Krizi měla ekonomika v socialistickém Československu jen jednu. Trvala ale čtyřicet let

Ekonomika socialistického Československa nikdy nezažila takový krach, jaký země i celý svět poznaly v roce 1929. Zároveň však ani nikdy nepocítila hospodářský boom, jaký zažil Západ po druhé světové válce. Centrálně plánovaná ekonomika, zavedená a řízená podle sovětského vzoru, se po čtyři desetiletí potácela od jedné krize ke druhé. I když se propaganda stále chlubila rekordy v těžbě uhlí nebo výrobě cementu, lidé viděli spíše své nízké mzdy a prázdné obchody, nekvalitní služby, skomírající zdravotnictví a zdevastované životní prostředí. A z žebříčků nejvyspělejších zemí Československo na dlouho zmizelo.

Fronta před prodejnou potravin v Brně
Zdroj: ČTK

Československo patřilo v meziválečném období mezi nejvyspělejší země světa a ani druhou světovou válkou ekonomicky neutrpělo tolik, jako jiné evropské státy. V roce 1945 byl hrubý domácí produkt vyšší než například v Rakousku a do roku 1948 bylo Československo jedinou středoevropskou zemí, která tempem růstu stačila západní Evropě a byla považována za ostrov hospodářské stability.

Stejně jako řada dalších zemí světa vidělo Československo po válce cestu v plánování. První dvouletý plán vznikl v roce 1946, tedy ještě před komunistickým převratem, a soustředil se na poválečnou obnovu země. Státní plán se u podniků vztahoval jen na hospodaření se strategickými surovinami a řízení bylo ještě relativně volné.

Po převratu v roce 1948 se však Československo dostalo do naprosté závislosti na Sovětském svazu a plánování se stalo základem celého hospodářství. Velmi rychle začala likvidace soukromého podnikání, už na konci revolučního roku pracovalo pod státem 95 procent zaměstnanců průmyslu.

Brzy byl zničen také soukromý maloobchod, a dokonce i malí živnostníci a řemeslníci. Zemědělství tvrdě postihla nucená kolektivizace.

Ekonomika měla být nově řízena centrálně a podle pětiletých plánů, přičemž ale politické a vojenské cíle měly přednost před hospodářskými. Stát k plánování zřídil rozsáhlý byrokratický aparát v čele se Státním plánovacím úřadem.

První tzv. pětiletka měla platit v letech 1949–1954, ale už druhý rok začal Sovětský svaz tlačit na vyšší růst výroby těžkého a chemického průmyslu. Důvodem bylo hlavně masivní zbrojení v celém sovětském bloku. Během pěti let po převratu se rozpočet na armádu zvětšil desetinásobně. Průmyslová výroba sice vzrostla skoro na dvojnásobek, táhl ji ale hlavně těžký průmysl a energetika – velkou část spotřebovalo právě zbrojení.

Hospodářství se od převratu orientovalo hlavně na těžký průmysl – na úkor ostatních odvětví. Na snímku z roku 1963 kladenská Poldi
Zdroj: ČTK
Autor: Jan Tachezy

Počátkem 50. let si československá vláda vyžádala z Moskvy další poradce a sovětské centralisticko-administrativní plánování se definitivně prosadilo ve všech sférách. Ekonomiku fakticky řídila KSČ, od centra přes ministerstva a hlavní správy až k jednotlivým podnikům. Ty ztratily jakoukoli samostatnost a staly se jen vykonavateli příkazů. Stát jim detailně diktoval vstupy i výstupy a ceny určoval bez ohledu na trh.

Další ránu hospodářství zasadily čistky ve vedení podniků. Odborníci na vedoucích pozicích byli vyměněni za politicky spolehlivé, avšak často nedostatečně vzdělané, nezkušené a nekompetentní lidi. Ekonomická rozhodnutí byla zcela podřízena ideologii.

