Pětadvacátého února 1990 se na Staroměstském náměstí znovu srotily davy. Na rozdíl od všech manifestací, které historické centrum Prahy zažívalo v předchozích dvaačtyřiceti letech, ovšem tentokrát nešlo o oslavu vítězství pracujícího lidu, ale odsouzení komunistického puče. A Václav Havel, jen krátce v úřadu prezidenta, před shromážděnými občany vystavil padlému režimu účet, který rozhodně nebyl lichotivý.
Mluvil o znehodnocené měně, přebyrokratizovaném zdravotnictví, slabém školství zatíženém ideologickými dogmaty, o zdevastované přírodě. A když se ve své řeči dostal ke stavu tuzemských měst, zazněla také věta o sídlištích, jež v české veřejnosti rezonovala ještě řadu následujících let.
„Zbořili jsme nebo nechali zchátrat krásná města a vesnice, tento skvělý kulturní odkaz desítek generací,“ vyjmenovával nový prezident jednu z mnoha rudých chyb. „Místo nich jsme pokryli naši vlast jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály.“
Plány Františka Bavora
V projevu, na kterém je s odstupem čtvrt století znát plamennost porevoluční euforie, nebyl Václav Havel v mnoha ohledech daleko od pravdy; ostatně, jen čtvrt roku před tím, než podepsal Chartu 77, vysílala Československá televize seriál Muž na radnici, který vedle důvěry v národní výbory a hlavní postavu Františka Bavora horoval i za asanace ve prospěch panelu.
Ve Starém Kunštátě, kde se Muž na radnici odehrává, totiž dojde z Bavorovy iniciativy ke zbourání celého historického centra. Nahradí ho moderní panelové domy a s nimi i několika set nových bytů. Osud seriálové zástavby dokonce stínoval situaci v místě natáčení, protože v téže době paneláky vybujely i v těsné blízkosti berounského náměstí.
„Drtivá většina normalizačních sídlišť ve středních a malých městech představuje tu nejbanálnější panelovou zástavbu vůbec,“ doplňuje historička architektury Martina Koukalová v publikaci Paneláci, která v rámci širšího výzkumného projektu fenomén tuzemské sídlištní výstavby mapuje.
Galerie:
V Havlíčkově Brodě dokonce v roce 2011 proti zmiňované banálnosti vystoupili, rozhodli se pro estetickou nápravu „bavorských“ zásahů a třípodlažní panelový dům mezi Havlíčkovým a Smetanovým náměstím poslali po třiceti letech jeho existence k zemi.
Bez ohledu na vysočinskou demolici i prezidentské prohlášení o králíkárnách ale panelové domy a sídliště mnohdy představují výraznou, třebaže velice specifickou hodnotu a jsou daleko spíš symbolem doby než komunistického režimu. Nerostly totiž jenom ve východním bloku (jejich rozsáhlou výstavbou si v 60. a 70. letech prošlo mimo jiné i Švédsko) a jejich kořeny sahají až k vyučenému hodinářskému rytci z frankofonní části Švýcarska.
Apoštolské vize
Vizionář Le Corbusier (1887-1965), který vyměnil hodinové strojky za urbanismus, když mu ještě nebylo ani devatenáct, patří díky svým realizacím i avantgardním vizím mezi nejvlivnější architekty minulého století.
V reakci na prudkou industrializaci a společenské proměny, kterými Evropa procházela v čase jeho mládí, začal tento „apoštol moderny“ prosazovat jako jedinečný stavební materiál holý beton, vyzdvihoval ocel a sklo a ve svých úvahách o uspořádání sídel nové doby kladl důraz na dostatek zeleně a prostoru - to vše v době, kdy ještě doznívala secese a eklektismus podobný vinohradským činžákům.
Výsledkem Corbusierových úvah byla teorie vertikálních zahradních měst, v nichž mělo být vše pojato velkolepě –velká otevřená prostranství, velké dálnice, velké budovy. A protože stavbu výškových domů považoval za jediné možné řešení, jak čelit dalšímu bujení a zalidňování měst, bývá právě Le Corbusier považovaný za praotce konceptu moderních sídlišť (to své realizoval bezprostředně po druhé světové válce, když nechal v Marseille vyrůst několikapodlažní Unité d'habitation s 337 byty).
