřeba říct, že ne všechno bylo tak špatné, jak by se zdálo.
Co konkrétně?
První oblast, kde byla dobrá výchozí pozice pro transformaci, byl těžký průmysl, což byla strategická otázka minulého politického zřízení, konkrétně hlavně energetika a petrochemie. To souviselo s obranyschopností státu a samozřejmě s Varšavskou smlouvou a RVHP.
A dále? Co zemědělství?
To na tom bylo ze všech resortů kupodivu nejlépe. Taky konkurence na Západě z něj měla největší obavy při budoucí transformaci. Velmi dobře na tom bylo také bankovnictví, protože nebylo zadluženo a byl velmi nízký deficit státního rozpočtu, minimální zahraniční zadluženost státu a velmi nízká inflace. Toto byly pozitivní pozice, ze kterých se vycházelo.
A co naopak?
Velmi špatná výchozí pozice pro transformaci spočívala v tom, že jsme měli nejvyšší stupeň znárodnění majetku ze všech socialistických států. A to přesto, že v té době nás k tomu nikdo netlačil. Ale to už je ten náš genetický potenciál, že jsme papežštější než papež.
V okolních zemích se na rozdíl od nás dále podnikalo…
Znárodnění v Československu bylo výrazně vyšší zejména v zemědělství, pokud to srovnáme s ostatními, protože ve východním Německu, Polsku, Maďarsku to bylo uvolněnější. Tamní podnikatelské subjekty sice byly limitované například počty pracovníků nebo objemem výroby, ale v podstatě se tam stále soukromě podnikalo.
Taky jsme měli ve srovnání s ostatními více nařízených cen.
Ano, měli jsme největší podíl direktivně stanovených cen ze všech států s centrálně plánovanou ekonomikou, opět jsme byli „na špici“. Měli jsme také direktivně kontrolovaný zahraniční obchod, který ovládaly podniky zahraničního obchodu a nekvalitní služby. Mimochodem se tato nekvalita prolíná až do současné doby, ani po tak dlouhé době se ji ještě nepodařilo napravit.
Konkrétně?
Například úroveň gastronomie, která absolutně není srovnatelná se zahraničím. Používají se tady také stále nekorektní metody vůči zákazníkům, úplně nejnázorněji asi v taxislužbě. Jestliže přijedete kamkoliv do západní Evropy, tak to začíná čistým a vyvoněným interiérem, ale zejména korektním jednáním – když si vyzkoušíte jet stejnou trasu s různými taxislužbami, vždy je tam stejná cena.
Co další resorty ekonomiky, jak na tom byly?
Zajímavé byly telekomunikace. Protože ty byly úmyslně potlačované z hlediska možnosti úniku informací a byly ovládány bezpečnostními složkami. Ale přestože to tak bylo, oba operátoři, kteří tady působili – jednak Český Telecom (pevné sítě) a pak České Radiokomunikace (bezdrátové sítě), se velmi rychle vyrovnali konkurenci. Během tří čtyř let byli na stejné úrovni. A taky když Český Telecom založil velmi rychle po roce 1990 prvního mobilního operátora Eurotel, stal se nejsilnějším mobilním operátorem ve střední Evropě hned na samém počátku, což dokládá, že tam byla skutečně kapacita i kapitál.
Naopak silně zaostalý byl elektrotechnický průmysl…
Ideologové v 50. a 60. letech tvrdili, že kybernetika je politický výmysl a že je to blamáž a neexistuje. A až někdy tuším kolem roku 1980 vyjel tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal do Japonska a přijel zpět naprosto „jurodivý“, promiňte ten výraz, a okamžitě zavolal, že chce nějakého odborníka na elektrotechniku. Tenkrát vytáhli z ČVUT profesora Milana Kubáta, ten se stal okamžitě ministrem (při vzniku ministerstva elektrotechnického průmyslu) a že se vše bude dohánět. Samozřejmě ten náskok byl takový, že to bylo nereálné.
