„Dne 27. května byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha. Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna 10 milionů korun…,“ zněl začátek vyhlášky vydané poté, co Josef Gabčík s Janem Kubišem v pražských Kobylisích provedli v roce 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten následkům zranění o několik dní později podlehl. Jednalo se přitom o čin, který neměl obdoby. Kromě uznání Spojenců s sebou ale také přinesl krvavou německou odplatu. K příležitosti 77. výročí útoku připravila ČT24 unikátní 3D model místa atentátu.
Před 77 lety podnikli parašutisté atentát na Heydricha, detaily útoku nyní poodkrývá unikátní 3D model
Když se na konci září 1941 ujal Reinhard Heydrich funkce zastupujícího říšského protektora, okupovali Němci české země už dva a půl roku. Za tu dobu se jim ovšem nepodařilo zlomit odpor Čechů a obávaný nacista přijel do Prahy v době sílícího protiněmeckého odboje.
Úkolem nového protektora – který měl zkušenosti z represí proti německým antifašistům a hnutím odporu v okupovaných zemích a byl organizátorem genocidy Židů – bylo potlačit český odboj a tím „zabezpečit český prostor“.
Bezprostředně po svém příjezdu do protektorátu proto vyhlásil Heydrich civilní výjimečný stav a rozpoutal masové zatýkání a popravy. Za necelé čtyři měsíce stanného práva se nacistům povedlo zlikvidovat prakticky celé vedení místního odboje.
Ve více než tisíc kilometrů vzdáleném Londýně mezitím souběžně vznikal československý plán na odvetu. Její obětí se měl stát právě Reinhard Heydrich, který si zatím stihl vysloužit přezdívku „kat českého národa“.
Zrod myšlenky a první přípravy
Myšlenka na atentát vznikla v blízkém okruhu Edvarda Beneše. Ten věděl, že postavení londýnské exilové vlády závisí na nějakém důležitém činu, který by demonstroval sílu protiněmeckého odboje v protektorátu.
Danou akcí chtěl navíc zastínit komunistický odboj, čímž exilový prezident prorocky myslel na poválečné období. V neposlední řadě Beneš předpokládal, že pokud se i Československo chce podílet na poválečném uspořádání Evropy, musí k porážce Německa nějak přispět.
„S Hitlerovou porážkou rostlo nebezpečí, že Německo osloví Británii s nabídkou na mír a výměnou za příslib nedotčení britského impéria bude požadovat volnou ruku na východě a ve střední Evropě, “ napsal ve své knize Callum MacDonald. Českoslovenští představitelé rovněž usilovali o zrušení důsledků mnichovské dohody, což by mohl čin takového charakteru usnadnit.
Technické přípravy operace, která dostala název Anthropoid, byly svěřeny šéfovi vojenského zpravodajství Františkovi Moravcovi. Ten od začátku října 1941 hledal na Benešův podnět mezi československými dobrovolníky vhodné lidi pro spáchání atentátu. Volba padla na Josefa Gabčíka a Karla Svobodu. Nebylo přitom náhodou, že Svoboda byl Čech a Gabčík Slovák – složení mělo symbolizovat Československo.
Původní plán počítal s tím, že operace Anthropoid bude zahájena 10. října 1941. Nakonec ale došlo k odkladu, protože ve finální fázi výcviku si Svoboda poranil nohu a obličej tak, že částečně ochrnul. Proto jej nahradil Gabčíkův kamarád Jan Kubiš. Během podzimu 1941 tak dvojice absolvovala řadu výcviků a školení, které je měly na nesnadný úkol v jejich rodné okupované zemi připravit.
„Odvahou zvítězíme“
Odlet do Československa byl nakonec naplánován na konec prosince 1941. Pár týdnů před odletem údajně Gabčíka s Kubišem přijal exilový prezident Edvard Beneš, píše v knize ANTHROPOID Jaroslav Čvančara. Josef Gabčík prý při té příležitosti řekl. „Nebojte se, pane prezidente, my to pro vás uděláme.“
Do protektorátu odletěli Gabčík s Kubišem v noci z 28. na 29. prosince 1941 s krycími jmény Zdeněk Vyskočil a Otto Strnad. Stroj, který je na místo dopravil, byl čtyřmotorový bombardovací letoun halifax, který na sobě měl krédo TENTANDO SUPERABIMUS (Odvahou zvítězíme).
Spolu s Gabčíkem a Kubišem do Československa odletěly ještě další dvě skupiny parašutistů. Silver A, ve které byl Alfréd Bartoš, Josef Valčík s Jiřím Potůčkem, a Silver B, do níž patřil Jan Zemek s Vladimírem Škachou. Kromě nich koncem roku 1941 a v první čtvrtině roku 1942 byly vysazeny také parašutistické skupiny Out Distance nebo Zinc.
