Česká republika si v sobotu připomíná deset let ode dne, kdy zemřel Václav Havel, poslední československý a první český prezident. Do povědomí se dostal v šedesátých letech jako dramatik a kritik cenzury, později jako spoluautor textu Charty 77. Během normalizace se stal vůdčí osobou disentu a později i politickým vězněm. Po revoluci byl v prosinci 1989 zvolen prezidentem. Ve funkci hlavy státu měl skalní obdivovatele i tvrdé politické odpůrce. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.
Dramatik, disident, prezident. Před deseti lety zemřel Václav Havel
V úřadu prezidenta, který Václav Havel zastával přes dvanáct let, se stal nepřehlédnutelnou postavou. Velkého uznání se mu dostávalo v zahraničí, opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu za mír, zasazoval se o dodržování lidských práv a podporoval pronásledované odpůrce totalitních režimů.
Jeho popularita přitahovala světové osobnosti jak politického, tak kulturního života. Už v roce 1990 navštívil republiku papež Jan Pavel II. a tehdejší prezident Spojených států amerických George Bush. Téhož roku Havel vystoupil s projevem na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu USA, kde sklidil bouřlivé ovace.
Po nástupu do funkce změnil Pražský hrad. A to se týkalo nejen fungování prezidentské kanceláře, ale i samotného areálu Pražského hradu. Například otevřel veřejnosti hradní zahrady a Jelení příkop, dovolil areál Hradu velkoryse přestavovat a rekonstruovat, nechal postavit novou moderní oranžerii od Evy Jiřičné či tunel od Josefa Pleskota. Pražský hrad se také za jeho působení stal významným kulturním centrem.
Doma jeho popularita během doby, kterou strávil ve funkci, spíše klesala. Na jeho koncept takzvané nepolitické politiky mířily výtky, kritizován byl za příliš smířlivý postoj k bývalým představitelům komunistického režimu.
25 minut
Havlův projev 1. ledna 1990: Naše země nevzkvétá
Ve funkci podnikl i mnohé kontroverzní kroky, prvním z nich bylo vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990, v rámci které bylo propuštěno 23 tisíc vězňů, mezi nimi ale byli i pachatelé nebo budoucí pachatelé těžkých zločinů. Kritiku si vysloužily také některé milosti, které Havel udělil, nebo jeho omluva sudetským Němcům. Později také podpora zásahu NATO v Jugoslávii v roce 1999 nebo invaze do Iráku v roce 2003.
Spory o kompetence prezidenta se táhnou už od Havlovy éry
Nesouhlasil s rozdělením Československa, po parlamentních volbách v červnu 1992, ve kterých propadlo jemu blízké Občanské hnutí a po kterých slovenští poslanci zablokovali jeho znovuzvolení, abdikoval a následné dělení Československa se odehrálo bez něj.
Už v devadesátých letech se po svém znovuzvolení stal kritikem polistopadové politiky, což symbolizovaly také jeho spory s tehdejším premiérem Václavem Klausem a později i Milošem Zemanem. S ním měl také neshody ohledně otázky, zda je prezident podle ústavy povinen jmenovat ministry navržené předsedou vlády, což je téma, které vyvolává napětí mezi českými prezidenty a premiéry od té doby dodnes. Havel otálel zejména se jmenováním ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra vicepremiérem.
Tehdy, viděno dnešníma očima, prorocky prohlásil: „Kdybych seděl na Hradě jenom kvůli tomu, abych podepisoval, co přede mne jiní položí na stůl, pak bych tu svou funkci zesměšnil. A až se pan předseda vlády Zeman jednou stane prezidentem, určitě by se na mne zlobil, že jsem dopustil, že takovouto roli musí hrát i on.“
Havlovou zásluhou mimo jiné neprošla novela volebního zákona z dílny ODS a ČSSD, která zvýhodňovala úspěšnější strany, tedy v té době právě tyto dvě strany. Po přehlasování jeho veta sněmovnou se Havel (a s ním později i skupina senátorů) obrátil na Ústavní soud, který většinu jeho námitek uznal.
Jedním z neměnných pravidel prezidenta Havla bylo to, že odmítal jednat s politiky KSČM. Setkával se s nimi jen v rámci hromadných schůzek se zástupci parlamentu. Naopak pravidelně komunikoval se zástupci různých občanských iniciativ a prosazoval jejich zapojení do veřejného života.
Přátelil se s pronásledovanými disidenty i slavnými hudebníky
Poté, co v mu roce 2003 vypršel prezidentský mandát, zůstal dál veřejně činný. Podporoval Stranu Zelených, hájil lidská práva. Opakovaně podpořil kubánskou opozici, disidenty v Bělorusku, angažoval se kolem situace v Myanmaru, podporoval tehdejší tamní opoziční vůdkyni Aun Schan Su Ťij, věnoval se situaci v Tibetu, ostatně jeho přátelství s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou bylo proslulé. Projekty, které spoluzakládal, jako je nadace Vize 97 anebo konference Forum 2000, jsou činné dodnes.
I po odchodu z funkce kritizoval politické a společenské poměry. „Štve mě propast mezi politikou a veřejností,“ prohlásil v roce 2010.
Havel byl známý i blízkým vztahem se slavnými hudebníky, na české hudební scéně to byli zejména The Plastic People of the Universe, se kterými ho spojovala minulost z disentu, ze zahraničních interpretů například Lou Reed, Rolling Stones či Frank Zappa. Byl také oficiálním podporovatelem a „náčelníkem“ rockového festivalu v Trutnově.