Těžký průmysl a SSSR na prvním místě

Podle sovětského vzoru se ekonomika dělila na dva směry – produktivní (hlavně těžký průmysl) a spotřební (lehký průmysl, řemesla a služby). Cílené a do extrému dovedené upřednostňování těžkého průmyslu v Československu však šlo na úkor všech ostatních odvětví i běžného života lidí. Už v prvních letech začala země v úrovni platů, spotřeby a služeb za Západem výrazně zaostávat.

Pro Československo nebyla taková orientace příznivá ani vhodná, přesahovala možnosti země a neúměrně ji zatěžovala. Posilovalo to také závislost na Sovětském svazu jako hlavním dodavateli surovin i odběrateli výrobků.

Do těžkého průmyslu se musely zapojit i ženy - podle dobového popisku „s velkým nadšením“ v dole u Mostu stavěly i demontovaly trať nebo pokládaly pražce. Snímek z roku 1950
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Mucha

Obchod se SSSR a jím ovládanými zeměmi vzrostl z předválečných devíti na téměř 80 procent. Protože šlo většinou o nenáročné trhy, nebyl tlak na zlepšování kvality nebo inovace. Naopak československé podniky často svou výrobu zaostalým zemím přizpůsobily. Za dodávky navíc často nedostávaly ani odpovídají náhradu.

V roce 1949 vzniklá Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) měla koordinovat jednotlivé ekonomiky zemí sovětského bloku a snažit se dosáhnout nezávislosti na západním „kapitalistickém“ světě. Ve skutečnosti šlo hlavně o diktát Sovětského svazu, který rozhodoval, co se v které zemi bude či nebude vyrábět.

Krizi měla vyřešit krádež století

Pouhých pět let stačilo komunistům na to, aby přivedli relativně vyspělou a válkou téměř nepoškozenou ekonomiku na pokraj krachu. Země byla zadlužená, sedm let po válce ještě fungoval přídělový systém a ve volném prodeji byly ceny několikanásobně vyšší, bujel černý trh.

Receptem na ekonomické problémy se měla stát měnová reforma, která byla připravována v utajení a ve spolupráci se sovětskými poradci. Cílem bylo připravit lidi o peníze, za které si beztak mnoho koupit nemohli, a spolu s černým trhem zlikvidovat i zbývající majetné občany. Mzdy a ceny se přepočítaly v poměru 5:1, ale například část úspor dokonce 50:1.

Přestože tehdejší propaganda akci označovala za „vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii“, mezi lidmi se pro měnovou reformu vžil název krádež století. Během dne mnozí přišli o celoživotní úspory, životní úroveň se opět snížila. V některých městech kvůli tomu došlo k protestům, které však režim rychle potlačil.

Ani katastrofální stav ekonomiky, ani projevy nespokojenosti obyvatel však nepřiměly komunisty ke změnám. Příznačné bylo, že si Sověti dokonce pozvali do Moskvy tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého a vytkli mu nereálné hospodářské plánování a příliš silný důraz na těžký průmysl. Tedy přesně to, co Československu o několik let dříve vnutili.

Rudé právo v době měnové reformy roku 1953
Zdroj: ČT24

Československo se poté skutečně „rozhodlo“ pro přesun podpory od těžkého k lehkému průmyslu, pro větší důraz na životní úroveň lidí a zmírnění tlaku na kolektivizaci zemědělství. Lídrem změn měl být opět Zápotocký, který přitom do té doby jakékoli úpravy odmítal.

Skutečné změny ale byly jen minimální a skončily ještě dříve, než se stačily projevit. Také dočasné uvolnění kolektivizace komunisté přehodnotili – zemědělci, kteří mezitím z JZD vystoupili, se opět stali oběťmi násilného přesunu do družstev.

Velké překvapení: plány nefungovaly

Systém plánování se prakticky od svého počátku potácel v problémech. Plán první pětiletky byl sice v roce 1951 navýšen, splnit se jej ale podařilo jen v původní výši. V letech 1953–1955 byla ekonomika raději řízena jen náhradními ročními plány. Problémy prohlubovaly další vlny čistek a odstranění odborníků z vedoucích funkcí.

