Dvě zřejmě nejznámější fotografie Tomkiho Němce, na nichž zachytil Václava Havla, vznikly v roce 1990 na portugalské pláži. Na jedné prezident uskakuje před nečekanou vlnou, na druhé odchází – obrácen zády k objektivu a čelem k nedozírné spoustě oceánu. Skutečně Václav Havel odešel 18. prosince před deseti lety. Jeho dvorní fotograf Tomki Němec na něj při té příležitosti zavzpomínal v Interview ČT24.
Václav Havel byl dobrý brach, nepochybuje prezidentův dvorní fotograf Tomki Němec
Tomki Němec v Interview ČT24: Václav Havel byl dobrý brach (zdroj: ČT24)
V šestadvaceti letech přišel Tomki Němec na Pražský hrad a řekl, že by chtěl fotit Václava Havla. A ono to vyšlo. „Je to výjimečné, souvisí to s absolutním třeskem ve společnosti, je nepředstavitelné, že by se dneska něco podobného opakovalo,“ je si vědom.
Vyslán byl studentskou agenturou, aby pořídil snímky při Havlově inauguraci. „Ráno jsem zazvonil doma, pak jsme se všichni svezli na Hrad. Pro Václava Havla to byla samozřejmě také nová situace. A tím začalo to road movie,“ vypráví Němec.
Už toho nech, prosím tě
Chvíli mu ale trvalo, než se vůči prvnímu českému prezidentovi zbavil přehnané úcty. Havel ho naopak nijak neomezoval. „Co se týká focení, Václav Havel se neprožíval, bylo mu to asi dost jedno, protože mě k sobě pustil hodně blízko,“ uvědomuje si Němec.
Že by uvítal větší odstup, mu prý prezident naznačil jen párkrát. „Jednou mi v Norsku v helikoptéře řekl: Už toho nech, prosím tě. Já jsem pak z toho dva dny nemohl spát, protože jsem si vyčítal, že jsem ho přivedl do nějaké situace. A jednou, když měl důvěrný rozhovor s ruským velvyslancem, jsem vůbec nepochopil, že tam nemám co dělat. Poté mi řekl, že příště by bylo fajn, kdybych tam byl třeba deset minut, ale ne celou dobu,“ upřesnil.
Zprofesionalizovaný prezident
Němcův objektiv Havla „pronásledoval“ většinu dne. „A fotil jsem pořád, protože tak to mám nastavené: foť teď a tady, protože ten okamžik se už nebude opakovat,“ vysvětluje. Havlovým fotografem byl v prvních porevolučních letech, později se ještě do této funkce vrátil na přelomu milénia. Postřehl jistou změnu.
„Byl přede mnou trošku jiný Václav Havel, než jsem znal. Je to asi v pořádku, protože celý úřad se zprofesionalizoval. V devadesátých letech ho řídili přátelé, v době mého návratu už to byl úřad. Ale to nemyslím pejorativně, jen to fungovalo trošku jinak,“ snaží se Tomki Němec postihnout změnu hradní atmosféry. „Než se stal ‚profesionálním prezidentem‘, myšleno jako ti na západ od Chebu nebo v Americe, byl vlastně jako jeden z nás.“
Být spojen s Havlem je jedině výhra
Ani postupná přeměna porevolučního punku do standardního chodu hradní kanceláře ale podle Němce z Havla tuto blízkost úplně neodstranila. „Dovedl oslovit rozměrem normálního člověka, druhá strana vycítila, že je to ryzí člověk. A že když něco říká, tak ne proto, aby mlel naprázdno, ale by to mělo nějaký obsah,“ vysvětluje si, proč Havla brali běžní občané i Rolling Stones nebo dalajlama.
Z podobného důvodu Tomkiho Němce už prý tolik nemrzí, že jeho ostatní tvorbě se nedostává takové pozornosti jako snímkům z Hradu. „Postupem času jsem pochopil, že to pro mě může být jedině výhra. Být spojený s Václavem Havlem je bezvadná věc, protože on – používal to slovo, když mluvil o někom, koho měl rád – byl dobrý brach,“ uzavírá.