Ve věku šedesáti let zemřel ve čtvrtek herec Jan Potměšil. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl také tváří dobročinných iniciativ a je spojen s děním během sametové revoluce. Potměšil byl od začátku devadesátých let upoután na invalidní vozík, v posledních třech letech se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Kolegové na zesnulého herce vzpomínají jako na statečného člověka, který svůj talent uplatnil i přes osudové zranění.
„Honza před jedenáctou (23:00) zemřel, byli jsme s kluky s ním. Odešel ve spánku, jeho srdce už nevydrželo. Moc děkujeme všem na ARO Motol, bojovali jako lvi,“ informovala o hercově skonu jeho manželka Radka Potměšilová. Poslední rozloučení se uskuteční 28. dubna v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze.
Potměšil, který se narodil v Praze, se hraní věnoval už od dětství. Před kamerou stál poprvé na základní škole v televizním seriálu diváckých příběhů Bakaláři, jako budoucí povolání si herectví vybral po televizní inscenaci Hrátky. Již před absolvováním DAMU hostoval v Divadle Na zábradlí a v Divadle na Vinohradech.
V 21 letech se stal velkou filmovou hvězdou díky hlavní roli naivního mladíka Martina, který naletí skupině veksláků, aby se následně stal jedním z nich, ve snímku Víta Olmera a Radka Johna Bony a klid. Ve stejném roce 1987 si zahrál také ústřední postavu udatného Jíry v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Hrál také třeba v dramatu Proč? o fotbalových chuligánech či v televizním seriálu o učilišti Třetí patro.
Zapojení do sametové revoluce
Poté přišla sametová revoluce, do níž se Potměšil aktivně zapojil. V roce 1989 se intenzivně účastnil společenského dění, chodil na demonstrace během Palachova týdne, rozšiřoval manifest Několik vět a v listopadových dnech se zapojil do herecké stávky. „Jednou jsme hovořili s Dagmar Havlovou o jejích vzpomínkách na sametovou revoluci. A v jednu chvíli připomněla svoji účast na demonstraci na Václavském náměstí a jen tak mimochodem mi řekla, že jí Jan Potměšil pomohl se dostat na podstavec sochy svatého Václava,“ zmínil moment z tehdejší doby redaktor ČT Martin Rachmann.
Účastnil se také výjezdů mimo hlavní město ve snaze šířit na venkov informace o událostech na Národní třídě. Začátkem prosince 1989 při jedné cestě ze setkání herců a studentů s horníky v Ostravě na zadním sedadle auta usnul a po dopravní nehodě se probudil až za dva měsíce v nemocnici. Od té doby byl upoután na invalidní vozík.
„Někdo má brýle, já mám vozík“
K divadlu se pak vrátil hlavně díky kamarádovi a spolužákovi z DAMU, režisérovi Jakubovi Špalkovi, který za ním tehdy přišel s nabídkou „mám pro tebe roli, pojď s námi hrát“. Potměšil se tak stal členem Divadelního spolku Kašpar. „Jedny dveře se zabouchly, ale mnoho dalších dveří a oken se otevřelo,“ hodnotil situaci. Nabídky přicházely i z dalších divadel. Za ztvárnění titulní role v Shakespearově hře Richard III. získal Cenu Alfréda Radoka. A stal se také prvním držitelem ceny Thálie pro umělce do 33 let.
„Někdo má brýle, já mám vozík,“ říkal lakonicky o svém handicapu. Nezřekl se ani filmu. Do jeho filmografie tak spadá i pokračování filmu Bony a klid 2 nebo několik televizních seriálů, třeba Kancelář Blaník, O zvířatech a lidech a Život a doba soudce A. K.
Těšilo ho pomáhat
Našel se i v moderátorské roli. Provázel charitativními Adventními koncerty České televize nebo magazínem o životě se zdravotním handicapem Klíč. „Nesmírně mě nabíjí, když mám pocit, že moje práce má smysl i pro jiné lidi,“ přiznával.
Angažoval se v otázkách lidských práv, byl tváří řady dobročinných iniciativ a akcí. Od Ústavu pro studium totalitních režimů obdržel Potměšil, který je autorem výroku „je lepší být na vozíku než s komunisty“, cenu za statečné občanské postoje v době komunistické totality a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.
Nikdy na nic nežehral, říká o Potměšilovi Janečková
„Byl trpělivý, laskavý, nikdy nežehral na to, co se mu stalo, nebyl zhrzený, naopak ho to v jeho duchovním životě posunulo dál,“ zavzpomínala na Potměšila Ester Janečková, s níž se potkával při moderování Adventních koncertů České televize. Průvodcem charitativních večerů byl řadu let.
