Povinné základní vojenské službě v Česku po téměř 140 letech odzvonilo před dvěma desetiletími. Ve světle ruských výhrůžek a imperiálních snah či personálních problémů české armády je však nyní otázka, zda neměla povinná vojna zůstat, opět relevantní. V jiných zemích Evropy ji často obnovují.
Již přímo u podpisu zrušení základní vojenské služby panovaly pochyby, jestli je transformace armády správné rozhodnutí. „Obávám se, že profesionalizací armády my všichni ztrácíme něco, co k životu mladých mužů po generace v dobrém i zlém patřilo. Tato zkušenost může dalším generacím v životě chybět,“ komentoval tehdejší prezident Václav Klaus, který 18. listopadu 2004 podepsal příslušné zákony.
Volání po návratu vojenské služby přibývá ve světle současné napjaté světové bezpečnostní situace. „Je mylné se domnívat, že nám plnění požadavků NATO dát dvě procenta HDP na obranu zajistí bezpečnost. Vidíme to všude ve světě. Naši občané nejsou připraveni na krizové situace. (…) Proto jsem pro znovuzavedení povinné základní vojenské služby,“ prohlásil nedávno senátor Jiří Čunek (KDU-ČSL). „Díky ní někteří mladí muži vůbec poprvé zjistí, že musí poslouchat,“ dodal s tím, že jim služba dá „schopnost postarat se nejen o sebe, ale i své blízké“.
Podobně se na věc dívá například vládní koordinátor pro potlačování dezinformací Otakar Foltýn. „Samotný institut základní vojenské služby zanikat neměl,“ prohlásil v rozhovoru se serverem Info.cz. Podle něj mělo dojít k její modernizaci a zkrácení třeba na dobu několika měsíců.
Argumentem pro obnovu vojny jsou i personální potíže armády. Podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky se do ní nedaří přilákat tolik lidí, kolik je třeba. Resort obrany měl počátkem letošního roku 27 826 vojáků z povolání a 4266 členů aktivních záloh. Podle strategických plánů by do roku 2030 chtěla mít armáda třicet tisíc vojáků z povolání a deset tisíc příslušníků aktivních záloh.
Zůstává otázkou, jak se bude tyto cíle dařit plnit. Letos chtěla armáda získat 2200 lidí, úspěšná bude z 80 procent. I po odečtení těch, co uniformu svléknou a odejdou letos do civilu, by ji mělo nosit celkově o 400 příslušníků více.
Řehka se domnívá, že obnovení povinné vojenské služby není v současnosti reálné. I když se povinná vojenská služba těší u části veřejnosti, která ji zažila, určité nostalgii, obecně je považována za velmi nepopulární, jak částečně dokládají i dobové záběry z roku 2004 s posledními branci, kteří ji zažili.
Ačkoli vojáků z povolání v armádě bylo v letech před zrušením vojny podobně, nebo dokonce méně než dnes, počty těch v základní službě dosahovaly několika desítek tisíc, přestože u nich byl pokles rok od roku velmi strmý.
Velikost armády během let od konce povinné služby kolísala, relativně nedávno ale začala opět překračovat hranici 25 tisíc vojáků. Stejně tak počet příslušníků aktivních záloh, tedy těch, kteří procházejí výcvikem a vojensky se nasazují jen při ohrožení státu nebo za válečného stavu, začal citelně růst od roku 2017.
Historie povinné vojny
Na českém území platila všeobecná branná povinnost od roku 1868, tehdy ještě do armády Rakouska-Uherska. Přikročilo se k ní v reakci na prohranou válku s Pruskem. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři.
Za samostatného Československa byl branný zákon zahrnující všeobecnou brannou povinnost vyhlášen v roce 1920. Délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
Komunistický režim přijal nový branný zákon v roce 1949, ten se v následujících desetiletích několikrát novelizoval. Zpočátku stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců.
Další změna nastala po sametové revoluci v roce 1990. Základní vojenská služba trvala 18 měsíců. V dalších letech došlo k jejímu zkrácení, až k 31. prosinci 2004 zanikla úplně. Od roku 2005 má tedy Česko profesionální armádu, tedy takovou, která sestává z plně vycvičených vojáků zaměstnaných na plný úvazek.
Povinná služba v Evropě
Povinná vojenská služba aktuálně platí v sedmnácti evropských zemích a také v Gruzii. Řada z nich, například Litva, Gruzie a Lotyšsko, se k ní vrátily poměrně nedávno. Horkým tématem zůstává třeba v Polsku, Německu či Francii.
Ve Švédsku, stejně jako v Norsku se týká i žen. V Nizozemsku povinnost sice platí, ale země ji – zatím – nevynucuje. V řadě států je navíc služba výběrová – to znamená, že nakonec nenastoupí všichni. Od příštího roku povinnou vojnu obnoví Chorvatsko, zvažuje to i Srbsko.
