Na pietních místech na nádvoří Karolina i před Národním muzeem v Praze, která upomínají na oběť Jana Palacha, přibývalo během pondělí květin. Palach se v roce 1969 zapálil ve snaze povzbudit společnost v době počínající normalizace a sovětské okupace. Den památky Jana Palacha je významným dnem České republiky.
Dopoledne položila květiny k památníku Jana Palacha a Jana Zajíce, který má podobu dřevěného kříže v chodníku před Národním muzeem, nejprve skupina senátorů včetně předsedy horní komory Miloše Vystrčila (ODS) a místopředsedů, později také představitelé Poslanecké sněmovny včetně předsedkyně Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) a všech místopředsedů.
„Jan Palach se zapsal do naší historie a patří mu v ní opravdu čestné místo, protože byl ochoten pro to, aby probudil občany z letargie, obětovat to nejcennější, tedy svůj vlastní život,“ řekla Pekarová Adamová. Palachova oběť podle ní nebyla marná. Připomněla, že na dvacáté výročí začal Palachův týden, který považuje za jednu „ze zásadních událostí, které napomohly destrukci komunistického režimu, který šel proti svým vlastním občanům“.
Podle místopředsedy sněmovny Karla Havlíčka (ANO) čin Jana Palacha především apeluje na to, „že bychom neměli zůstat nikdy pasivní, za jakéhokoliv režimu, za jakékoliv vlády“.
U památníku zmínil předseda Senátu Vystrčil, že je důležité si připomínat cenu svobody, která byla vykoupena lidskými životy. „Člověk je od přírody takový, že má tendenci zapomínat na věci, které jsou nepříjemné. To je i čin Jana Palacha, který se obětoval pro to, abychom my ostatní mohli žít v takové společnosti, v jaké žijeme,“ uvedl.
Odpoledne navštívil památník před muzeem také premiér Petr Fiala (ODS). Čin Jana Palacha prohlásil za „velký, neopakovatelný“, je ale podle něj potřeba inspirovat se jím k občansky aktivnímu životu. „Bez naší aktivity, bez naší snahy, bez naší péče se demokracie a svoboda sama o sobě neudrží,“ řekl předseda vlády. Vedle velkých a neopakovatelných činů, jako byl ten Palachův, jde podle něj o každodenní využívání svých práv, jako je například i účast u voleb.
Pieta pokračovala u pylonu Jana Palacha před dnešní novou budovou Národního muzea, kde dříve sídlilo Federální shromáždění. Sloup, který na Palacha upomíná, před ním stál od rozšíření původního burzovního paláce na počátku sedmdesátých let. Že jej architekt Karel Prager zamýšlel právě jako připomínku Jana Palacha, ale vyšlo plně najevo až před pěti lety.
Po poledni se uskutečnilo tradiční pietní shromáždění k památce Jana Palacha na nádvoří Karolina, kde byla před čtyřiapadesáti lety vystavena rakev s jeho ostatky. Na pietní místo s Palachovou fotografií položila květiny rektorka Milena Králíčková, další akademici a studenti. Na odkaz Jana Palacha se vzpomíná také u jeho hrobu na Olšanských hřbitovech, u Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde studoval, a ve Všetatech, kde žil a kde je od roku 2019 jeho památník.
Pochodeň číslo 1 vzplála 16. ledna
Student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se polil hořlavinou a zapálil 16. ledna 1969 odpoledne, necelého půl roku po vpádu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Palach se zapálil před Národním muzeem a potom běžel dolů po Václavském náměstí. Svědci jej uhasili a byl převezen na nedalekou popáleninovou kliniku v Legerově ulici, kde po třech dnech podlehl zraněním.
Jan Palach chtěl svým činem probudit národ z rezignace a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci. Ve výzvě, kterou po sobě zanechal, žádal zrušení cenzury, vyzval ke vzpomínce na srpen a aktivitě Československa v mezinárodní politice. Palach se také označil za „pochodeň číslo 1“. Jeho čin inspiroval i další lidi, kteří se zapálili v dalších měsících. Nejznámější z nich je pravděpodobně Jan Zajíc, který Palachův čin napodobil s odstupem měsíce a devíti dní – v den výročí komunistického převratu.
Většinu těchto činů se podařilo komunistickému režimu ututlat lépe než Palachův, ovšem ani o něm se dlouho veřejně nemluvilo. Pietní akt ke dvacátému výročí Palachovy smrti v lednu 1989 se nečekaně změnil v nejsilnější protestní akci proti režimu. Tisíce lidí se nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil. Intenzita protestů překvapila nejen vládnoucí politiky, ale také opozici. O několik měsíců později totalitní režim padl. Palachova i Zajícova památka se mohla svobodně připomínat až po listopadu 1989.
