Před 80 lety do ulic Prahy vyšlo sto tisíc lidí, aby vyjádřili svůj nesouhlas s protektorátními poměry. Říjnová manifestace proti nacistické okupaci si v roce 1939 vyžádala dva mrtvé. Ze studenta Jana Opletala se stal symbol vzdoru proti totalitě a jeho odkaz dodnes připomíná Mezinárodní den studentstva. Na prvního zavražděného, dělníka Václava Sedláčka, se na dlouhá léta zapomnělo.
Odpor k třetí říši vyhnal 28. října 1939 do ulic Prahy sto tisíc lidí. Zhruba půl hodiny poté, co na Václavském náměstí dvěma minutami ticha vzpomenuli na vznik Československa, padají v Žitné ulici výstřely.
Jeden demonstrant okamžitě klesá k zemi po ráně do srdce a po pár minutách umírá, druhého kulka zasáhne do břicha a nezachrání ho ani operace. Jan Opletal nakonec 11. listopadu 1939 podlehne zánětu pobřišnice a později se stane symbolem protinacistického vzdoru. První demonstrant má jméno Václav Sedláček a na jeho oběť se na desítky let zapomene.
Ten druhý
Podle historika Martina Krska z muzea v Ústí nad Labem mohl pozapomenutí zavražděného zapříčinit jeho původ. Sedláček nebyl typickým Čechem, narodil se v Německu do české rodiny. Patřil do druhé generace dělníků, kteří se do Německa odstěhovali za prací, navštěvoval tedy i tamní školy.
„Na druhou stranu Češi v Recklinghausenu, kterých tam byly stovky, udržovali národní povědomí, pospolitost, měli spolky, pořádali plesy. Václavův tatínek a jeden z jeho strýců hráli v kapele, která v tom místě působila, takže národní uvědomění v něm rodiče udržovali a vliv mělo i okolí,“ dodává historik.
Kvůli hospodářské krizi, která ve třicátých letech na Německo dopadla, ale řada lidí, zejména cizinců, přišla o práci. Byl to případ i Sedláčkovy rodiny. Rozhodla se vrátit do vlasti – nejprve do Ústí nad Labem a poté v roce 1938 do Prahy.
Možná proto se ze Sedláčka nestal podobný symbol jako z Opletala. Nejenže pocházel z chudších dělnických poměrů, ale navíc v Praze neměl dostatečné zázemí, mnoho kamarádů či známých.
A to i přesto, že se doučoval česky a zapojoval se do společenského života. „Byl členem Mládeže Národního souručenství, současně také sokol,“ připomíná Stanislav Kokoška z Ústavu pro studium totalitních režimů, podle nějž byl Sedláček typickým mladým Čechem tehdejší doby.
Ani publicista a historik Josef Leikert, který se jeho osudu věnuje, si není jistý, proč se na Sedláčka zapomnělo. „Nezájem o Sedláčka mě překvapil, vždyť byl dělník a dělnická třída byla za bývalého režimu protežovaná. Historikům se asi nechtělo jít hledat do terénu a v archivech o něm bylo jen velmi málo zmínek. Skutečný důvod, proč Václav Sedláček zůstával mimo zájem veřejnosti, ale neumím přesně vysvětlit,“ připouští.
Přesto se nacisté obávali, aby se jeho pohřeb na podzim roku 1939 nestal další národní manifestací. Posledního rozloučení 4. listopadu se na hřbitově v Braníku nakonec zúčastnilo poměrně velké množství Pražanů. „Pohřeb byl ze strany okupačních orgánů velmi zatajován, aby proběhl v klidu. Tím, že Sedláček nebyl veřejně známou osobností, ale dělníkem z chudých poměrů, tak v klidu skutečně proběhl,“ shrnuje historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Tragický osud nestihl pouze Václava. Jeho starší bratr Karel se rovněž stal obětí nacismu. Zapojil se totiž do odboje, aby pomstil svého sourozence, čímž se ale dostal do hledáčku gestapa. Podařilo se mu prchnout do Německa, nacisté už mu ale byli v patách a nakonec se jim podařilo Karla Sedláčka dopadnout. Zemřel na sklonku války v koncentračním táboře.
Lehký osud neměl ani zbytek Sedláčkovy rodiny, kvůli přízvuku je totiž Češi po válce považovali za sudetské Němce. Václavovi rodiče připisovali zapomnění na jejich zavražděného syna právě česko-německému původu. Sedláčkův branický hrob stát zrušil v roce 1965, protože se o něj nikdo nestaral. Podle historika Josefa Tomeše z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd je to zvláštní, protože v té době už se jeho oběť připomínala.
