Brněnské studio České televize připravuje cyklus inspirativních dokumentů o těch z nás, kteří se nebáli od základu změnit svůj život s názvem Žiju si. Pilotní díl začíná v domku Petra Kohouta v Žárovicích u Plumlova i v jeho elektrárně v sto kilometrů vzdálených Jeseníkách. Pan Kohout udělal životní obrat o 180 stupňů hned několikrát.
„Jde o cyklus optimistických a inspirativních příběhů o skutečných lidech, kteří si nenechali protékat život mezi prsty a v určitém období svého bytí se rozhodli pro změnu. Námětem jsou osudy lidí, kteří si uvědomili hodnotu svého času a našli odvahu jít za svým snem,“ popisuje autor projektu manažer vývoje Pavel Kašpar: „Díly budou vyprávěny formou docu-rekonstrukce, tedy dokumentu s polohranými retrospektivami. Vtáhneme diváka do příběhu, který pracuje s filmovou iluzí. Pomocí střihu, autentických výpovědí hrdinů a jejich nejbližších získá divák dojem, že vidí “změnu„ probíhající právě teď,“ dodává.
I když se Petr Kohout tvářil, že absolutně netuší, proč by právě jeho běh života měl být námětem pilotního dílu, je nad slunce jasnější, že se jedná o prototyp hrdiny, který se v žádném případě nebojí změn. Potom, co po revoluci zjistil, že více než agronomem, genetikem a šlechtitelem se stal šéfem a člověkem zavaleným administrativou, rozhodl se opustit teplé ředitelské místečko a začít úplně znovu: „Rozhodl jsem se dělat věci konkrétní, i když na to studia nemám, ale od mládí mě to bavilo. Byla to tvorba krajiny. Já jsem se rozhodl pro osamostatnění v době, kdy všichni stavěli domky a všichni potřebovali kolem domků zahrady,“ vypráví o své první velké změně Petr Kohout. Zahradnický boom v devadesátých letech jej bavil jenom do chvíle, kdy jej snaha o absolutní spokojenost zákazníků přivedla k projektům, které jej příliš nenaplňovaly.
Kvůli stále častějšímu dojmu uniformity a taky kvůli jedinému klíštěti a následné borelióze ze dne na den opět změnil kurz. „Hledal jsem směr, kdy budu závislý jen sám na sobě a již před řádově deseti lety jsem se rozhodl, že zajímavá by byla energetika,“ vysvětluje, jak se dostal k vodní elektrárně v Jeseníkách, která jej dnes živí: „U toho pravděpodobně do smrti vydržím, protože je to to, co mě baví – jsem v přírodě, dělám údržbu kolem domu, pasu si kozy, vyrábím energii a nevyrábím při tom žádný odpad.“
To, jestli Petr Kohout u energetiky opravdu vydrží, je ve hvězdách, po padesátce si totiž dal jedno předsevzetí: „Po určitém věku, tak jako i já, má každý právo se svobodně rozhodnout, co dělat chce a moje krédo je, že dělám jen ty věci, které mě baví dělat a když už je dělám, tak je dělám s chutí nebo snad i nadšením,“ vysvětluje Kohout. A opravdu – s nadšením krmí kozy, řeže dřevo, vykopává mrkev, pije červené víno a taky se stará o své tři syny, několik rybníků, zeleninovou zahrádku, srub a elektrárnu. Na faktury, papírovačky a všechno, co mu nevoní, si raději někoho najme – ten si žije, chtělo by se říct…
