Iskander je během ruské invaze na Ukrajinu vůbec nejpoužívanější balistickou střelou. Přednedávnem se opět dostala do centra pozornosti s ohledem na možné použití nových typů klamných cílů, které doposud nebyly známy a které se z Iskanderů zřejmě odpalují. Rusko tyto střely nasazuje sice masivně, podle analytiků ale nikoliv příliš účinně.
Ruské balistické střely Iskander nesou jméno po dobyvateli světa. Na Ukrajině ale příliš neuspěly
Hned v počáteční fázi během několika prvních dní války vypálilo Rusko proti ukrajinským cílům více než 320 raket, významnou část podle agentury Reuters tvořily právě Iskandery. Expert na bezpečnostní otázky Ankit Panda z Carnegie Endowment for International Peace uvedl, že se jednalo o vůbec nejintenzivnější bombardování balistickými střelami mezi dvěma územně sousedícími státy v historii.
Na co byly rakety zaměřeny a jaké škody způsobily, zůstává ve zmatku rozvíjející se války stále nejasné, ale analytici uvedli, že zřejmě došlo k několika úderům na ukrajinské letecké základny. Střely Iskander vypálené z Běloruska měly hned první dny konfliktu zasáhnout letiště v Žytomyru na severu Ukrajiny. „Vidíme nějaké škody na letištích a vypadá to poměrně přesně,“ uvedl pro Reuters Jeffrey Lewis, expert na raketové systémy z Centra Jamese Martina pro studium nešíření jaderných zbraní.
Později se ale ukázalo, že přesnost raket Iskander ani jiných ruských střel, není příliš vysoká – údery na letecké základny je nedokázaly zcela vyřadit z provozu a ani nezničily ukrajinské letectvo, které mělo být přitom zlikvidováno prakticky přes noc.
Na konci března se pak agentuře Reuters podařilo získat vyjádření tři amerických představitelů, kteří jsou obeznámeni se zpravodajskými informacemi o této problematice. Podle nich ruské „přesně naváděné rakety“ na Ukrajině selhávají až v 60 procentech případů – a právě to je jedním z vysvětlení, proč je postup ruských vojsk tak pomalý.
Ruská raketová síla
Ruská federace vynaložila v nedávné minulosti v rámci svého modernizačního programu značné síly k posílení schopností raketového vojska. Výsledkem této snahy se staly dva projekty: jednak balistická raketa Iskander, jednak střela s plochou dráhou letu Kalibr. Kromě toho má současná ruská armáda, včetně jaderných sil, k dispozici dalších 23 typů balistických raket a raket s plochou dráhou letu. Nejen z hlediska počtu typů je Rusko zemí s největším počtem raketových střel na světě.
Na raketovou technologii kladla důraz i Rudá armáda a Putinovo Rusko tedy na tuto tradici úspěšně navazuje. Podle vojenských analytiků sázkou na rakety Rudá a později ruská armáda do určité míry kompenzovala nedostatky v konvenčním vojenství.
Měsíc před začátkem invaze to pro web Foreign Policy komentoval bývaly velitel amerických sil v Evropě generálporučík Ben Hodges: „Vždycky to bylo nedílnou součástí jejich způsobu boje. Je velká výhoda, když můžete střílet z vnitřku Ruska nebo z lodí na moři. Můžete tak zasáhnout cíle, jako jsou velitelské a řídicí nebo dopravní uzly hluboko uvnitř Ukrajiny.“
V historickém kontextu je masivní použití balistických střel a střel s plochou dráhou letu vlastně variantou na strategii „hluboké bitvy“, se kterou přišel v Sovětském svazu maršál Michail Tuchačevskij krátce před vypuknutím druhé světové války. Podle slov tohoto generála: „Nepřítel má být ochromen v celé hloubce svého nasazení, obklíčen a zničen.“ A balistické rakety jsou pro splnění tohoto cíle ideální prostředek.
Iskander vznikal po pádu sovětského impéria
Pokud jde o Iskander, tak původní projekt vznikl už koncem 80. let, aby nahradil tehdy již zastaralou balistickou raketu krátkého dosahu OTR-23 Oka a OTR-21 Točka, respektive Točka-U. Jméno dostal po makedonském králi Alexandrovi Velikém, jemuž se na Kavkaze říkalo právě tímto jménem.
