Český hospodářský růst letos zrychlí na 2,1 procenta po loňském jednom procentu, uvádí zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), kterou v Praze představil generální tajemník OECD Mathias Cormann. V rozhovoru pro Českou televizi Cormann mimo jiné řekl, že vláda dělá správnou věc, když se snaží reformovat důchodový systém, existuje ale prostor pro další změny. Rozhovor vedla redaktorka ČT Nina Ortová.
Zveřejnili jste hodnocení české ekonomiky, nicméně nezbývá mi než tento rozhovor začít aktuálním geopolitickým děním týkajícím se amerického prezidenta Donalda Trumpa, který zavedl cla na dovoz zboží z Číny, Mexika a Kanady a plánuje zavést podobná cla na zboží mířící do Spojených států z Evropské unie. Když vzpomeneme na členské státy OECD – většiny z nich se pravděpodobně tato cla dotknou. Co to tedy znamená pro ekonomiky zemí sdružených v OECD?
Naše hlavní stanovisko je, že eskalace napětí mezi zainteresovanými stranami a nutnost navyšování bezpečnostních opatření mezi nimi není v zájmu nikoho. Bude to mít negativní vliv na globální růst a věříme, že to bude mít negativní dopad na Evropu, na Českou republiku, ale také na Spojené státy.
Pokud tady jsou nějaké legitimní otázky k diskusi ohledně fungování globálního trhu, pokud existují nerovnováhy a nespravedlivé praktiky, o všech těchto problémech je v pořádku jednat. Ale vždy povzbuzujeme země, aby tyto otázky řešily prostřednictvím multilaterálních jednání, prostřednictvím diskuse se svými partnery a spojenci a hledaly nejlepší možné a ekonomicky nejrozumnější přístupy do budoucna.
Myslíte si, že tyto potenciální negativní dopady bychom mohli pocítit i v České republice?
Pokud by Spojené státy americké uvalily cla na produkty z Evropy, nemuselo by to mít nutně významný přímý dopad na Českou republiku, protože bilaterální obchod mezi Českem a Spojenými státy je relativně omezený. Nicméně samozřejmě má vaše země velmi výraznou exponovanost zejména na trhy, jako je Německo, Polsko a další – a tyto trhy budou ovlivněny jakýmikoliv takovými cly.
Tarify v podstatě zvýší náklady pro spotřebitele, zvýší náklady na výrobu, a to i ve Spojených státech pro exportní podniky, které závisí na vstupech z jiných částí světa. Nakonec tento krok povede k nižšímu růstu, nižším příjmům a vyšším nákladům a v průběhu času k menšímu výběru, nižší kvalitě, menšímu množství inovací a menší konkurenci.
V OECD jsme rozhodně pro udržování otevřených trhů. Silně podporujeme dobře fungující globální trhy na základě pravidly řízeného obchodního systému. To neznamená, že neexistují problémy, které by bylo potřeba vyřešit, ale ta nejlepší řešení přicházejí, když země diskutují mezi sebou o nejlepších možných cestách vpřed, a to je to, co bychom každému doporučili.
Uvnitř Evropské unie a také v České republice probíhá debata o tom, zda budeme schopni udržet investice do takzvané „Zelené dohody“ a zda bychom je neměli přesměrovat na obranu. Vím, že jste bývalým ministrem financí Austrálie. Náš ministr financí tuto myšlenku přesměrování peněz na obranu podporuje. Kdybyste byl ministrem financí České republiky, nebo jakékoliv jiné evropské země obecně, co byste dělal?
Myslím, že musíme být schopní dělat víc věcí najednou. Některé z globálních výzev, kterým čelíme, nezmizí jen tak. V kterékoliv zemi na světě může dojít k náhlým změnám ve vládě, které mohou změnit jejich politické priority a směřování. Ale pravda je, že změna klimatu i nadále představuje významnou výzvu, jak z environmentálního, tak i z makroekonomického hlediska.
Navrhoval bych, že je v zájmu zemí po celém světě pokračovat ve spolupráci při hledání nejlepších možných přístupů ke snižování globálních emisí co nejefektivnějším a ekonomicky odpovědným způsobem – a také co nejvíce globálně konzistentním a dobře koordinovaným způsobem. Je to maraton, ne sprint, ale i přesto musíme mít na paměti cíl uhlíkové neutrality do roku 2050. Jsem přesvědčen, že až bude vše (týkající se současné globálněpolitické situace, pozn. red.) vyřešené, budeme na této cestě pokračovat.