Vizionářovy modernistické představy navíc souzněly s meziválečným funkcionalismem – prostou a účelnou architekturou bez výrazných ornamentů a dekorů, která se v Československu těšila značné oblibě. A i když se to při pohledu na duhové zateplení dnešních sídlištních fasád nemusí zdát, právě na ni navazuje panelový dům. Jak totiž připomínají autoři zmiňované publikace Paneláci, po formální stránce jde jenom o variaci funkcionalistické architektury a její zmnožování.
„Musíme stavět!“
Důvody pro vznik a růst panelových domů a sídlišť nicméně nejde hledat ve snových představách o městech budoucnosti. Stimul pro jejich výstavbu byl v poválečné Evropě podstatně věcnější – akutní bytová nouze, kterou na jedné straně zapříčinily škody způsobené šestiletými boji, a na straně druhé zastarávající bytový fond.
„Nedostávalo se bytů pro ženaté ani pro svobodné. Ve Zlíně i v jiných městech se všemožně snažili přejít tuto krizi, ale nepodařilo se to ani při největším vypětí sil,“ psal baťovský podnikový časopis už na podzim 1946. „Jediným východiskem z nouze byly novostavby. Musíme stavět! Ozývalo se ze všech stran. Musíme stavět, a to rychle.“
Pětipodlažní stavba se čtyřiceti byty pojmenovaná G 40 poprvé nefungovala jen jako solitér, a zlínskou konstrukci i pracovní postupy tak mohla začít přebírat celá republika - třebaže město samo se už jmenovalo Gottwaldov (odtud i písmeno v názvu projektu) a Moskvou diktovaný vkus přál zejména zdobnému socialistickému realismu.
I v této krátké periodě, během níž vyrostlo například monumentální a na tuzemské poměry nevšedně zdobné sídliště v ostravské Porubě, ale dokázali někteří architekti upřednostnit účelnost před oslavnou monumentalitou. Z dílny Josefa Havlíčka tak vzešla šestice věžových domů pro kladenskou čtvrť Rozdělov, která představuje unikátní kompromisní fúzi mezi umírněnou sorelou a účelností předválečné architektury.
Galerie: Dosažené vzdělání obyvatel panelových domů
Bydlení pro čtvrt republiky
Funkčnost a uspokojení potřeb obyvatelstva se ostatně jako určující ukázaly i pro státní moc (tím spíš, že nákladnou ornámentálnost socialistického realismu zavrhl i vůdce Sovětského svazu Nikita Chruščov) a kvůli nepolevující bytové krizi si Ústřední výbor KSČ na samém konci padesátých let vytkl za cíl postavit do roku 1970 1,2 milionu nových bytů.
V následujících třech dekádách se snadno smontovatelné panelové objekty objevily prakticky v každém městě republiky, a staly se tak nejtypičtějším druhem hromadné bytové výstavby v poválečném Československu.
V dnešním Česku stojí panelových domů bezmála dvaaosmdesát tisíc. To představuje více než milion bytů, ve kterých žije přes 2,7 milionu obyvatel - čili čtvrtina obyvatelstva. Ze sídlišť se kvůli tomu stává specifický sociální fenomén, který ještě umocňuje stávající zájem o socialistickou každodennost, poválečnou architekturu a veřejný prostor.
Sídliště navíc dala vzniknout celým čtvrtím, čímž na dlouhá desetiletí změnila tváře tuzemských měst, a vedle urbanistického představují také výrazný krajinotvorný prvek, který dokáže konkurovat i českému baroku - protože je obdobně rozpoznatelný a nepřehlédnutelný.
Jako negativní příklad se v této souvislosti zmiňuje normalizační brněnské sídliště Bohunice, kvůli němuž musela padnout část staré zástavby a které, umístěné na vyvýšeném horizontu, už z dálky vytváří dojem vysoké neprostupné hradby.
V opaku k němu stojí například novátorský projekt liberecké Wolkerovky, obytného solitéru z poloviny šedesátých let, který pod patronací Karla Hubáčka (autora ještědského vysílače) navrhl architekt Jaromír Vacek. Bezmála dvousetmetrový blok se čtyřmi stovkami bytů vyrostl na okraji vilové čtvrti v severní části města a díky netradičně zahnutému tvaru, jenž kopíruje vrstevnici úpatí Jizerských hor, relativně harmonicky doplnil okolní zástavbu.
