Ačkoliv se Československo zrodilo 28. října 1918, až do března 1920 nemělo vlastní státní symboly. A zatímco znak nebo prezidentská standarta se za posledních sto let proměňovaly, vlajka vydržela s výjimkou válečných let až do současnosti. Století české vlajky si v pondělí lidé připomínají jejím vyvěšením.
Česká vlajka zdobí stát už celé století. Modrý klín doplnil původní červený a bílý pruh
Události: Česká vlajka zdobí stát už celé století (zdroj: ČT24)
Proč nemělo Československo státní symboly od provopočátku své existence, ale zvolilo si je až víc než rok po svém vzniku, si vysvětluje místopředseda České vexilologické společnosti Aleš Brožek tím, že zrození samostatného státu byl proces částečně živelný.
„Byla to trochu jiná situace, než když se osamostatňovaly koloniální státy v šedesátých letech, které si symboly předchystaly. U nás probíhal 28. říjen poněkud nečekaně. Do toho řádila španělská chřipka. Republika se zkrátka potýkala s jinými problémy. Zkrátka nebylo to prvořadé. Vláda si navíc uvědomovala finanční náklady spojené s tím, že bude potřeba například ušít nové vlajky a vyrobit další státní symboly,“ myslí si vexilolog Brožek.
Sto let státní vlajky (zdroj: ČT24)
Červená a bílá, teprve později i modrá
První a neoficiální československá vlajka, která vznikla ve Washingtonu v souvislosti s ustanovením exilové československé vlády, sestávala z horního bílého a spodního červeného pruhu. Stejný motiv se spontánně objevil 28. října 1918 také v Praze při vyhlašování samostatnosti.
Bílá a červená podle Brožka vycházely z vlajky českých zemí v 19. století a odvozovaly se z erbu českého království, tedy stříbrného lva na červeném poli.
Jenže tento motiv se podobal vlajce polské i rakouské a to činilo problémy hlavně při označování státního majetku a svrchovanosti na hranicích barevnými pruhy. Bylo proto potřeba časem přijmout novou vlajku.
Od roku 1920 stále stejná. Česká státní vlajka slaví sto let (zdroj: ČT24)
Řešení přineslo připojení třetí barvy – modré. Ta spolu s tradiční dvojicí vytvářela takzvanou slovanskou trikoloru, během první světové války zakazovanou. Stejné barvy charakterizovaly i vlajky nejdůležitějších spojenců – Francie, Velké Británie, USA a předbolševického Ruska. Modrá byla zároveň součástí zemských znaků Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Nové státní barvy právně zakotvila ústava z 29. února 1920. Na poslední chvíli tehdy pozměňovací návrh skupiny poslanců upravil pořadí na bílá–červená–modrá, aby nedošlo k rozdělení původní dvojice.
Archivář Kursa navrhl několik možných vlajek
Jak doplnit svrchní bílý a spodní čevrený pruh modrou, navrhl archivář tehdejšího ministerstva vnitra Josef Kursa, jehož koníčkem byla heraldika. „Byl pečlivý a pracovitý. Když se v červnu 1919 rozhodlo, že vlajka musí mít i modrou barvu, tak rozpracoval různé kombinace těchto barev. Zprvu to byly jednoduché kombinace pruhů, ale pak začal zkoušet i méně běžné trojúhelníky a klíny. Ten sahal do třetiny, do dvou třetin délky vlajky a podobně,“ připomněl vexilolog Brožek.
Právě modrý klín zaujal námořního inženýra Antonína Valšíka, který zasedal v komisi pro výběr nových státních symbolů. Spolu s ním komisi tvořili také zástupci ministerstev, politici i odborná veřejnost. „V Číně Valšík viděl, že trojúhelníkové vlajky jsou praktické. A dokázal přesvědčit ostatní členy komise, která byla ke klínu nedůvěřivá a měla ho za něco nezvyklého,“ dodal Brožk.
Ačkoliv byl ve hře i návrh, který vkládal modrý klín do třetiny délky bíločervené vlajky, prosadil se nakonec návrh, jenž klín prodloužil do poloviny vlajky. Rozměry stran nové vlajky zákonodárci 30. března 1920 stanovili závazně v poměru 3:2.
Vlajka zůstala, i přes nesouhlas Slovenska
Vlajka s klínem se vžívala postupně, v předválečném Československu ji odmítali zejména čeští Němci, kteří preferovali původní bíločervenou. Ale během druhé světové války si jako hlavní symbol boje za obnovení republiky vydobyla všeobecné uznání a ani za vlády komunistické strany v roce 1960 se na rozdíl od státních znaků nezměnila.
Česká republika si vlajku ponechala i po rozpadu federace v roce 1993. „Slovenská národní rada sice navrhovala, aby žádný nástupnický stát Československa nevyužíval původní vlajku. To ale bylo pro nás nemyslitelné, vlajka byla spojená s rokem 1989, 1968 i 1945. Čeští poslanci sice se slovenským návrhem souhlasili, po rozpadu federace si ale odsouhlasili, že vlajka zůstane,“ dodal vexilolog Brožek.
Ostatní symboly se měnily
Před sto lety schválilo Národní shromáždění také podobu státního znaku a standarty prezidenta republiky. Takzvaný malý státní znak tvořil v roce 1920 červený štít se stříbrným dvouocasým lvem ve skoku a s korunkou, na jehož prsou byl štítek zobrazující znak Slovenska – dvojramenný kříž vyrůstající z modrého trojvrší. Později se znak měnil, například v roce 1960 přišel lev o korunku, kterou nahradila pěticípá hvězda.
Prezidentská vlajka neboli standarta je už sto let čtvercového tvaru. Na bílém podkladu olemovaném okrajem z bílých, červených a modrých plaménků byl umístěn velký státní znak s nápisem PRAVDA VÍTĚZÍ. Základní podoba standarty se zachovala i v dalších letech, měnil se především znak uvnitř a v letech 1990–1992 byl nápis v latinském znění VERITAS VINCIT. Nápis je nyní opět v češtině, a to na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.