Vědci se věnovali výběru místa pro ohniště v jeskyni. Srovnali návrhy vyspělého počítačového modelu s tím, kam ho umisťovali pravěcí lidé. Zjistili, že lidé vybrali místa vhodnější.
Pravěcí lidé dokázali vybrat místo pro ohniště v jeskyni lépe než moderní počítače
Pravěcí lidé by bez úkrytu v jeskyních nebyli schopní přežít; využívali je desítky tisíc let a trávili v nich obrovské množství času. Právě tam zřejmě vznikaly základy lidského myšlení, tam se u ohňů vyprávěly první příběhy a zpívaly první písně, stěny jeskyní byly plátnem, na které se promítaly první obrazy. A také se tak formovaly základy náboženského uvažování.
Nová studie ukazuje, jak důvtipně, promyšleně a zkušeně naši prapředkové jeskyně využívali. Výzkum se týkal ohně. Právě ohniště totiž byla centrem společenského života, kde se lidé shromažďovali.
Dřívější studie ukazovaly něco divného: pravěcí lidé podle nich ohniště umísťovali nevýhodně. Hlavní autor nového výzkumu Yafit Kedar popisuje: „V mnoha jeskyních se našla vícevrstvá ohniště, což naznačuje, že ohně byly zapalovány na stejném místě po mnoho let. V předchozích studiích jsme pomocí softwarového modelu cirkulace vzduchu v jeskyních spolu se simulátorem rozptylu kouře v uzavřeném prostoru zjistili, že optimální místo pro minimální vystavení kouři v zimě je v zadní části jeskyně. Nejméně výhodným místem byl vchod do jeskyně.“
Uvnitř jeskyně Lazaret
Jenže reálně ohniště na žádném z těchto míst nebyla – nacházela se totiž nejčastěji uprostřed jeskyně. Proč by pravěcí lidé volili méně výhodnou variantu? Analýza se proto zaměřila na jednu z nejlépe prozkoumaných jeskyní světa – Lazaret v jihovýchodní Francii, kterou obývali lidé už přibližně před 170 až 150 tisíci lety.
Kedar říká: „Podle našeho modelu, založeného na předchozích studiích, by umístění ohniště v zadní části jeskyně snížilo hustotu kouře na minimum, což by umožnilo cirkulaci kouře ven z jeskyně těsně u stropu. Jenže ve vrstvách, které jsme prozkoumali, se ohniště nacházelo uprostřed jeskyně. Snažili jsme se pochopit, proč si lidé tehdy vybrali právě toto místo a jestli byl rozptyl kouře vůbec důležitý při rozdělení jeskyně.“
Aby jeho tým našel odpověděli na tyto otázky, provedl řadu simulací rozptylu kouře pro 16 hypotetických míst ohniště uvnitř jeskyně o rozloze 290 metrů čtverečních. Pro každé analyzovali hustotu kouře v celé jeskyni pomocí tisíců simulovaných čidel umístěných 50 centimetrů od podlahy do výšky 1,5 metru.
Pak výsledky porovnali s doporučeními Světové zdravotnické organizace, která říkají, jak nezdravé a nepříjemné je vystavení kouři. Když data spojili, vznikl z nich model, který rozdělil jeskyni na čtyři zóny:
- červená zóna, která je kvůli vysoké hustotě kouře v podstatě nepřístupná,
- žlutá zóna vhodná pro krátkodobé několikaminutové pobývání, ale pak už je to kvůli kouři nepříjemné,
- zelená zóna vhodná pro dlouhodobé pobývání v délce několika hodin až dnů,
- modrá zóna, která je v podstatě bez kouře.
Pět modelů umístění ohniště v jeskyni Lazaret
„Průměrná hustota kouře je nejmenší, když je ohniště umístěné v zadní části jeskyně – přesně tak, jak náš model předpovídal. Zjistili jsme ale také, že pokud se ohniště umístí v zadní části jeskyně, bude oblast s nízkou hustotou kouře, která je nejvhodnější pro dlouhodobou aktivitu, poměrně vzdálená od samotného ohniště,“ uvedli vědci.
Lidé žijící v jeskyních podle autorů potřebovali rovnováhu, tedy ohniště, v jehož blízkosti mohli pracovat, vařit, jíst, spát, scházet se, ohřívat se, ale zároveň aby tam byli vystaveni co nejmenšímu množství kouře. „Když se vezmou v úvahu všechny jejich potřeby, tak ve skutečnosti umístili obyvatelé jeskyň svá ohniště na optimální místo v jeskyni,“ uvedli archeologové.
Díky této analýze vytvořili model, který popsal asi pětadvacetimetrovou oblast, která by měla být pro umístění ohniště ideální. Kombinovala by totiž nejlépe všechny možné faktory. Když model porovnali s reálnými nálezy, hypotéza se potvrdila – v řadě odkrytých vrstev lidé skutečně umístili svá ohniště právě do této oblasti.
Reálná umístění ohnišť v jeskyni Lazaret
„Naše studie ukazuje, že už pravěcí lidé byli schopni bez senzorů nebo počítačových simulací vybrat ideální místo pro své ohniště a využívat skvěle prostor jeskyně již před 170 tisíci lety – tedy dlouho před příchodem moderních lidí do Evropy. Tato schopnost odráží jejich vynalézavost, zkušenost a plánovitost; navíc dokládá, že museli mít povědomí o zdravotních škodách způsobených kouřem,“ uzavírají autoři a dodávají: „Námi vyvinutý simulační model může pomoci archeologům provádějícím vykopávky na nových lokalitách a umožnit jim hledat ohniště a místa aktivit na jejich optimálních místech.“
V dalších studiích hodlají vědci pomocí svého modelu zkoumat vliv různých paliv na šíření kouře, využívání jeskyně s aktivním ohništěm v různých ročních obdobích, využívání několika ohnišť současně a další problémy, které s tím souvisejí.