GALERIE
Před 10 lety: Česko po úmrtí Václava Havla
Nesměl z kádrových důvodů studovat, i přesto se dostal k divadlu
Co se týče jeho kořenů, byl z rodiny známých podnikatelů a intelektuálů. Jeho otec Václav M. Havel podnikal ve stavebnictví, vystavěl mimo jiné Barrandovské terasy. Jeho matka Božena byla výtvarnice a módní návrhářka.
Václav Havel měl od mala blízko ke kinematografii, jeho strýc Miloš byl za první republiky významným filmovým podnikatelem, založil například barrandovské ateliéry. V padesátých letech se Václav Havel pokoušel neúspěšně o studium na FAMU. Z kádrových důvodů však nebyl přijat na žádnou školu humanitního zaměření, v padesátých letech tak krátce studoval na ČVUT.
K filmu se dostal jen poněkud okrajově, když se v roce 1965 mihl v epizodní roli ve filmu Každý mladý muž režiséra Pavla Juráčka. Před kamerou se potom objevil znovu až po listopadu 1989, hrál sám sebe například ve filmech Kamenný most nebo Horem pádem.
Vystudoval nakonec dramaturgii na pražské DAMU v šedesátých letech dálkově, mezitím se však už stačil stát dramatikem. I když jeho první jednoaktovku Rodinný večer žádné divadlo nepřijalo a byla uvedena teprve až v roce 2000.
Do literárního života vstoupil tehdy devatenáctiletý Havel v roce 1955, když poprvé publikoval v časopise Květen, kam přispíval literárně-kritickými texty. Později psal i pro další periodika (Divadelní noviny, Divadlo, Literární noviny nebo Tvář) až do roku 1969, kdy mu bylo publikování v Československu zakázáno. V roce 1964 vydal první verzi básnické sbírky Antikódy, obsahující experimentální poezii.
S divadelním světem se Havel nejdřív podrobně seznámil jako kulisák v Divadle Na Zábradlí. Časem se vypracoval na dramaturga, autorsky spolupracoval i na několika představeních a působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských.
V prosinci 1963 uvedlo Divadlo Na Zábradlí jeho Zahradní slavnost. Hra měla o necelý rok později premiéru i v Schillerově divadle v Západním Berlíně. Později toto divadlo uvedlo i hry Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění. Po nástupu normalizace Havel uplatnil svá dramata spíš v zahraničí, na česká jeviště se Žebrácká opera (1972), Audience (1975) nebo Largo desolato (1984) dostaly v podstatě až po listopadu 1989.
Svoboda je nedělitelná, cenzura filmařů se dotkla i spisovatelů
Jeho hlas začal být ve veřejné diskusi slyšet během šedesátých let. Upozornil na sebe už kritickým vystoupením na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967. Během tohoto sjezdu vystoupil Havel s projevem odsuzujícím cenzuru a přečetl nahlas otevřený dopis čtrnácti režisérů, kteří se postavili na obranu filmu Sedmikrásky od Věry Chytilové. Tento jeho projev způsobil, že byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa vyškrtnut z kandidátky vedení svazu.
Vždycky je asi lepší než zvolat tisíc odvážných slov, z nichž je pak postupně devět set odvoláno, zvolat jich jenom sto, nicméně stát za všemi opravdu do konce.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se podílel na protiokupačním vysílání rozhlasu, od sedmdesátých let se Havel zařadil mezi nejvýraznější postavy disentu. Musel opustit divadlo a jeho díla byla zakázána.
Byl ale už autorem uznávaným v zahraničí a to mu během normalizace pomohlo udržet si finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění. I přesto ale musel hledat příležitostné pracovní příležitosti, aby se vyhnul obvinění z příživnictví a zatčení. Pracoval tak například devět měsíců v trutnovském pivovaru jako dělník, zkušenosti z pivovaru zužitkoval v inspiraci ke svojí slavné hře Audience.
V roce 1975 založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Expedice a zveřejnil otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi, tím vyhlásil Havel v podstatě otevřený boj totalitnímu režimu.
O rok později začal komunistický režim pronásledovat hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe. Poté, co byli uvězněni, se Václav Havel spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv.
Havel se stal jedním z prvních mluvčích Charty. Kvůli tomu se ocitnul v roce 1977 na pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na čtrnáct měsíců, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978. Téhož roku uveřejnil slavnou esej Moc bezmocných.
V dubnu 1978 se stal také spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění.
3 minuty
Havlova reportáž o jeho věznění po Chartě 77
V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Ve vězení také silný kuřák Havel prodělal těžký zápal plic, což natrvalo ovlivnilo jeho zdraví. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení.
Ještě v roce 1989, na počátku série demonstrací během Palachova týdne, byl zatčen a odsouzen k devíti měsícům vězení, po třech měsících byl podmíněně propuštěn. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu.
V listopadu se už zúčastnil založení Občanského fóra a z balkonu paláce Hvězda promluvil k demonstrantům shromážděným na zaplněném Václavském náměstí v Praze.
Po pádu komunistické vlády premiéra Ladislava Adamce a abdikaci prezidenta Gustáva Husáka váhala opozice mezi Havlem a Alexandrem Dubčekem jako kandidáty na prezidenta, nakonec se ale vedení Občanského fóra shodlo na Havlově kandidatuře.
Jednomyslně zvolen hlavou Československé socialistické republiky byl 29. prosince 1989 a stal se tak prvním nekomunistickým prezidentem po jednačtyřiceti letech.