Cesta do protektorátu ovšem pro Anthropoid nezačala šťastně. Po cestě se halifax nad Německem setkal s nepřátelskou stíhačkou, které se mu podařilo uniknout. Orientační body v Československu pokrýval sníh a posádka omylem považovala Prahu za Plzeň. Gabčík s Kubišem tak byli kvůli navigační chybě místo Ejpovic na Plzeňsku vysazeni východně od Prahy nedaleko obce Nehvizdy u Čelákovic. Gabčík si navíc při seskoku poranil levou nohu.
Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mne požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.
Po příletu se podařilo Anthropoidu díky pomoci místního mlynáře Baumana navázat spojení se sokolskou odbojovou organizací Jindra. Její pracovníci následně poskytli oběma parašutistům byty i další pomoc. Dvojici se také podařilo získat kontakty na organizaci ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a načas se zkontaktovali také se členem legendární skupiny přezdívané Tři králové Václavem Morávkem.
Velmi důležitá byla pro parašutisty i pomoc od bývalého náčelníka Sokola Jana Zelenky-Hajského. Ten jim sháněl ubytování a díky svému známému, který pracoval na Hradě, poskytoval Gabčíkovi a Kubišovi důležité informace o denním programu Heydricha.
Ubytování ve svých bytech během měsíců příprav atentátu poskytla dvojici rodina Moravcových, Fafkových, Khodlových a řada dalších lidí. Jejich odvaha a nezištná pomoc přitom byla pro úspěch operace Anthropoid nezbytná. Dvojice přitom své poslání před svými pomocníky z řad odboje tajila, zasvěcen do něj byl pouze Zelenka-Hajský.
Při přípravě atentátu Anthropoid spolupracoval také s ostatními výsadkáři z dalších operací. Díky Josefu Valčíkovi získali Gabčík s Kubišem spojení na Silver A a následně i na Adolfa Opálku z Out Distance.
Dvojici také napomohla skutečnost, že se na jaře Heydrich s rodinou přestěhoval do letního sídla na zámek v Panenských Břežanech, odkud denně dojížděl na Pražský hrad. Protektor navíc na vlastní žádost po Praze jezdil bez doprovodu a nedbal ani dalších bezpečnostních opatření. Jeho téměř dvoutunový mercedes nebyl navzdory nařízením opancéřovaný, neměl ochranný vojenský doprovod a auto mělo navíc otevřenou střechu.
Osudový den
K uskutečnění samotného atentátu jeho strůjci připravili několik variant. Jako nejvhodnější místo nakonec výsadkáři zvolili ostrou zatáčku pod Vychovatelnou v Praze-Libni, kde Heydrichův vůz při jízdě ze sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad musel zpomalit. Zatáčku si výsadkáři už dříve pečlivě obhlédli.
Vhodným termínem se ukázala být středa 27. května 1942. Toho rána Heydrich spěchal do Prahy na Hrad, odkud se poté chtěl vypravit do Berlína, kde měl osobně informovat Adolfa Hitlera o situaci v Čechách a na Moravě.
GALERIE
Zatáčka v Holešovičkách v roce 1942 a 2019
Na místo plánovaného atentátu dorazili Gabčík s Kubišem na vypůjčených kolech krátce před půl devátou ráno. Bicykly opřeli o sloupy elektrického vedení na Kirchmayerově třídě a pak čekali na protektorův mercedes. Heydrich se ale oproti původním předpokladům na svém odjezdu asi o hodinu opozdil a osudnou zatáčkou jeho vůz projížděl až krátce po půl jedenácté.
Když se Heydrichův automobil blížil, do zastávky v oné zatáčce právě vjížděla tramvaj, a protektorův řidič proto ještě více zpomalil. Na jedoucí vůz měl podle domněnek historiků nejprve zaútočit Gabčík, který se pokusil vystřelit ze samopalu. Jeho STENu se ale v hlavni vzpříčil náboj a nevyšla ani rána.
V záloze byl ale ještě Kubiš, který neváhal a na protektorův vůz hodil granát. Historici nicméně uvádí, že je velmi pravděpodobné, že vzhledem k nečekanosti situace a rychlosti vozu zaútočili oba parašutisté najednou. Kubiš se sice netrefil granátem přímo do vozu, bomba ale vybuchla pod pravým zadním kolem a její úlomky spolu s kusy karoserie Heydricha vážně zranily. Exploze byla tak silná, že vyrazila okna i tramvaji. Celou situaci usnadnil rovněž Heydrich, který nařídil řidiči zastavit.
