Československé motorky Jawa jsou v současném Turecku přetrvávajícím fenoménem nejen pro nostalgiky a hluk jejich motorů se dodnes podílí na zvukové stopě nejen ve středomořské Antalyi. Do země na Bosporu je ve velkém přivedl turecký podnikatel Kamil Yacici – a Turkům dal poznat i české pivo.
Stroj dříve sloužil nejen jako prostředek individuální dopravy. Suploval taxíky nebo se za něj dokonce zapřahaly pluhy. V současnosti jich díky nadšencům pro veterány stále víc opouští zaprášené stodoly.
„Jsou okolo nás od dětství. Naši předkové je používali, protože byly dostupné, zvládly kopce, ve srovnání s jinými motorkami měly nižší spotřebu a byly bytelné,“ říká Erhan Aytekin, který slávu československých strojů pomáhá oprašovat.
Povoláním šéfkuchař během poslední dekády objevil šestnáct set starých jaw. Sto z nich ve volném čase sám renovoval a další zakázky se prý jen hrnou. „Opravit motor je obvykle nejtěžší. Když je zničená kliková hřídel, je potřeba kompletní výměna a sehnat ji je složitější.“
Turecká vášeň pro veterány není určena jen pro místní spotřebu. V zemi se vyrábí množství náhradních dílů, které míří na export k nadšencům do pravlasti těchto motorek, tedy do Česka.
Jak začínal miliardář
Motocykly Jawa a také škodovky a technologii na výrobu piva začala do Turecka před více než půlstoletím dovážet firma, která začínala doslova jako malý obchod. I díky československým výrobkům se z ní postupem času stal jeden z největších konglomerátů v zemi – skupina Anadolu.
Její spoluzakladatel, třiadevadesátiletý Kamil Yazici, se pozornosti médií straní a poslední rozhovor poskytl před dvaceti lety. Kvůli vazbám na Česko ale udělal výjimku a zavzpomínal na začátky své firmy, první cesty za železnou oponu i na jednání s tehdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem.
„Byli jsme pod tlakem. Někteří přátelé nám říkali, že komunistům nemáme moc věřit. Nakonec profitovaly obě strany. My potřebovali je a oni nás,“ prohlásil.
Byznys nastartoval dovoz jedno- a dvoustopých strojů z Československa a později následovala licenční výroba přímo v Turecku. Stoupající zisky znamenaly hledání dalších oblastí spolupráce. „Můj známý říkal, že když má někdo peníze, tak si koupí auto, když je nemá, tak si koupí pivo. Tak jsme se rozhodli vyrábět pivo,“ vzpomíná Yazici.
I v současnosti má v Praze obchodní zájmy, byť ne tak intenzivní jako dříve. Navíc rok co rok jezdí do lázní v Karlových Varech. „To je důvod, proč miluji a respektuji Čechy. Dali mi zdraví a položili základy úspěchu této firmy.“
Stopa stále živá
Na českou stopu lze dnes nejčastěji narazit v každé lahvi piva, kterou Yaziciho podnik vyrobí. Motorky postupně vytlačila konkurence. Po veteránech ale není třeba dlouho pátrat, zejména v Antalyi je komunita kolem nich velmi silná.
Například truhlář Hüsnü Kacar jich má devatenáct. S pomocí citovaného nadšence Erhana Aytekina dal dohromady i vzácné kusy jako ten s přídavným vozíkem. Dostal na něj nabídku v přepočtu téměř půl milionu korun, prodat ale odmítl.
„Miluji vzpomínky spojené s jawami. Třeba když můj dnes osmdesátiletý strýc vypráví, jak ho kdysi vezla na svatbu a další jely ve svatebním konvoji,“ vzpomíná.