Druhá pětiletka pro roky 1956–1960 popírala sama sebe už tím, že byla schválena s výrazným zpožděním až v polovině období, na podzim 1958. A opět skončila fiaskem. Ukázalo se, že plánování nepřináší očekávané výsledky. Podniky se totiž chovaly zcela jinak, než teoretici předpokládali.

Výstavba přehrady Vír na Svratce, jedné z velkých staveb první pětiletky. Snímek z roku 1952
Zdroj: ČTK
Autor: Jan Tachezy

Podniky se například snažily dostat co nejnižší plán a při co nejnižším výkonu maximalizovat svůj zisk. Nadsazovaly požadavky na materiál, investice, náklady, a tak mj. zvyšovaly ceny. Využívaly ukazatel produktivity práce odvozený od objemu hrubé výroby. Kvalita a hodnota výrobků tak pro ně nebyla podstatná, důležité bylo množství vyprodukované s co nejmenším úsilím. Náročnější výrobky nikdo vyrábět nechtěl, přestože po nich byla poptávka.

Už v roce 1956 se v rámci KSČ začalo hovořit o nutnosti reformy. Nebylo ale možné pojmenovat skutečné příčiny problémů, tedy samotný systém a centrální plánování. Takzvaná Rozsypalova reforma proto přišla jen s plánem na reorganizaci podniků nebo úpravu mezd. Skončila ale neúspěchem.

Naděje na reformy zadusila invaze

Plán na první polovinu 60. let pokračoval navzdory krizi v zajetém scénáři. Například chemická výroba měla jen za rok 1961 vzrůst o těžko uvěřitelných 78 procent. Nereálné cíle ale vedly ještě týž rok k naprostému zhroucení plánu.

Komunistické vedení však nemohlo přiznat, že za krizi může především nesmyslnost samotného centrálního plánování. A vinu za neúspěchy připisovali hlavně vnějším vlivům – například výpadku vývozu do Číny poté, co se země rozhádala se Sovětským svazem, nebo karibské a berlínské krizi.

Ke komunismu měla pomoci i elektrifikace železnice. Na snímku nádraží v Košicích v roce 1961
Zdroj: ČTK
Autor: M. Tuleja

Přesto bylo stále jasnější, že se hospodářství neobejde bez zásadních změn. V roce 1963 se po dlouhé době začalo opatrně mluvit o úloze trhu, byť samozřejmě jen v rámci socialistického hospodaření. Reformou byl pověřen ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik.

Jedním z nástrojů mělo být omezení investic nebo menší zásahy úřadů. Z plánovaných kroků se ale podařilo do potlačení pražského jara zavést jen málo. Reforma nepřinášela výsledky tak rychle, jak se očekávalo – reakcí byl jen návrat k „osvědčeným“ postupům.

Ukončení pražského jara invazí vojsk „bratrských“ zemí však znamenalo konec veškerým nadějím a návrat ke starým pořádkům i v ekonomice. Díky setrvačnosti hospodářství i určitým rezervám po drobném oživení z druhé poloviny 60. let byl počátek normalizace ekonomicky ještě relativně příznivý.

Normalizace znovu zatlačila trh do ilegality

S normalizací přišel návrat k tvrdému centrálnímu řízení a absolutnímu potlačení prvků trhu včetně drobného soukromého podnikání. Zmrazily se platy i ceny, zastavila se inflace. Na rozdíl od většiny socialistických zemí bylo v Československu i drobné podnikání opět zcela zlikvidováno. Stát se vrátil i k upřednostňování těžkého průmyslu. Podniky zasáhla nová a masivní vlna čistek, jakákoli iniciativa nebo inovace byla spíše nežádoucí a podezřelá.

Na druhou stranu se Československo v té době opatrně stavělo i k půjčkám ze zahraničí, takže se příliš nezadlužilo. Cílem bylo zachovat klid a stabilitu, stát proto začal klást větší důraz na sociální jistoty obyvatel. Zlepšila se situace rodin s dětmi nebo důchodců, kteří byli nejvíce opomíjenou skupinou a značná část z nich žila v chudobě dokonce i na tehdejší poměry.

