Zatímco v Československu vyvolal podpis mnichovské dohody velké zklamání z postoje velmocí, britského premiéra doma po návratu vítaly nadšené davy lidí s tím, že přiváží mír. Hitler sice získal velkou část území Československa, to však podle této dohody mělo zůstat samostatným státem a západní mocnosti se mylně domnívaly, že německé expanzivní choutky ukojily. Když pak Hitler v březnu 1939 vyhlašoval Protektorát Čechy a Morava, byla reakce velmocí podobná. Státy sice tentokrát oficiálně protestovaly, žádná další reakce ale nepřišla. Až napadení Polska o půl roku později nakonec přimělo Francii a Británii vyhlásit Německu válku.
Proti vyhlášení protektorátu v roce 1939 velmoci k nelibosti Hitlera protestovaly. Žádné další kroky ale nepřišly
Po vyhlášení protektorátu tvrdili optimisté na Západě, že obsazením dalšího území už byly uspokojeny expanzivní touhy nacistů jednou provždy. Pesimisté sice vypuknutí války připouštěli, ale spíš v horizontu několika let.
Zatímco v Československu se tak hned v prvních dnech protektorátu rodí počátky odboje, ve zbytku Evropy zatím žádná válka není. Francie ani Velká Británie či Sovětský svaz se totiž necítily být ohroženy. Přitom bylo vyhlášení protektorátu porušením mnichovské dohody.
Hitler se však velice snažil, aby to tak nepůsobilo. Proto tlačil na slovenské představitele, aby vyhlásili samostatný stát – Československo jako spojenec Francie či Sovětského svazu by tím pádem přestalo existovat. Britský premiér Neville Chamberlain ostatně vysvětloval postoj Britů právě s poukazem na vyhlášení samostatného Slovenského státu, podle něj se situace tímto aktem „radikálně změnila“.
obrázek
Hitler vyhrožoval: Buď samostatné Slovensko, nebo vpád Maďarů
Už když koncem února jednali ministři autonomní slovenské vlády v Berlíně o finanční pomoci, byl její slib podmíněn rozbitím Československa. O týden později se sešel v Bratislavě nacistický předák Arthur Seyss-Inquart s tehdejším předsedou slovenské autonomní vlády Jozefem Tisem a hlavním velitelem Hlinkových gard Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného státu.
Česká vláda sice zakročila, podnikla vojenský zásah, vyhlásila stanné právo a zavedla na Slovensku vojenskou diktaturu. Jenže situace okamžitě využila nacistická propaganda. 13. března jednal s Tisem v Berlíně přímo Hitler a vyjádřil se zcela jasně: buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Slovenský sněm odhlasoval vytvoření suverénního státu hned o den později.
Ten samý den odjel do Berlína prezident Hácha, aby překotný vývoj projednal s Adolfem Hitlerem. Vůdce mu však místo toho oznámil, že v šest hodin ráno překročí říšské vojsko české hranice a případný odpor bude „brutálně všemi prostředky potlačen“. Nacistický vůdce vyhrožoval i bombardováním Prahy.
Prezident Hácha nakonec po bezprecedentním nátlaku při nočním jednání, během kterého utrpěl i srdeční příhodu, podepsal memorandum, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce německé říše“. Telefonicky dal také rozkaz, aby armáda nekladla německým jednotkám odpor.
O den později už tak mohl Hitler pózovat objektivům na Pražském hradě a 16. března vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který se stal integrální součástí třetí říše.
Mocnosti proti vzniku protektorátu k nelibosti Německa protestovaly
Německá diplomacie pak rozeslala vládám mocností diplomatickou nótu, ve které se snažila o uznání protektorátu. Argumentovala právě i tzv. berlínskou dohodou mezi Hitlerem a Háchou. Velká Británie, Francie, USA ani Sovětský svaz však nejenže protektorát neuznaly, ale proti německému postupu protestovaly.
Nejprve zformulovala svůj protest vláda USA, která vydala prohlášení, v němž odsoudila „činy, jež vedly k dočasnému vyhlazení výsad svobodného a nezávislého národa“. Obdobné znění měla i nóta odevzdaná britským velvyslancem v Německu Nevillem Hendersonem.