„Bomba explodovala pod stupátkem u pravého zadního kola. Vyšlehl sloup černého dýmu. Výbuch zdemoloval stěnu vozu a roztrhl pneumatiku zadního kola. Tlakem exploze výbuchu bomby rozpraskalo bezpečnostní přední sklo vozu. Heydrichův kabát vyletěl do výšky, na okamžik se zachytil na drátech elektrického vedení a poté padal zvolna na dlažbu. Bylo 10:35 hodin,“ popsal průběh atentátu ve své knize Čvančara.
V následném zmatku se podařilo útočníkům uniknout. Prchali každý jiným směrem, jeden na kole, druhý pěšky, byť se je pokoušely zastavit jak davy přihlížejících, tak Heydrichův řidič Klein. Několik pronásledovatelů ale oba prchající parašutisté zastrašili, Klein byl při pokusu dostihnout Gabčíka střelen do nohy a skončil také v nemocnici.
Heydrich chvíli po explozi skončil v nemocnici Na Bulovce, kam do odvezla narychlo sehnaná dodávka. Lékaři konstatovali zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Po poledni podstoupil Heydrich operaci a jeho stav se zlepšoval. Začátkem června se ale rozvinula infekce a organismus, oslabený odstraněním sleziny, už nedokázal vzdorovat. Heydrich zemřel ráno čtvrtého června. Jeho smrt je přitom až dodnes opředena sítí teorií a různých domněnek.
Poslední bitva hrdinů
Okamžitě po atentátu vyhlásila okupační správa stanné právo, začaly masové popravy a pátrání po útočnících. „Dne 27. května byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha. Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna 10 milionů korun. Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou,“ začínala vyhláška oznamující nad Prahou výjimečný stav, která po atentátu zaplnila ulice a pod níž byl podepsaný K. H. Frank.
Oběma parašutistům se ale i přes mimořádná opatření díky pomoci domácího odboje a ochotě tamních knězů a kastelána podařilo ukrýt v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici. V kostele postupně našlo útočiště všech sedm výsadkářů, kteří v té době působili v Praze. Kromě Gabčíka s Kubišem se jednalo o Josefa Bublíka, Jana Hrubého, Adolfa Opálku, Jaroslava Švarce a Josefa Valčíka.
Na jména atentátníků přišli nacisté díky výsadkáři Karlovi Čurdovi, který se v té době skrýval u rodiny. Tady ale podlehl strachu a nátlaku příbuzných, svědomí mu podrýval také slib, že informátorům se nic nestane, a budou naopak odměněni. Své kolegy udal. Třináctého června napsal dopis, ve kterém Gabčíka s Kubišem označil za pachatele atentátu. Když neobdržel žádnou reakci, odjel 16. června do sídla gestapa v Praze a nacistům poskytl další informace, které měl o ostatních parašutistech a rodinách, jež je ukrývaly. To okupanty, kteří byli až do té doby ve svém pátrání bezradní, přivedlo na stopu.
Kde konkrétně se vojáci ukrývají, zjistili nacisté díky tvrdému mučení od jedné z rodin, která Gabčíkovi s Kubišem pomáhala. Čurda nacistům prozradil i jména spolupracovníků parašutistů, čímž způsobil smrt řady lidí a celých rodin.
Poté, co se nacistům podařilo zjistit, kde se parašutisté schovávají, nabraly události rychlý spád. Po čtvrté hodině ranní 18. června 1942 byl pravoslavný chrám v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje) obklíčen osmi sty vojáky. Statečný odpor sedmi hrdinů, kteří měli k dispozici pouze pistole s omezenou municí a pravděpodobně také pár granátů, proti dobře vyzbrojené mnohonásobné přesile trval zhruba sedm hodin.
Teprve asi po dvou hodinách se nacistům podařilo zlomit odpor tří mužů na kůru – Opálky, Kubiše a Bublíka – a to poté, co parašutistům došlo střelivo. Kubiš utrpěl smrtelné zranění, trefily ho střepiny výbušnin a kusy zdiva a trosek. V bezvědomí byl převezen do lazaretu SS v Podolí, kde zemřel na vykrvácení. Opálka s Bublíkem si nechali své poslední náboje pro sebe, když byla situace bezvýchodná, střelili se do spánku. Bublík nezemřel okamžitě, spolu s Kubišem byl odvezen do lazaretu, zemřel ale po cestě.
Zbylí čtyři parašutisté se po celou dobu útoku ukrývali v kryptě kostela. Na to, že se v chrámu nacházejí, přišli Němci – kteří nevěděli, kolik mužů se celkem v kostele schovává – údajně díky čtvrtému obleku, jenž se nacházel na empoře. Pomocí nátlaku na duchovní a kastelána, kteří parašutistům pomáhali, se nacistům podařilo najít otvor, jímž se muži do krypty dostávali. Když do něj pokusili vstoupit, parašutisté je odrazili.