V roce 1989 jsme v HDP na hlavu byli někde na 40 % Rakouska nebo 37 % Německa, takže ve srovnání se Západem to bylo špatné. Navíc jsme měli technicky zastaralý průmysl a nízkou produktivitu práce. Pozitivně zmiňujete absenci zadlužení, ale nebylo to tím, že se neinvestovalo? Aby zbylo na spotřebu, vláda musela v rozpočtu snižovat podíl investic, které zčásti šly stejně na budování zmíněných zastaralých provozů.
To je velmi ošemetná otázka, protože neexistuje do současné doby podrobná analýza centrálně plánované ekonomiky. Jsou jenom takové dohady. Protože zpočátku, v 50. a 60. letech se ekonomice dařilo. Pak to ale ustávalo a podle zběžných analýz to vypadá, že to bylo dáno právě přeinvestováním.
Do čeho se investovalo?
Realizovaly se velké stavby, jako jsou přehrady, nemocnice, elektrárny, vůbec celá energetika, její páteřní síť. Ale zase díky tomu, že páteřní síť byla vybudovaná tak megalomansky, na rozdíl třeba od Rakouska, tak dnes jsou zokruhované jednotlivé oblasti tak, že když se někde něco porouchá, tak lze napojit oblast z druhé strany.
A aktuálně je to velmi důležité, protože velmi nemoudrá politická rozhodnutí Angely Merkelové týkající se atomových elektráren a podpory energetiky z obnovitelných zdrojů způsobují Česku velké potíže. Elektrickou energii nemůžu usměrnit jen tak někudy, ona půjde cestou nejmenšího odporu, stejně jako povodeň. A kdybychom páteřní síť, kterou spravuje stát skrz ČEPS, neměli, tak bychom už asi dávno čelili výpadkům.
Těžký průmysl tedy „držel“ v té době ekonomiku.
Ano v oblasti těžkého průmyslu jsme na tom byli dobře. Vyváželi jsme i obrovské energetické investice do celého světa, celé továrny, stavěli jsme elektrárny.
U lehkého to ale bylo jinak.
Je to demonstrovatelné na zmíněné Jawě, protože třeba ještě v roce 1989 byla největším výrobcem motocyklů na světě. Ale bylo to způsobené jen tím, že měla zaručené odběry do socialistických zemí a do několika dalších, jako Indie. Jenže centrální plánovaní způsobuje absenci inovací. V okamžiku, kdy máte zajištěný odbyt na pět let, tak vás netrápí inovace. A tak se kvalita a úroveň oproti ostatním státům pořád snižovala a to se projevilo okamžitě po roce 1989, kdy motorky Jawa nebyly zkrátka konkurenceschopné na západním trhu.
Jak je pak možné, že se tu vyskytovaly i takové podniky jako agrokombinát Slušovice? Říká se, že to bylo o konexích, ta doba tomu koneckonců nahrávala.
Ne. To nebyla pravda. On pan František Čuba měl ve své podstatě těžký život. Za minulého režimu byl obviňován, že skrytě kapitalisticky podniká, a ona to byla pravda. Bylo to způsobeno tím, že jeho otec byl jedním z velkých manažerů u Bati, a tak tam vládl vysloveně baťovský systém. Je potřeba mít ale na zřeteli, že to bylo družstvo, to znamená, že to nebyl státní podnik a družstva se celou dobu i v centrálně plánované ekonomice chovala jinak – tržněji, byli tam reální vlastníci, což byli vlastně jediní reální vlastníci výrobních prostředků v té době. Jinak vše bylo ve vlastnictví státu.
Orientoval se právě na ty nedostatky na trhu, to byl základ jeho úspěchu.
