Přesně před osmdesáti lety – 27. dubna 1939 – jmenoval prezident Emil Hácha druhou protektorátní vládu. V jejím čele stanul vlastenec a významná postava československé armády generál Alois Eliáš. Někdejší legionář se kvůli své podpoře protiněmeckého odboje stal jediným premiérem okupovaného státu, kterého nacisté popravili.
„Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mne nemine,“ řekl prorocky svému příteli Alois Eliáš, když se rozhodoval, zda přijme funkci předsedy protektorátní vlády.
Cesta vlastence a veterána první světové války do čela protektorátní vlády byla přitom velmi pestrá. Alois Eliáš se narodil na sklonku září 1890 do rodiny krejčího na pražských Vinohradech. Po gymnáziu absolvoval pražskou Českou vysokou školu technickou (dnešní ČVUT).
V letech 1913 až 1914 tak Eliáš pracoval na stavbě železnice v Bosně, kde byl i v době sarajevského atentátu. Za první světové války Eliáš vstoupil do československých legií v Rusku, následně bojoval i ve Francii.
„Alois Eliáš neměl ve svém mládí v plánu stát se vojákem z povolání. Připravoval se na dráhu stavebního odborníka. Byl zaměstnán u firmy, která se zabývala stavebními pracemi na výstavbě komunikací na ploše celé habsburské monarchie,“ řekl dříve pro pořad Historický magazín historik Karel Straka.
Po bojích první světové války se Eliáš vrátil do Československa až několik měsíců po vzniku republiky – v lednu 1919. Mírové atmosféry si ale příliš neužil, protože byl prakticky hned odvelen do bojů o Těšínsko. Po konci této operace pak několik měsíců působil na Slovensku, kde bojoval s maďarskými bolševiky.
U zrodu československé armády
Když se Eliáš po utichnutí bojů vrátil do své rodné Prahy, chtěl se opět věnovat svému občanskému povolání. „Tehdejší ministr obrany Václav Klofáč ho ale přemluvil, aby zůstal v armádě,“ uvedl ve své práci o Eliášovi Ivan Petr.
Alois Eliáš se tak zařadil mezi významné osobnosti, které budovaly československou armádu. Mezi válkami Eliáš vystřídal celou řadu vysokých vojenských funkcí a mimo jiné se seznámil s Edvardem Benešem a jinými významnými osobnostmi tehdejší doby.
Do politiky Eliáš zamířil až v nelehkém roce 1938, kdy se stal na popud tehdejšího předsedy vlády generála Syrového náměstkem ministra obrany. „Ovšem Syrový, který oficiálně ministerstvo také vedl, neměl příliš času se o něj starat. Fakticky ho vedl generál Eliáš a právě z této pozice později vedly jeho kroky do vlády,“ napsal Ivan Petr.
Po vzniku druhé republiky se Eliáš ve vládě Rudolfa Berana postavil do čela ministerstva dopravy, které tehdy vzniklo sloučením ministerstva železnice a ministerstva pošt a telegrafů.
Protektorátní předseda vlády
Poté, co 15. března začala okupace českých zemí, se kterou mimo jiné skončila Beranova vláda, byl Eliáš coby příští premiér přijatelný pro obě strany – pro okupanty i Čechy. Sám Eliáš si prý absurditu situace, kdy měl jako vlastenec vést vládu podřízenou okupantovi, uvědomoval. Věděl také, že zdánlivě bude muset působit loajálně, čímž bude riskovat odsouzení vlastního národa.
Přijetím tohoto postu ale na druhou stranu mohl hájit české národní zájmy a zabránit například tomu, aby se k moci dostali čeští fašisté. Proto se nakonec Alois Eliáš – po konzultaci s domácím odbojem – rozhodl jít této nelehké výzvě vstříc.
Jeho vláda byla jmenována 27. dubna 1939 – tedy po více než měsíční existenci Protektorátu Čechy a Morava. Souběžně Eliáš až do konce června 1939 působil jako ministr vnitra.
Během svého působení ve funkci předsedy vlády byl Eliáš v kontaktu s odbojem. „Eliáš věděl to důležité, co se v odboji dělo. Snažil se mu maximálně pomáhat – věnoval samozřejmě i finanční částky, a to ať odboji jako takovému, nebo postiženým rodinám zatčených,“ řekl v pořadu Historický magazín historik Jan B. Uhlíř.
Eliáše o odbojových aktivitách informovali jeho bývalí kolegové a známí, kteří zakládali Obranu národa.
Alois Eliáš byl také v kontaktu s exilovou vládou v Londýně. Podle jejích instrukcí se následně snažil ovlivňovat protektorátní vládu a brzdit nacifikaci společnosti.