Francouzský velvyslanec v Berlíně Robert Coulondre 18. března odevzdal německému ministerstvu zahraničních věcí nótu, podle níž francouzská vláda „nemůže uznat zákonnost nové situace, vytvořené v Československu postupem Říše“. Odmítavé stanovisko deklaroval i Sovětský svaz, a to v nótě předané německému velvyslanectví v Moskvě 18. března 1939.
Podle ústavy republiky každá územní změna státu musí býti schválena Národním shromážděním československým hlasováním třípětinové většiny členů. Prezident nebo vláda nemají ústavního práva vzdáti se nějaké části československého území. Z tohoto důvodu dohoda podepsaná dne 15. března 1939 není platná.
Československý stát tak v důsledku postoje západních velmocí i Sovětského svazu ani po událostech na přelomu března 1939 právně nezanikl. Symbolicky prvním aktem, který tuto skutečnost vyjadřoval, byl protest proti německému postupu vůči zbytku Československa, který adresoval představitelům USA, Velké Británie, Francie a SSSR bývalý československý prezident Edvard Beneš.
Jenomže ačkoliv západní velmoci právně neuznaly německou okupaci, československý problém nepatřil k prioritám jejich úsilí. Stejně jako na podzim roku 1938 v době mnichovské krize, nepředstavovalo ani teď Hitlerovo Německo pro Velkou Británii bezprostřední hrozbu. Francie byla zase schovaná za svou „neproniknutelnou“ Maginotovou linií.
Samostatné Slovensko uznávalo stále více států
Navíc tu ještě bylo samostatné Slovensko, které postupně uznávaly další státy. V polovině května 1939 to bylo již devět zemí: vedle mocností Osy – Německa a Itálie – také například Vatikán, Polsko, Maďarsko, Španělsko či Švýcarsko.
Důležité však bylo, že samostatné Slovensko v květnu 1939 de facto uznaly také Francie a Velká Británie, když zřídily své konzuláty v Bratislavě. Velká Británie dokonce přijala v Londýně slovenského konzula a plánovala uzavření československého vyslanectví v Londýně.
Proto hrozilo, že faktický rozpad Československa bude definitivně akceptován i z hlediska mezinárodního práva. V řadě předchozích případů totiž uznání de facto zpravidla předcházelo uznání de iure, tedy takovému, kdy je stát uznán jako plnohodnotný subjekt mezinárodního práva. S ním se pak navazují právní a politické vztahy v plném rozsahu.
Už od Mnichova tak většina národa spatřovala v Sovětském svazu jediného spojence, který by v boji s Německem přišel na pomoc. V srpnu 1939 ovšem došlo k zásadní změně mezinárodní situace, když byl podepsán pakt Molotov – Ribbentrop o neútočení. Po něm uznal Slovensko také Sovětský svaz.
Pro obyvatele protektorátu byla jedinou nadějí válka
Obyvatelé protektorátu se tak v roce 1939 ocitli v paradoxní situaci. Jedinou nadějí na obnovení státní samostatnosti zůstala válka a porážka nacismu. A to ve stejné chvíli, kdy se prakticky celá Evropa modlila, aby se neopakovaly hrůzy předchozího světového konfliktu. Právě memento milionů vojáků padlých v zákopech bylo jednou z příčin, proč se Británie v druhé polovině třicátých let 20. století vydala na cestu politiky appeasementu.
Když v roce 1939 pobýval v Praze americký diplomat George Frost Kennan, poznamenal si: „Právě tak jako očekávali světovou válku, aby je osvobodila z rakouského panství, vkládají nyní Češi znovu své naděje do války, aby jim obnovila politickou svobodu. Neexistuje pravděpodobně žádná evropská země, kde by si přáli válku – a to válku v co nejkratší době – spontánněji nežli v Protektorátu Čechy a Morava. Toto cítění lze vysledovat na každém kroku.“
15. březen 1939 v ulici Na Příkopě
Když pak 1. září 1939 nacistické Německo přepadlo Polsko a následně vyhlásila Británie s Francií válku Německu, přijali tuto zprávu jak obyvatelé protektorátu, tak naši zahraniční vojáci s neskrývaným nadšením.
Počátkem října 1939 podepsal francouzský ministerský předseda Édouard Daladier a československý vyslanec v Paříži Štefan Osuský dohodu o vytvoření československé armády ve Francii. V červenci 1940 nakonec Londýn uznal prozatímní československou vládu.