Ano, choval se tržně tam, kde poptávka byla větší než nabídka a bylo to zároveň lukrativní, například vyráběl počítače, které na trhu chyběly. Ale byl samozřejmě i velmi prozíravý a zaměstnával lidi z vědy a výzkumu. V lidském kapitálu, kterým on disponoval, byli často lidé, kteří měli velké problémy s minulým zřízením, a v tom spočívala jeho síla – dovolil si je zaměstnat. Oni mu za to byli samozřejmě vděční a on zase využil know-how, které mu nosili.
Bylo připravené ale i jeho trestní stíhání.
Ano, ze nedovolené podnikání. A jedině díky tomu, že když proběhly nějaké diskuse v Sovětském svazu a když do Československa přijel tehdejší vůdce Michail Gorbačov na návštěvu a chtěl jet i do Slušovic, tak listiny, které měli připravené na jeho zatčení, stornovali.
A když přišel rok 1989, tak byl obviňován zase…
Ano. A říká se, že kdyby násilím tenhle subjekt nebyl narušen, tak by se velmi dobře uplatnil na trhu i v současné době. Jeho konec nechápali ani v zahraničí, protože spolupracoval už v té době třeba s Kanadou nebo Rakouskem. A ti se ptali, jak takový subjekt na takové úrovni mohl zaniknout.
Co Škodovka? Taky existovala celou dobu a zůstala.
Škodovka? Já začnu citátem německé delegace při podpisu smlouvy. Tehdy se zeptali: hádejte, proč jsme ji koupili, když bychom takovou fabriku za rok dva postavili na zelené louce? Ale lidský kapitál, který tady máte pohromadě a funguje, včetně toho, že my víme, že máte vyvinuté různé věci, takže kapacita vývoje u vás je a to pro nás má hodnotu, za to jsme zaplatili.
A motivem byly i náklady. Když to koupili, náklady na pracovní sílu byly desetiprocentní oproti Německu. A když přišla krize 2008/2009, tak kde začaly koncerny regulovat výrobu? Samozřejmě ve svých satelitech, a ne doma – proto třeba ve Španělsku u Seatu nebo tady ve Škodovce. Na ni je také navázáno i ohromné množství subdodavatelů náhradních dílů a to se přestalo odebírat a bralo se jen z Německa.
Bylo tedy na startu jasné, že česká ekonomika potřebuje spoustu změn?
Na začátku roku byl lehký průmysl Achillova pata národního hospodářství – bez něj totiž nemohla růst spotřeba obyvatel ani třeba mzdy. Bylo patrné, že systémové změny celé ekonomiky musí proběhnout hned v několika oblastech. První rozhodně v cenotvorbě. Ceny v centrálně plánované ekonomice stanovoval direktivně stát. Byly na to metodiky, ale cena neplnila základní funkci, kterou má, tedy o nabídce a poptávce.
Dále?
Bylo potřeba změnit zahraniční obchod, ten měly v gesci podniky zahraničního obchodu a příslušné ministerstvo. To znamená, že jiné subjekty až na výjimky nemohly zahraniční obchod realizovat.
Pak přišlo na řadu bankovnictví.
Třetí oblast byla oblast makroekonomická, a to zejména centrální bankovnictví, kdy tady byl jednostupňový systém, který ovládala Státní banka československá. Všude jinde v tržních ekonomikách je ale běžný dvoustupňový, v čele s centrální bankou, pod kterou jsou ty komerční. A základní vlastností banky v tržní ekonomice je úroveň její samostatnosti. Státní banka československá byla ale absolutně nesamostatná, byla součástí státní správy, státního plánu, nemohla reagovat pružně tak jako v normální tržní ekonomice. Zřejmé proto bylo, že se to musí radikálně změnit.
Do výčtu schází ještě vlastnická práva.
Ano a jak tvrdí renomovaní ekonomové, ta jsou základem tržní ekonomiky – teorie vlastnických práv je totiž absolutní bází všech ekonomických teorií. Bez liberálních vlastnických práv nemůže existovat svobodná tržní ekonomika. A tady byl problém v tom, že nešlo na rozdíl od pozemků nebo nemovitostí vlastnit výrobní kapacity.
