Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa. Slova prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka připomínají rozhodující roli, jakou členové Sokola sehráli při budování samostatné republiky. Právě z jejich řad vznikla provizorní armáda a policie, na východě bránili hranice nového státu. Později se významně zapojili do odboje proti nacistům.
Služba sokolů v prvních okamžicích republiky byla nezastupitelná. „Ze sokolů byly vytvářeny první naše vojenské i policejní jednotky. Díky sokolům převrat v říjnu 1918 proběhl v klidu a bez nějakého drancování. Musíme si uvědomit, že byl konec války a byla tady absolutní bída,“ upozorňuje historik Vojenského historického ústavu Michal Burian.
Úkolem některých oddílů bylo obsazení zásobáren, jiné hlídaly sklady munice a další důležitá místa. Sokolové vytvořili také první jednotku hradní stráže. Připravoval je na to tehdejší starosta sokolské obce Josef Scheiner. Jeden ze zakládajících členů domácího odboje se stal také prvním velitelem armády, která vznikla na podzim 1918.
Rovnou z rakouského mundúru
V té době se pěšky ze srbské fronty do Prahy vrátil Karel Evald. „Tatínek vylezl z rakouského mundúru, vzal si civil a šel se přihlásit do pražského Sokola,“ vzpomíná na svého otce Dagmar Evaldová. S několika úpravami mu nakonec rakouská uniforma sloužila dál, dodává.
Pomoc sokolů, včetně Karla Evalda, byla potřeba i v následujícím roce. „Potom byl odvelený na Slovensko, když tam začali řádit Maďaři,“ připomíná konflikty, při kterých musely nové jednotky mladé republiky bránit nedávno nakreslené hranice.
„Právě absolvovali naprosto strašné zážitky první světové války. Místo toho, aby zůstali u svých rodin, tak ti sokolové okamžitě narukovali a odcházeli bojovat na Těšínsko a Slovensko, vlastně do další války, bojovat o hranice rodícího se státu,“ popisuje situaci sokolů historik Michal Burian.
Povinnost vůči republice cítil otec Dagmar Evaldové i v dalších letech. Když dostudoval práva, odmítl prestižní místo v Praze a odešel dělat soudce právě na východní Slovensko. I tam zůstal aktivním členem Sokola.
Dvakrát u obnovy Sokola
„On byl věčně v Sokole a my jsme tam chodily s maminkou, abychom se s tatínkem viděly, ale bylo to pro nás báječný,“ vzpomíná Dagmar Evaldová. „Byla to opravdu výchova k lásce k vlasti. Že máme společnou republiku, o kterou se musíme starat, že to není jen tak, jsme věděli od mala.“
Spolu s první republikou se stal Karel Evald později obětí německé agrese. Během heydrichiády byl nacisty popraven za odbojovou činnost. Dagmar Evaldová se podílela na obnově Sokola po druhé světové válce. Během totality pak pracovala mimo jiné jako vychovatelka v Klárově ústavu pro nevidomé děti či v SOS dětských vesničkách.
Po roce 1989 se pak podílela na obnově sokolského hnutí podruhé „Jeden z Tyršových odkazů byl: Rozhlížejte se kolem sebe, co uvidíte dobrého, tak přijměte. Ale chraňte se toho, co by odporovalo tomu hlavnímu – v zdravém těle zdravý duch,“ uzavírá Dagmar Evaldová.
Organizace, kterou v únoru 1862 založili Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner, měla velké zásluhy na proniknutí tělovýchovné činnosti mezi nejširší vrstvy obyvatel. Z původně pražského spolku se do konce 19. století stalo celonárodní hnutí, za první (a stejně tak i za druhé) světové války byla sokolská obec rozpuštěna.
V meziválečném období patřili sokolové k významným odpůrcům nacismu. V roce 1936 měla ČOS 786 000 členů. V době největšího ohrožení nacistickým Německem cvičilo na X. sletu v roce 1938 na tři sta padesát tisíc účastníků, diváků přišlo přes dva miliony.
Po druhé světové válce přesáhl počet sokolů jeden milion. V roce 1952 však komunisté stejně jako nacisté sokolské organizace zrušili.
Obnovy se organizace dočkala v roce 1990, kdy měl Sokol asi dvě stě tisíc členů. Podle starostky České obce sokolské Hany Moučkové je činnost Sokola stále aktivní v mnoha světových zemích.