Navzdory nepřízni
V éře, kdy byl zadavatelem i stavitelem stát, je přitom s podivem, že projekty s odchylkou od normy a čitelným autorským rukopisem vůbec mohly vzniknout. Role architekta (zejména u normalizační výstavby) totiž mnohdy ustupovala do pozadí, na což na sklonku osmdesátých let upozorňoval i Václav Králíček, podle kterého architekti sídlišť do značné míry přišli o možnost „být u zrodu nejdůležitějších městotvorných a krajinotvorných rozhodnutí“.
Spoluautorka projektu Paneláci Martina Koukalová vypočítává, že se tvůrci museli podřizovat monopolním dodavatelským firmám, ochotě státních podniků pracovat na atypických prvcích i samotným panelárnám, které vyráběly jen určitý typ bloků, ale zároveň byly určeny na stavbu toho kterého sídliště. Do koncepce navíc ještě zasahovaly stavební podniky, které mohly původní tvůrčí záměr změnit ve prospěch drah jeřábů.
Problematické navíc byly i samotné interiéry. Nevariabilní dispozice a sociální zařízení řešené umakartovým jádrem (které je při současných rekonstrukcích zřejmě nejodstraňovanějším prvkem panelákových bytů) doplňovala kvůli slabé nabídce československého trhu jenom omezená škála bytového designu, v obývacích pokojích korunovaná obytnou stěnou.
„Pokoj s televizorem byl v mnoha domácnostech velmi podobně sestaven z tzv. skříňové stěny, čalouněné sedací soupravy a konferenčního stolku,“ uvádí katalog k výstavě Husákovo 3+1, která před deseti lety rekonstruovala typický byt sedmdesátých let. „Bytové nábytkové stěny vytvářely v podstatě nesmyslnou architekturu - skříňový oltář pro televizor.“
Galerie: Ambiciozní urbanistický projekt Jižní Město je ve výstavbě. Děti nových osídlenců si hrají v železobetonové džungli v legendární době holínek a bláta. Počátek 80. let a fotografie ze souboru „Sídlištní lidé“ Jaromíra Čejky.
Navzdory těmto komplikacím a limitům ale přesto v Československu vyrostla řada sídlišť s vyšší hodnotou, než je jen obytný prostor určený k přenocování:
Josef Polák a Vojtěch Šalda, kteří stáli na konci padesátých let za návrhem sídliště pro pražskou Invalidovnu, dokázali do svého projektu promítnout mezinárodně úspěšný bruselský styl - odlehčenou estetiku, která díky českému úspěchu na EXPO 58 vystřídala hřmotnou sorelu.
Už v době svého vzniku sklízelo uznání ďáblické sídliště od Viktora Tučka, které svým obyvatelům nabídlo i uměle vytvořené jezírko a díky ochotě dodavatelů pracovalo s řadou netradičních detailů – počínaje zábradlím lodžií, která zdobí skleněné mozaiky, a konče atypickými poštovními schránkami.
Zlatá Lesná
Mezi tradičně nejoceňovanější sídlištní projekty, jež v zemi po válce vůbec vznikly, potom patří brněnská Lesná ze zlatých šedesátých. Tvůrci František Zounek a Viktor Rudiš k projektu moderního města přistoupili s obdobným postojem, jaký razil Le Corbusier - i oni chtěli Brňanům nabídnout život v zeleni (architekt Rudiš ostatně našel inspiraci v zalesněné finské Tapiole a zdejších moderních budovách s velkými pásy oken).
Výsledkem projektu, který na severu města rostl mezi lety 1962 a 1970, je urbanisticky cenné sídliště s parkovou úpravou, dostatkem prostoru pro pěší a bezmála šesti tisíci byty, jehož plány už v době vzniku budily u odborné veřejnosti „dojem volného impresionistického obrazu“.
V neposlední řadě ale tvůrci Lesné - a nejenom jí - mysleli na plnou občanskou vybavenost. Okrsky nové čtvrti proto počítaly se základní i mateřskou školou, samoobsluhou, restaurací, poliklinikou i sportovištěm.
Proklínaná a vysmívaná panelová sídliště napříč Českem nabízejí tento sociální komfort dodnes. A ve srovnání se satelitními městečky, která začala v tuzemské krajině růst záhy po revoluci, je to jejich zásadní benefit - bez ohledu na estetiku.