To mě přivádí k vaší ekonomické analýze. OECD si všímá, že uhlí stále dominuje českému energetickému mixu, přičemž jeho postupné vyřazení je plánováno na rok 2033 a nové investice jsou teď směřovány na jadernou energii. Myslíte si, že tato strategie je dostatečná?
Je to určitě velmi důležitý krok správným směrem. Za posledních několik desetiletí Česká republika již výrazně snížila uhlíkovou náročnost své ekonomiky, částečně díky restrukturalizaci hospodářství. Ale myslím, že uhlíková intenzita v České republice je stále relativně vysoká v rámci OECD a je potřeba vynaložit více úsilí (k jejímu snížení, pozn. red.). Odchod od uhlí je velmi důležitý krok. Nicméně říkáme, že dodatečné investice do obnovitelných zdrojů energie na cestě k širšímu využívání jaderné energie jsou také důležitým krokem.
V naší zprávě dáváme několik doporučení k dalším doplňkovým opatřením, například v sektoru bydlení, kde může být vynaloženo více úsilí, protože je zodpovědný za přibližně jedenáct procent emisí v České republice. Vaše země se snaží dělat správné kroky, ale ano, myslím, že je potřeba dělat více.
Před dvěma lety jsme spolu v Praze vedli rozhovor na podobné téma, kdy byla hlavním problémem tuzemské ekonomiky vysoká míra inflace. Jak jste spokojený se změnami, které současná vláda v tomto ohledu zavedla, a jak spokojený jste s naší měnovou politikou?
Inflace v České republice dosáhla vrcholu na vysokých osmnácti procentech a nyní klesla na přibližně 2,4 procenta v celoročním průměru a věříme, že je na cestě k dosažení dvou procent. Nápomocná ke snížení byla jak centrální banka, tak fiskální konsolidace, kterou provedla vláda. A určitě chválíme jak vládu, tak Českou národní banku za jejich úsilí.
Věříme, že existuje prostor pro postupné a opatrné uvolnění současné měnové politiky, samozřejmě pokud inflace bude dlouhodobě pod kontrolou, což je nakonec záležitost pro posouzení centrální bankou. Ale věříme, že existuje prostor pro postupné snižování základní úrokové sazby až na tři procenta, pokud budou inflační tlaky pod kontrolou, jak předpokládáme v našem základním scénáři. Předpokládáme, že inflace bude pokračovat v klesání na cílová dvě procenta.
Jedním z hlavních návrhů ve vaší zprávě je propojení zvyšování zákonem stanoveného věku odchodu do důchodu od roku 2030 s nárůstem průměrné délky života. Avšak vzhledem k silné veřejné reakci proti posledním reformám, které jsme v Česku byli svědky, jak si představujete, že bude tento návrh přijat a účinně implementován?
Zaprvé chci pogratulovat vládě za to, že se pustila do reformy penzijního systému s cílem učinit systém finančně udržitelný v dlouhodobém horizontu. To je vždy politicky náročné. Měla odvahu udělat správnou věc, i když možná nebyla schopna dosáhnout sta procent toho, co bychom mohli jako OECD navrhovat jako nejlepší způsob kupředu. Ale myslím si, že učinila velmi důležité kroky k tomu, aby byl penzijní systém udržitelnější. A je tady hned několik skutečností, které je třeba zvážit.
V kontextu stárnutí populace máme čím dál méně lidí, kteří přispívají do penzijního systému. Máme čím dál více lidí, kteří z něj čerpají. A není vlastně moc možností, jak to financovat. Buď lidé budou platit vyšší daně během svého pracovního života, nebo přijmou nižší dávky, když budou v důchodu. Ani jedno z těchto řešení není podle mě příliš atraktivní.
Nebo vzhledem k tomu, že žijeme déle a zdravěji, budeme souhlasit s tím, že budeme pracovat trochu déle, přispívat trochu déle a tím pádem čerpat z penzijního systému celkově kratší dobu. Myslím, že ze všech scénářů by bylo asi nejlepší povzbudit lidi, kteří žijí déle a zdravěji, aby přispívali trochu déle tím, že zůstanou déle aktivní a budou čerpat vyšší důchod po kratší dobu. Řekl bych, že ze všech potenciálních možností je to nejlepší volba, jak zajistit, že finanční rozpočet bude na konci odpovídat.