Sedmdesátá léta byla ve znamení rozsáhlé stavby sídlišť. Na snímku z roku 1976 sídliště Lhotka-Libuš v Praze
Zdroj: ČTK
Autor: Jaroslav Sýbek

Podle ekonoma Karla Půlpána byla první polovina 70. let „vůbec nejlepším obdobím socialismu v Československu“. V letech 1971–1975 se příjmy obyvatel zvýšily skoro o třetinu, rostla i spotřeba. Lépe fungovalo zásobování, přestože sortiment byl velmi omezený a často značně nekvalitní. Růst byl však v ostrém kontrastu s atmosférou ve společnosti.

S likvidací individuálního podnikání a potlačováním jakýchkoli tržních mechanismů se o to víc rozvinulo podnikání nelegální, kvetl černý trh, korupce a běžné byly tzv. melouchy. Drobná i větší kriminalita v duchu tehdejšího hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ se stala téměř národním sportem.

„Skutečný život ovládly praktické zájmy: kde co utrhnout, kde co sebrat, kde podvést, jak využít příležitost, jak se prodrat nahoru, jak zabezpečit děti, jak se dostat za hranice a hlavně jak něco mít, když pořád není něco k dostání.“

Milan Šimečka

filozof a spisovatel, dříve reformní komunista a později disident

Hlavně žádné změny

V druhé polovině 70. let následoval opět útlum. Rezervy se vyčerpaly, světové ropné krize zdražily ceny vstupních surovin a energií, i když Československo díky podílu na modernizaci západosibiřské ropné oblasti mělo dodávky zčásti zajištěné. Recese a rostoucí nároky na kvalitu ztěžovaly už tak špatné uplatnění československých výrobků na mezinárodních trzích.

Z ideologických důvodů ale nepřicházely reformy směrem k trhu v úvahu, každý tržní prvek byl předem podezřelý a zahraniční půjčky zase vedení státu považovalo za příliš riskantní. „Československá hospodářská strategie těžkopádně šlapala ve vyjetých kolejích a podobně jako v NDR připouštěla nanejvýš jen dílčí korektury,“ píše o této době historik Jan Křen.

Těžba hnědého uhlí devastovala krajinu i celá města. Na snímku z roku 1975 ustupuje těžbě historické město Most
Zdroj: ČTK
Autor: Stanislav Štýs

Zatímco ve srovnání s jinými zeměmi východního bloku se Československo jevilo jako relativně vyspělé, ve srovnání se západem, ale stále více i severem a jihem Evropy dramaticky zaostávalo. Ekonomika zůstala u předimenzovaného těžkého průmyslu a neefektivního širokého sortimentu. Dál se prohlubovala závislost na obchodu se Sovětským svazem a jeho satelity.

Sociální výdobytky se už nerozšiřovaly, cílem bylo udržet dosažený standard a cenovou dostupnost alespoň základních potřeb. To sice vylučovalo bídu a sociální otřesy, zároveň ale vedlo k nízké životní úrovni.

Winston Churchill

Winston Churchill

britský premiér

„Kapitalismu je vlastní jedna vada – nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost – rovnoměrné rozdělení bídy.“

Winston Churchill

britský premiér

V praxi měly podniky větší moc a vliv než odběratelé. Typickým rysem byly vysoké náklady na výrobu a nízká výkonnost, nekvalita, neefektivita a přebujelá administrativa. Špatná pracovní morálka zaměstnanců však byla ve snaze zachovat klid ve společnosti často tolerována.

Plánovaná ekonomika vedla k tomu, že zboží byl buď přebytek, nebo (a to častěji) nedostatek. To vše vyústilo v masivní rozmach šedé ekonomiky. Zatímco v Polsku nebo Maďarsku už bylo drobné podnikání povolené, Československo všechny podobné aktivity zatlačilo do ilegality. Trh se proto vytvářel v deformované podobě.

Fronta před knihkupectvím v roce 1985
Zdroj: ČTK
Autor: Petr Matička

V době, kdy už se po další ropné krizi vyspělý svět obracel ke snižování spotřeby energií a surovin, Československo šlo jiným směrem – výstavbou nových zdrojů. V už tak zdevastovaných severních Čechách vzniklo několik nových elektráren na hnědé uhlí, začalo se s přípravou megalomanské přehrady Gabčíkovo na Dunaji na jižním Slovensku, ale také dalších jaderných elektráren.