Následný boj trval asi čtyři hodiny. K otvoru do krypty přivedli nacisté i Čurdu, který tam volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“ Parašutisté zareagovali palbou a na další výzvy odpovídali: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ Němci se je pak pokoušeli vypudit slzným plynem a vyplavit pomocí hadic s vodou, které zastrkovali do krypty malým okénkem z ulice. Parašutisté hadice pomocí žebříku odráželi ven, jeden horlivý protektorátní hasič ale nakonec žebřík zachytil a vytáhl.
Poté se Němcům podařilo rozbít starou náhrobní desku zakrývající vchod do krypty a sestoupili dolů. Výsadkáři, doslova chycení v pasti, nakonec v beznadějné situaci zvolili dobrovolnou smrt.
Těla nacisté vytáhli z krypty a vyskládali je na chodník. I proto se dodnes neví, ve kterých místech krypty parašutisté zemřeli. Později byli do řady mrtvol položeni Kubiš s Bublíkem, jejichž těla sem nacisté přivezli z lazaretu k identifikaci. Na chodníku naproti kostelu své bývalé kolegy identifikoval i Karel Čurda.
Během několika dní lékaři provedli pitvy všech parašutistů. Po nich byla těla předána ke studijním potřebám německým studentům do anatomického ústavu, poté je odvezli na Ďáblický hřbitov. Tělům nicméně chyběly hlavy. Ty byly na příkaz gestapa upraveny jako osteologické preparáty – pět vypreparovaných lebek s průstřely ve oblasti spánku se podařilo vyfotografovat v budově německého Ústavu soudního lékařství. Hlavy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše nacisté nepreparovali – včetně měkkých tkání a tváří je zalili do konzervačního roztoku. O jejich osudu po válce neexistují spolehlivé informace. Co se dál dělo s těly parašutistů, zůstává nejasné, většina by měla být uložena na hřbitově v Ďáblicích.
Krvavá odplata
Jak již bylo naznačeno, po atentátu na Heydricha následovala německá msta. Již 27. května bylo na celém území protektorátu vyhlášeno stanné právo a byly zahájeny masové popravy dříve uvězněných příslušníků odboje, ale i namátkou vybraných rukojmí. Den po dopadení parašutistů byl popraven například vězněný protektorátní předseda vlády Alois Eliáš.
Policejní akce přijel řídit nejvyšší velitel nacistické pořádkové policie generál Kurt Daluege, který byl jmenován novým zastupujícím říšským protektorem.
obrázek
Běsnění mstících se německých okupantů nepřežily tisíce Čechů. 24. října 1942 Němci zahájili v koncentračním táboře Mauthausen vraždění více než 260 československých vlastenců, příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na atentátu. Další vraždy Němci provedli 26. ledna 1943 a 3. února 1944. Mezi zabitými byli příbuzní, rodiny a zejména spolupracovníci členů paraskupin Anthropoid, Out Distance a Silver A. a B.
Hlavním symbolem chladnokrevné nacistické odvety se pak stala obec Lidice – když se Hitler o atentátu na Heydricha dozvěděl, jeho první reakcí byl požadavek popravit 10 tisíc nejvýznamnějších Čechů.
Realizace takového plánu by ale nepochybně ochromila průmyslový potenciál protektorátu, jenž byl důležitý pro zásobování německé armády. Exemplární trest proto nakonec dostal jinou podobu – desátého června 1942 byly Lidice srovnány se zemí a 173 tamních mužů bylo popraveno.
Lidické ženy nacisté převezli do tělocvičny kladenské reálky. Jejich další cesta vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti byly, kromě několika vybraných na poněmčení, zavražděny plynem ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Osud podobný Lidicím stihl o dva týdny později také vesničku Ležáky na Chrudimsku.
Rozporuplné výsledky
Operace Anthropoid se do československé historie zapsala rozporuplnými výsledky a pohledy na tento čin. „Na jedné straně pozvedla pověst a prestiž československého odboje na celém světě. Vedla k obrovské vlně solidarity s utrpením českého národa, který byl vystaven kruté německé odvetě. Jméno Lidic se stalo symbolem sympatií s malým národem, který touto vojenskou akcí prokázal své odhodlání k boji. To vše převážilo na vahách politických rozhodnutí Spojenců při řešení budoucnosti Československa,“ napsal v knize Jaroslava Čvančary historik Jiří Šolc.
„Druhou stránkou tohoto úspěchu byly těžké ztráty domácího odboje, z nichž se vzpamatoval až v posledním roce války,“ dodal Šolc. Atentát a jeho strůjce přitom zatracoval a očerňoval především komunistický režim, který některá fakta překrucoval a jiná zamlčoval.
Není nicméně pochyb o tom, že se likvidace Heydricha stala činem, který neměl obdoby, a také jednou z nejúspěšnějších akcí evropského protifašistického odboje.
Speciál 90‘: 77 let od operace Anthropoid (zdroj: ČT24)