„Když jsme se měli možnost potkat pracovně, byla jsem za to velmi ráda,“ přiznává Janečková. Potměšila si vážila i jako herce. Kromě jeho zřejmě nejznámějších filmových rolí ji nejvíce oslovil svým výkonem v divadelním dramatu Růže pro Algernon. Postava mentálně handicapovaného muže, který podstoupí experimentální operaci kvůli zvýšení inteligence, byla jednou z těch, z nichž Potměšil čerpal energii i ve svém životě.
Sláva ho nepoznamenala, myslí si Blanarovičová
„Honza má několik ‚nej‘. Bude a je to pro mě jeden z nejtalentovanějších herců, jakého nosila Česká republika,“ podotkla herečka Yvetta Blanarovičová. Na place se potkávali při natáčení pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. „Žádná sláva a kariérní vzestup ho nijak nepoznamenaly,“ popisuje Blanarovičová, zda Potměšila na konci osmdesátých let ovlivnila narůstající popularita.
S hereckým kolegou je prý spojovala i potřeba pomáhat druhým zapojením do charitativních projektů. „Nikdy jsem ho neslyšela, že by si stěžoval. Vždy řekl: ‚Asi to tak mělo být.‘ A za to jsem ho nesmírně obdivovala,“ mluvila Blanarovičová o tom, jak Potměšil snášel celoživotní následky automobilové nehody.
Udělal obrovský kus práce, míní Šofr
Na úmrtí herce reagoval dramaturg ČT Radomír Šofr. „Je mi to velmi líto. Honza Potměšil byl ve své době obrovský herecký talent. Když říkám ve své době, byla to druhá polovina osmdesátých let. Měl našlápnuto, stal se mladým hercem a zdálo se, že jeho kariéra bude vzletná,“ sdělil Šofr, podle kterého Potměšilovu kariéru velmi poznamenala právě autonehoda v roce 1989.
„Ale on udělal v životě i přes tento handicap obrovský kus práce,“ zdůraznil dramaturg. Potměšilova stopa podle něj byla obrovská. „Myslím si, že česká veřejnost mu bude za spoustu věcí vděčná a že si to teprve bude uvědomovat,“ doplnil.
Vzpomínají Smyczek, Olmer či Troška
„Velmi mě to zasáhlo, Honza byl pro mne symbolem sametové revoluce. Skvělý herec, který svůj talent uplatnil i přes osudové zranění,“ připojil svou vzpomínku prezident Herecké asociace, herec a režisér Ondřej Kepka.
Režisér Karel Smyczek, který s Potměšilem natáčel seriál Třetí patro nebo dramatický snímek Proč?, Potměšila označil za nesmírně statečného, charakterního a podmanivého člověka i herce. „To ‚podmanivý‘ je pro něj dost typické, protože byl nesmírně přitažlivý pro děvčata a přitom byl svým způsobem trochu plachý. Vždycky jsme si rozuměli a měli jsme se rádi. Vybavuji si seriál Třetí patro, kde má scénu, ve které mluví s malým chlapečkem. A to bylo tak vnímavé, jak si Honza s tím klukem povídá, že nám bylo líto říct kameře stop,“ upřesnil.
Podle režiséra Jana Hřebejka byl Potměšil jedním z nejtalentovanějších a nejlaskavějších lidí jeho generace, které kdy potkal. Podobně Potměšila vidí režisér Vít Olmer, který stojí za oběma díly filmu Bony a klid. „Byl nejen skvělý a přitom skromný, kultivovaný herec, pracoval s obrovským nasazením, a to i při natáčení filmu Bony a klid 2, kdy už byl upoután na invalidní vozík. Ani v té době neztratil svůj neuvěřitelně pozitivní přístup k životu,“ podotkl Olmer.
Režisér Zdeněk Troška, který s Potměšilem natočil pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci, označil představitele hlavní role za vzor všech ctností. „Honzík byl milován všemi, co ho poznali. Úžasný člověk i herec, nemůžu se z jeho odchodu vzpamatovat,“ tvrdí.
- Úsměvy Jana Potměšila (17. 4. v 15:35 na ČT1)
- Nikdy bych neměnil (17. 4. v 16:50 na ČT2)
- Bony a klid (17. 4. ve 22:00 na ČT1)
- Cesty víry: Duchovní doteky Jana Potměšila (19. 4. ve 13:20 na ČT2)
- Tajemství Ocelového města (19. 4. v 15:00 na ČT1)
- Záznam inscenace Rozmarné léto (19. 4. ve 20:15 na ČT art)