Osmdesátá léta opět začala krizí

Počátkem 80. let propukly hospodářské potíže v Československu znovu, přestože ne tak silně jako v sousedních socialistických státech. Polsko se otřásalo v základech, v Maďarsku a NDR hrozila finanční krize kvůli množství zahraničních půjček.

Situace byla tak špatná, že pětiletka 1981–1985 byla první dva roky opět řízena jen ročními plány. V prvním roce dokonce došlo po dlouhé době k poklesu národního důchodu. Krize v mnohém připomínala začátek 60. let. Už i v Československu rostlo zadlužení a problémy se zásobováním byly stále častější.

Video Archiv ČT24: Nemáme, nemáme, nemáme... - Jak se projevovalo socialistické řízené hospodářství na domácím trhu
video

Archiv ČT24: Nemáme, nemáme, nemáme... - Jak se projevovalo socialistické řízené hospodářství na domácím trhu

Změna byla nevyhnutelná, ale mluvit v této době o reformě bylo ještě tabu. Tehdejším slovníkem se proto nazývala „Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“. Hlavním cílem bylo snížit výrobní náklady a zvýšit technickou úroveň a kvalitu zboží.

Opět ale šlo o obecný dokument plný frází, navíc prosycený ideologií – například za hlavní nástroj ekonomického řízení byla označena „politicko-výchovná práce“.

Jedinou viditelnější změnou bylo zavedení dvousložkové mzdy – k základní mzdě se ještě připočítávala výkonnostní část, což mělo zvýšit motivaci zaměstnanců. Naopak nápad zlepšit kvalitu zboží většími kontrolami skončil naprostým neúspěchem. Celkově ale „soubor opatření“ velké změny nepřinesl.

„V posledních letech se naše ekonomické trendy vyvíjely od desíti k pěti a v roce 1981 již k minus pěti.“

zpráva Charty 77 z roku 1983

Růst ekonomiky však dále zpomaloval – a to dokonce i podle tehdejších oficiálních údajů, které odborníci považují za minimálně dvojnásobně nadsazené. Československo stále více zaostávalo ekonomicky i technologicky. Prakticky na každý výrobek se spotřebovalo mnohem více energie a surovin než u obdobného zboží ve vyspělé zemi, a to navíc při nižší kvalitě.

Komunistické vedení ale bylo v pasti, protože jakýkoli pokus o reformu by zákonitě postupně vedl k uvolnění jako během pražského jara a prosazování přirozených tržních prvků. Tím by však normalizační politici popřeli to, na čem po dvě desetiletí stavěli.

Reagovat museli až pod vlivem Gorbačova a jím prováděných změn v Sovětském svazu. V roce 1987 Československo připravilo novou reformu. Nepočítala sice se změnami vlastnictví a slova jako trh nebo zisk byla dál zapovězená. Průlomem v ortodoxním režimu ale bylo alespoň povolení drobného podnikání, připuštění vstupu zahraničního kapitálu a možnost spolupráce se zahraničními podniky. 

Nejvíce se uvolnily poměry v zemědělství, kde byla povolena tzv. přidružená výroba. Díky ní některá zemědělská družstva začala vyrábět cokoli, po čem byla poptávka. Slavné JZD Slušovice tak například produkovalo i repelenty, pneumatiky nebo počítače. Celá reforma měla plně začít platit až na přelomu let 1989–1990, k tomu však už nedošlo.

Po čtyřech desetiletích socialismu se Československo na světovém žebříčku nejvyspělejších zemí nacházelo o několik desítek míst níže. Zatímco ještě v roce 1948 měla země vyšší HDP než Rakousko či Itálie, v roce 1989 už byla sotva na poloviční úrovni. Dřívější ekonomickou velmoc střední Evropy překonaly postupně i mnohem chudší státy nejen západní a severní, ale dokonce i jižní Evropy.