Symbol Opletal
Zapomenutí Sedláčka podle Tomeše vzniklo také proto, že jeho smrt nenásledovaly další události, na rozdíl od Opletala. Okupační orgány opět dostaly strach z manifestací, které by mohly provázet jeho pohřeb, proto vzniklo nařízení, které takové situaci mělo zabránit.
Zesnulého Opletala tedy pozůstalí pohřbívali v brzkých ranních hodinách a pouze s krátkým průvodem. Univerzita také otevřeně vyzvala studenty, aby se zdrželi projevů během této smutné události. „Nechtějí se dostat do situace, aby vyprovokovali nacistické bezpečnostní orgány k nějakému zásahu,“ vysvětluje Koura.
Samotný pohřeb skutečně proběhl poměrně v klidu. Zúčastnění pouze zpívali hymnu, když Opletalovu rakev nakládali do vlaku, který je posléze převezl do jeho rodného Nákla. Úřady tento projev ještě tolerovaly, zasáhly až proti drobnějším manifestacím, které následovaly.
Z rozloučení se zavražděným vrstevníkem se totiž studenti rozcházeli po Praze a v menších hloučcích, které čítaly maximálně stovky lidí, opět protestovali proti okupantům. I když veřejnost se k nim ve větší míře nepřidávala a ani jejich projevy nebyly příliš za čarou, pořádkové síly opět zasáhly s obušky, popisuje Tomeš.
Kolem poledne 15. listopadu už byl klid.
Přímluvce Hácha
Okupační moc si už ale nenechala líbit ani drobnější protesty a proti studentům dodatečně tvrdě zakročila v noci z 16. na 17. listopadu. Při zátazích proti inteligenci gestapo s dalšími německými jednotkami obsadilo vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo přes dva tisíce studentů.
Zadržené odváželi nacisté do věznice na Pankráci a kasáren v Ruzyni, kde zastřelili devět funkcionářů studentských spolků. Šlo o první popravy podle směrnice o takzvaném zvláštním zacházení, jež se později stala běžnou součástí okupačního teroru.
Část studentů nakonec Němci propustili, zhruba třináct stovek jich ale skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Drtivá většina z nich se nakonec vrátila domů. I díky přímluvám prezidenta Emila Háchy. „Hácha neopomněl jedinou příležitost k intervenci za ně,“ komentuje Tomeš.
Za vězněné studenty se přimlouval u říšských protektorů Neuratha i Heydricha a také přímo u Hitlera. Zásahy na vysokoškolských kolejích totiž jako člen akademické obce vnímal zvlášť citlivě, míní Tomeš. Postupně dosáhl toho, že studenti skutečně byli propouštěni. První ještě před vánoci 1939, největší část potom v roce 1942. Ze zhruba třinácti stovek jich v koncentračních táborech zahynulo dvacet.
Listopadové dění mělo velký ohlas v zahraničí, zejména díky studentům, kterým se z protektorátu podařilo uprchnout a poselství roku 1939 rozšiřovali, dodává historik Koura. Připomínání odkazu Jana Opletala vedlo až k vyhlášení Mezinárodního dne studenstva v roce 1941. Jde o jediný mezinárodně významný den, který má český původ.
Nepokojný protektorát
Osmadvacátý říjen 1939 byl manifestací významnou, nikoliv však osamocenou. Demonstrace proti nacistickým okupantům nebyly v protektorátu Čechy a Morava ničím výjimečným. K různým akcím docházelo už od března 1939. Lidé nespokojení s vládou německé říše dávali svůj vzdor najevo různě. Kladli věnce k pomníkům neznámého vojína či Jana Husa, ve velkém se účastnili národních poutí – třeba na Říp vystoupilo 60 tisíc lidí –, ale protestovali i spontánně.
Například během promítání filmových týdeníků nebo německých dokumentárních snímků v kinosálech šoupali nohama. Velkou akcí vzdoru se stalo také fotbalové utkání mezi Prahou a Berlínem, jemuž přihlíželo 25 tisíc diváků a český tým v zápase zvítězil 2:0. V tribunách panovala bouřlivá atmosféra, která nakonec vyústila i v hromadné rvačky a následný dvoutýdenní zákaz konání jakýchkoliv sportovních akcí.
Masivní národní manifestací se stalo také uložení ostatků Karla Hynka Máchy do hrobu na Vyšehradě. Oficiální akce se účastnily desítky až stovky tisíc lidí a na vyšehradském hřbitově promluvil například generál Rudolf Medek, který reprezentoval legionářskou a demokratickou tradici první republiky.