Ale pozor, znova připomínám, například družstva, přes to brutální znárodnění od roku 1948, respektive po roce 1945, těch se minulý režim centrálně plánované ekonomiky vůbec nedotkl, ta zůstala bytová, spotřební, výrobní i zemědělská.
No ale co jejich odbyt, nemohla přece vyvážet svobodně?
Ano, ekonomika nebyla otevřená, takže se tvořila disbalance v konkurenci. A když není konkurenční prostředí, nejsou inovace, a když ty nejsou, kvalita výrobků klesá. Proto říkám, že vlastnická práva byla asi největší problém, který stál před tehdejší politickou reprezentací.
A když se podíváme do dnešních dní, podařilo se to tedy podle vás vše dobře zvládnout?
Tak vlastnická práva byla nejsložitější pilíř, ten není do současné doby ukončen. Ale ty další ano – cenotvorba řešená liberalizací byla otázkou dvou let, liberalizace zahraničního obchodu třech až čtyř a makroekonomická stabilizace centrální banky včetně všech s tím souvisejících opatření trvala do roku 1996 až 1997.
Doc. Ing. Karel Zeman, CSc. působil řadu let v nejvyšších národohospodářských pozicích jako náměstek a poradce na Ministerstvu financí ČR, člen výkonného výboru a vedoucí sekce majetku na Pozemkovém fondu ČR, místopředseda a člen výkonného výboru na Fondu národního majetku ČR, zástupce ředitele odboru v oblasti malé privatizace, velké privatizace, likvidací státních podniků a přechodu majetku do vlastnictví obcí na Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Dříve působil jako vedoucí odborný referent v oblasti řízení vědecko-výzkumné základny, organizace, řízení a privatizace na Ministerstvu zemědělství ČR. Po ukončení vysoké školy pracoval jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu v oblasti ekonomie a systémů řízení.
Kromě exekutivních funkcí ve státní správě vykonával manažerské pozice ve strategických společnostech národního hospodářství, a to jako předseda představenstva Českého Telecomu, a. s., místopředseda dozorčí rady České spořitelny, a. s., člen dozorčí rady ČEZ, a. s., Unipetrol, a. s. a ČEPS, a. s., předseda představenstva Osinek, a.s., apod.
Od roku 2000 přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze, konkrétně od roku 2007 působí na katedře hospodářské a sociální politiky. Dříve působil na fakultě podnikohospodářské na katedře řízení výroby.
V období let 1980 až 1986 pracoval také jako vědecký pracovník a podílel se jako spoluřešitel několika výzkumných úkolů v oblasti ekonomie, technického zabezpečení systémů řízení v reálném čase včetně jeho aplikace v praxi.
Od roku 1992 se zabývá vědecko-výzkumnou činností zaměřenou na analýzu vývoje vlastnictví půdy na území ČR od roku 1918 do současné doby. Souběžně se věnuje vlastní vědecko-výzkumné činnosti v oblasti makroekonomické, statistické, právní a věcné analýzy procesu transformace národního hospodářství ČR se zvláštním zřetelem na analýzu IV. pilíře, tedy změn vlastnických práv, tedy i privatizaci a restituci.
Od roku 1994 se rovněž věnuje významné národohospodářské problematice, kterou je management správy vybraných státních aktiv. Je autorem experimentálního modelu managementu správy vybraných státních aktiv, který byl implementován v praxi v roce 2001.
V současné době se nejvíce věnuje výzkumu a testování praktické aplikovatelnosti základních ekonomických teorií, které se vztahují k problematice transformace národního hospodářství, jako například teorie vlastnických práv, vládních selhání, morálního hazardu, asymetrických informací, zájmových skupin, dobývání renty či state governance.
Karel Zeman