Robert Záruba

Před patnácti lety rozehráli čeští hokejisté olympijský turnaj století. V předvečer soutěže se někteří hokejoví funkcionáři v české výpravě prudce pohádali v jedné naganské hospůdce. Z týmu se, pokud vím, účastnil jen Ivan Hlinka. Oč přesně šlo, není zas tak moc důležité. Podle kusých svědectví asi takový pivní mišmaš mezi kluby a národním týmem. Příštích deset dní otřáslo hokejovým světem a i ten nejpodřadnější činovník byl u nás rázem „součástí něčeho VELKÉHO“.  Všechno v našem hokeji bylo zase správné a nejlepší.

Hrůza! Přijet do města, kde fanoušci mrznou ve frontách, zaplatí 2 000 rublů – a nic, ale vůbec nic tam po sobě nezanechat. Rád bych vás utěšil, že je to všechno součástí širší geniální strategie ukolébání Rusů tak, aby nás za 14 měsíců v Soči brali co nejméně vážně. Leč tak situace nevyhlíží – i když…

Bavíme se bravurou Jágra a jeho Rytířů, zíráme na podzimní kolo štěstí Mountfieldu, studujeme stylové kladívko, kterým v Plzni ťuká Rask, a v Pardubicích obdivujeme fazonu, kterou nešije ani dámský, ani pánský, ale značka „Hemský–Krejčí“. Jak dlouho ještě? A proč má u nás výluka NHL takový úspěch jako nikde jinde v Evropě?