Nespokojeným obyvatelům pomáhal i domácí odboj, který se začal organizovat hned po začátku okupace v březnu 1939. Podílel se třeba na organizaci bojkotu pražské hromadné dopravy a protektorátního tisku, který připomenul první výročí přijetí Mnichovské dohody.
Odkaz první republiky
Protektorátní vláda se podobným organizovaným i spontánním projevům veřejnosti snažila čelit. Zakazovala například projevy v kinech, snažila se bojovat proti šíření ilegálního tisku a vydala řadu nařízení, která měla protestům zabránit. Jedním z nich bylo i rozhodnutí učinit ze státního svátku 28. října běžný pracovní den. Němci doufali, že případné připomenutí významného výročí díky tomu proběhne v poklidu.
Podle historika Kokošky byl 28. říjen zvláště nebezpečný zejména proto, že neodkazoval k dávné historii, ale k době, kterou si všichni občané živě pamatovali a dbali i o Masarykův odkaz. A byť byl Edvard Beneš za druhé republiky mnohdy až démonizován, během války opět dostával až božskou podobu, dodává Kokoška.
„V situaci, kdy se český národ ocitl poroben pod německou okupací, se přirozeně takové výročí stalo určitým symbolickým bodem. Je tedy logické, že se široké vrstvy obyvatelstva chystaly nějakým způsobem tento den spontánně uctít a že i formující se domácí odboj se na toto výročí připravoval,“ vysvětluje Tomeš.
Odbojáři se na významný den také připravovali, kupříkladu šířili letáky, které vyzývaly převážně k pokojnému a pietnímu uctění národního svátku. „Odboj se obával, aby akce nebyly příliš radikální,“ konstatuje Petr Koura.
Okupační správa předpokládala, že navzdory tomu, že z 28. října udělala pracovní den, do ulic vyrazí manifestovat mnoho lidí. Rozsah akcí ale její očekávání překonal. Do pražských ulic vyšlo na nepovolená shromáždění sto tisíc lidí, další demonstrace se konaly i v jiných městech.
Zájem veřejnosti o protestní pochody a průvody dokazuje podle Kokošky i osmadvacet tisíc prodaných trikolor, které představovaly odkaz první republiky a symbol vzdoru proti nacistům. Jak historik podotýká, mnoho lidí už je v tu chvíli vlastnilo, protože nešlo o novinku. Téměř 30 tisíc prodaných kusů tedy ukazuje na výjimečnou událost.
Drzost
Rozsah demonstrací překvapil nacistické pohlaváry v Praze i Berlíně, zprvu ale okupanti reagovali mírně. Protektorátní policisté zasahovali pomocí obušků, čímž ale dav postupně zradikalizovali. Z něj se pak ozývala hesla jako „Sláva Benešovi!“, „Pryč s okupanty!“ nebo i „Sláva Stalinovi!“.
„Lidé byli skutečně drzí, naprosto otevřeně nadávali Hitlerovi, nacistům, napadali i Němce na ulicích, což byla skutečně velká troufalost,“ uvádí Krsek z muzea v Ústí nad Labem.
Proti rozvášněným demonstrantům už zásahy protektorátní policie nestačily a státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank vydal – na pokyn samotného Hitlera – rozkaz, aby zasáhly okupační síly. Z německých řad se později ozývaly stížnosti na nečinnost českých policistů. Koura upozorňuje, že hlášeny byly dokonce případy, kdy policisté demonstranty kryli, případně jim umožňovali utéct. To byl třeba příklad muže, který manifestaci natáčel.
Situace eskalovala na Václavském náměstí, odkud okupanti začali demonstranty vytlačovat. Nejhorší situace vznikla v Žitné ulici poblíž Karlova náměstí, kde začaly padat výstřely. „Nebyla to žádná cílená palba, že by tam stál kordon, ale šlo o varovné výstřely a nemířenou palbu. Ta samozřejmě způsobila celou řadu zranění,“ líčí historik Kokoška.
Právě tyto výstřely kromě zranění i usmrcovaly. Václava Sedláčka jedna z kulek zasáhla kolem půl sedmé přímo do hrudi, zemřel během chvíle. Zhruba o pět minut později další trefila Jana Opletala do břicha. Lékaři ho operovali na Karlově náměstí, přesto čtyřiadvacetiletý student nakonec podlehl zánětu pobřišnice.