V roce 1993 začal faktický vývoj celého raketového komplexu, který se využívá dodnes. Trval dost dlouho: Testy samotné střely proběhly o pět let později a třináct kompletních letů zvládlo Rusko v roce 2005. Systém prošel všemi zkouškami úspěšně a do výzbroje ho ruská armáda přijala v roce 2006. Iskander byl dále modifikován a poslední verze vstoupila do služby v roce 2012.
Iskander
V současné době existuje několik variant systému – Iskander M, E a K. Iskandery M a K využívá výlučně ruská armáda. Varianta E je exportní a má horší parametry než rakety pro domácí použití, týká se to především výrazně omezeného doletu a také nižší nosnosti. Mezi její uživatele se řadí například Arménie, která je použila v nedávné válce s Ázerbájdžánem. Kromě toho je vlastní také Alžírsko.
Varianta K se dostala do služby údajně v roce 2014. Přestože se objevuje právě označení Iskander-K, podle všeho jde spíše o pozemní verzi původně námořní střely s plochou dráhou letu Kalibr, případně z bombardéru odpalované střely Kh-101. Ta na rozdíl o balistického Kalibru, který má mít dolet do 500 kilometrů, disponuje doletem zřejmě kolem 2500 kilometrů.
Právě v reakci na tuto střelu vypověděly USA Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Ta totiž zakazovala výrobu a vývoj raket s plochou dráhou letu s dostřelem větším než 500 kilometrů odpalovaných z pozemních mobilních stanovišť.
Teoreticky velmi přesná raketa
Samotná raketa je 7,3 metrů dlouhá a má průměr necelý metr. Hmotnost rakety při startu je 3800 kilogramů a je schopná kromě běžné tříštivotrhavé hlavice nést i kazetovou, termobarickou, případně i jadernou munici. Navigace je řešena pomocí kombinace mechanického navádění, které funguje od dob německých střel V-2 a moderního systému GLONASS, což je ruská obdoba satelitního navigačního systému GPS.
Přesnost rakety by pak díky těmto faktorům měla být mezi dvěma až pěti metry. Ovšem pouze teoreticky. Reálně totiž výsledky z Ukrajiny naznačují přesnost mnohem nižší. Rychlost střely se pohybuje někde kolem 5,9 machu – to znamená, že dosahuje téměř šestinásobku rychlosti zvuku. To jí umožňuje nejen velmi rychle dosáhnout cíle, ale současně ji v podstatě činí nezranitelnou pomalejšími druhy protiraketové obrany. Střela je navíc schopna manévrovat s přetížením až 30 G. Nosnost rakety je 480 až 720 kilogramů.
Raketa Iskander nalezená v gruzínském domě (snímek z roku 2008)
Iskander ale není název pouhé střely, ale vlastně celého kompletu. Záměrem bylo vyrobit systém, ze kterého by bylo možné odpalovat jak balistické střely, tak i střely s plochou dráhou letu. K samotnému odpalovacímu vozidlu tak patří ještě dalších pět automobilů s posádkou, které slouží k jeho podpoře. Kromě velitelského vozu a vozidla pro zpracování dat jsou to i vozy k zaměřování a ubytování posádky.
Každé odpalovací vozidlo je vybavené dvěma střelami, které může v intervalu jedné minuty vypustit. K roku 2022 má Rusko k dispozici celkem třináct bojových brigád vybavených tímto systémem. Každá brigáda je pak složená z dvanácti odpalovacích vozidel, ale podle některých zdrojů mělo dojit k jejich navýšení na šestnáct.
Iskander M
Iskander je určen k likvidaci menších cílů, a to pohyblivých i stacionárních, jako jsou například nepřátelské palebné prostředky, protivzdušná a protiraketová obrana, velitelská stanoviště a komunikační uzly. Dají se ale také nasadit proti soustředění nepřátelských vojsk.
Systém tak může ničit nejen aktivní vojenské jednotky, ale i třeba průmyslové cíle – tím snižuje schopnost nepřítele vést válku. Podle ruských údajů je plocha zničení jednou bojovou hlavicí 25tisíc metrů čtverečních, tedy asi dvě fotbalová hřiště. Podle západních analytiků jsou ale tyto údaje nesmyslné.