Je konec války a začíná hon na válečné zločince. Nacisté prchali z území poválečného Československa, a pokud měli skončit v zajetí, tak raději v americkém, než v sovětském. Někteří se ale dostali do rukou spravedlnosti tam, kde páchali své největší zločiny. Jedním z nich byl i říšský ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. Američané ho zatkli hned první den, co byl na útěku. O rok později mu československý Mimořádný lidový soud uložil trest smrti.
„Hlavní viník nevýslovného útlaku a smrti tisíců lidí K. H. Frank již není mezi živými…“ Tak psaly tehdejší noviny o jeho popravě, kterou ve středu 22. května 1946 hodinu po poledni sledovalo na třetím dvoře pankrácké věznice pět tisíc lidí.
Chtěl, aby ho soudili spojenci, nedobrovolně se ale vrátil do Prahy
Na počátku Pražského povstání vyhrožoval, že jej utopí v krvi, ale s blížícími se ruskými vojsky se dal na útěk - 9. května 1945 časně ráno uprchl i se svou rodinou z Prahy a vydal se směrem ke spojeneckým liniím. Ve svém neprůstřelném osmiválcovém automobilu Mercedes Benz 540 K s poznávací značkou Pol-12 jel na západ s nadějí, že Američané k němu budou shovívavější než Rusové či Češi: cestou byl ale poznán, krátce po poledni v Rokycanech zastaven českým četníkem Josefem Rancem a zatčen americkými vojáky. Američané jej dopravili do německého Wiesbadenu, kde se podrobil výslechu. Poté jej předali československé justici: „Jménem naší vlády odevzdávám Karla Hermanna Franka do rukou československé spravedlnosti zde, v této zemi, kde páchal svoje zločiny.“
Jeho zadržení zachycuje unikátní fotografie
V čele protektorátních úřadů stál 2225 dní, zůstaly za ním tisíce mrtvých. První krátce poté, co začal úřadovat v Černínském paláci. Už 17. listopadu 1939, po protestech na pohřbu Jana Opletala. „Nikoliv Neurath, který byl podepsán na vyhláškách, ale K. H. Frank rozhodl o popravě studentských vůdců,“ tvrdí historik Jan B. Uhlíř.
V roce 1941 byl v předpokoji jeho kanceláře zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Po atentátu na Reinharda Heydricha rozhodl Frank o osudu Lidic i Ležáků. I za ně Mimořádný lidový soud před 70 lety, 21. května 1946, vynesl všemi očekávaný rozsudek.
Na popravu o den později se vydávaly vstupenky, přišlo se podívat pět tisíc lidí. „Přednost měly lidické ženy, příbuzní po obětech nacismu, partyzáni. Měla to být svým způsobem satisfakce,“ popisuje poslední hodiny Frankova života vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby Aleš Kýr. Frankovo tělo pak tři čtvrtě hodiny od začátku exekuce, sňali katovi pacholci ze šibenice a chvíli poté se ocitlo mezi dvěma popravenými udavačkami v umrlčí komoře pankrácké věznice.
- Poslední Frankova slova: „Německo musí žít, i když my umíráme. At žije německý národ, ať žije německý duch, Německo bude žít dále.“
Pohřben je na Ďáblickém hřbitově – kde přesně se neví. V hromadných hrobech ale poblíž leží třeba i ostatky parašutistů, kteří zabili Heydricha. A nejen ti, hned vedle je i čestné pohřebiště komunisty popravených a umučených obětí z 50. let, mezi nimi i pátera Toufara či Zdeny Mašínové.
Frankův pancéřovaný automobil Mercedes Benz 540 K s výrobním číslem 408417 daroval generál Ernest Harmon, zástupce generála Pattona městu Praze. Pražskému primátorovi Petru Zenklovi ho v létě 1945 odvezl generálův tlumočník Ronald Parker. Auto „lidického kata“ však po válce nechtěl nikdo užívat, vůz nakonec skončil jako rezerva v garážích Ministerstva vnitra a od roku 1955 je součástí sbírek Národního technického muzea.