Loňská reforma stanovila postupný růst věku odchodu do důchodu až na 67 let. To podle vás není dost?
Nakonec prostě musíme udělat rozhodnutí o tom, co zaručí financování penzijního systému v kontextu velmi výrazného nárůstu počtu lidí nad 65 let nebo nad 67 let. A v době, kdy máme čím dál méně lidí, kteří financují systém, a čím dál více lidí, kteří z něj čerpají, víme, že i po reformách, které vláda již odvážně implementovala, stále existuje mezera ve financování.
Teď proto existují tři způsoby, jak tuto mezeru vyřešit: vyšší daně, nižší dávky – nebo práce a přispívání o něco déle. A můj vlastní návrh by byl, že pro ty, kteří mohou a jsou dostatečně zdraví, s odpovídajícími ochranami pro ty, kteří nemohou, by ta poslední možnost určitě byla ta atraktivnější z těchto tří, které jsem teď řekl.
OECD také navrhla reformy v oblasti vzdělávacího systému. Pojďme toto téma rozdělit na dva celky – zaprvé co to znamená pro mladé rodiny?
První bod, který je třeba zmínit, je, že vzdělávací systém v České republice funguje velmi dobře. Čeští studenti objektivně – na základě našich údajů z mezinárodních hodnocení studentů – dosahují lepších výsledků, než je průměr OECD. To je velké plus. Ale co vidíme, je poměrně velká mezera mezi studenty z nižších a vyšších socioekonomických vrstev. Věříme, že existuje příležitost tuto mezeru zmenšit a celkové výsledky ještě zlepšit. Nabízíme několik doporučení, jak by toho bylo možné dosáhnout.
Jedním z nich je, že zejména děti z nižších socioekonomických vrstev by měly mít dřívější přístup k péči a předškolnímu vzdělávání, aby mohly začít život tím nejlepším možným způsobem a nebyly vystaveny, řekněme, náročnějšímu prostředí v době, kdy rozvíjejí některé ze svých velmi důležitých kognitivních dovedností.
Kladete také důraz na účast dospělých na vzdělávání, která zůstává v České republice nízká, a navrhli jste zvýšení množství rekvalifikací a obecné zvyšování kvalifikace pracovníků. Jak myslíte, že toho máme dosáhnout?
Pokud jde o vzdělávání dospělých, je to celosvětová výzva, včetně celoživotního vzdělávání. Samozřejmě existují časové tlaky spojené s rodinou a prací, mohou tu být i finanční výzvy… A tak v našich návrzích zdůrazňujeme nutnost poskytovat studijní programy s odpovídající úrovní flexibility, nabízet příležitosti pro kombinované a distanční studium a také poskytovat vhodné finanční stimuly.
Pravdou je, že v kontextu digitální a zelené transformace dojde k narušení na trhu práce. A to se dotkne obzvlášť České republiky, kde je poměrně velká část trhu práce vystavena výzvám kvůli zelené transformaci. Proto jsou zvyšování kvalifikací a rekvalifikace v Česku zvlášť důležité. Tak, aby se mohli lidé účastnit a profitovat z ekonomických příležitostí v budoucnosti.
Ještě mě ve vaší analýze zaujalo to, že podnikatelská dynamika v tuzemsku je podle vás relativně nízká, přičemž podíl start-upů na celkové podnikatelské populaci zaostává za jinými ekonomikami OECD. Nicméně nedávná data naznačují, že tady start-upy tvoří zhruba pět procent HDP. Myslíte si tedy, že taková úroveň pro Česko není adekvátní? Co by se mělo změnit?
Několik věcí. Překvapilo mě, že úroveň investic do výzkumu a vývoje ze strany podniků je u vás poměrně nízká ve srovnání s průměrem OECD. Je to asi 0,75 procenta podílu na HDP v České republice, zatímco průměr OECD je 1,81 procenta, tedy víc než dvojnásobek.
A pak je tu další bod, a to je počet nových start-upů a úroveň obratu, tedy podniky, které opouštějí trh nebo přicházejí na trh. A tato hodnota je relativně nízká. Neříkám, že nemají žádný přínos. Ale pokud porovnáme data v České republice s daty z jiných zemí OECD, je tu nižší podnikatelská dynamika než jinde a myslíme si, že existují politické kroky, které by pomohly usnadnit zvýšení této podnikatelské dynamiky.