„Řekl bych, že to velmi kvitoval i exilový prezident Edvard Beneš, který ve svých pamětech konstatuje, že až do srpna 1941 byl styk s Eliášem v podstatě bezchybný,“ dodal Uhlíř.
- Vláda Aloise Eliáše existovala od 27. dubna 1939 do 19. ledna 1942. Jednalo se o druhou protektorátní vládu. Měla devět až deset členů.
Chlebíčková aféra
Velmi odvážným odbojovým činem, kterým Alois Eliáš proslul, byla takzvaná chlebíčková aféra. „Po útoku na Sovětský svaz získali čeští pronacističtí žurnalisté pocit, že je protektorátní vláda málo podporuje,“ vysvětlil Uhlíř s tím, že tito novináři tak začali na kabinet vyvíjet tlak, aby podpora byla daleko masivnější „To Eliáš razantně odmítl,“ přiblížil tehdejší situaci historik Uhlíř.
„Měl ovšem pocit, že tito lidé s pochybným charakterem můžou českou národní společnost natolik ohrozit a rozložit, že se je skutečně rozhodl fyzicky sprovodit ze světa,“ dodal Uhlíř.
V září 1941 tedy přijal Alois Eliáš skupinu aktivistických novinářů, kterým za pomoci svého urologa doktora Kliky podával otrávené chlebíčky. „Eliáš je potom ještě opatřil jmenovkami, aby se nestalo, že by si tento chlebíček dal někdo jiný,“ uvedl Uhlíř. Eliáš chtěl zlikvidovat celkem pět novinářů. Na následky otravy zemřel pouze jeden z nich – Karel Lažnovský.
Zatčení a verdikt
Eliášovy odbojové aktivity ovšem nezůstaly stranou německé pozornosti. „Řekl bych, že zraky Gestapa se na Eliáše upnuly nejpozději na podzim 1939,“ uvedl Uhlíř s odkazem na to, že po 17. listopadu 1939 a zatýkání studentů podal Eliáš demisi, kterou ovšem prezident Emil Hácha nepřijal.
Gestapo ovšem Eliáše zatklo až v den příchodu nového zastupujícícho říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy. V několikahodinovém procesu byl několik dní poté – prvního října 1941 – odsouzen za velezradu k trestu smrti. Podle Uhlíře byli při vynesení verdiktu přítomni pouze dva zástupci českého tisku, kteří byli navíc pronacističtí. „I oni konstatovali, že Eliáš přijal rozsudek smrti statečně,“ poznamenal historik.
Po odsouzení byl Eliáš internován na Pankráci. Nacisté ho ale nepopravili okamžitě, protože ho potřebovali pro další procesy. Během věznění psal Eliáš verše. O záchranu bývalého premiéra se přitom neúspěšně pokusil prezident Hácha.
Poté, co 27. května 1942 uskutečnili Gabčík s Kubišem atentát, restrikce vůči českému národu se začaly zintenzivňovat. Den po posledním boji parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici byl Alois Eliáš na žádost Heinricha Himmlera 19. června 1942 v Kobylisích popraven. Stal se tak jediným premiérem nacisty okupovaného státu s takovým osudem.
Zapomenutý hrdina
Komunistický režim, tak jako dalším mnoha hrdinům, Eliášovi ukřivdil. „Po válce byl Eliáš povýšen in memoriam na armádního generála. Už o dvě léta později ho ale komunisté obvinili z kolaborace s okupanty,“ uvedl dříve pro pořad Reportéři ČT vojenský historik Eduard Stehlík.
- Manželé Eliášovi byli velcí milovníci zvířat. Kromě různých plemen psů chovali například králíky a měli i krokodýla. „Generál Eliáš přišel nic zlého netuše domů, sedl ke stolu a krokodýl se mu zakousl do holínky,“ popsala přítelkyně paní Eliášové Jana Pasáková.
Generálovy ostatky proto ukrývala doma jeho žena Jaroslava, rovněž významná bojovnice protinacistického odboje. Před svou smrtí v roce 1981 Jaroslava Eliášová předala urnu s manželovými ostatky historikovi Tomáši Pasákovi. V kumbále pak zůstaly ještě další dvě desítky let.
Jméno Aloise Eliáše se dočkalo plné rehabilitace až v roce 1996, kdy obdržel Řád bílého lva in memoriam. Ostatky Aloise Eliáše a jeho ženy Jaroslavy byly se všemi poctami pohřbeny až v roce 2006, tedy více než po šedesáti letech od jeho smrti.
