Vzácné kočky divoké už zase žijí v Lužických horách. Že se tam úspěšně usadily, prokazují nejen genetické analýzy z odebraných vzorků srsti a trusu, ale také fotopasti Hnutí Duha, které odhalily jejich mláďata.
Kočka divoká byla v české krajině dlouho považována za vyhynulou. Dodnes patří k nejvzácnějším savcům české fauny, je zvláště chráněným druhem zařazeným na Červený seznam jako kriticky ohrožený. Od kočky domácí se odlišuje kratším mohutnějším ocasem s pruhy a tupým koncem, výraznou tenkou hřbetní čárou a šedohnědým až šedožlutým zbarvením srsti, takže ji vědci na snímcích dokáží snadno odlišit od zdivočelých domácích koček.
Objev poskytuje podle Akademie věd nové poznatky o stavu populace a významu ochrany přírodních ekosystémů. „V roce 2022 se během zimy skupince proškolených dobrovolníků Vlčích a Rysích hlídek podařilo objevit ve sněhu stopy malé kočkovité šelmy. Stopy kočky divoké bez dalších důkazů nelze jednoznačně odlišit od stop kočky domácí. Dobrovolníky však stopy dovedly do míst, kde se později kočku divokou skutečně podařilo zachytit na fotopast,“ uvedla Kristýna Chroboková z Hnutí Duha.
Koťata jako důkaz úspěšného návratu
Rok 2025 přinesl zásadní posun, kdy fotopasti zaznamenaly samce Jonáše a samici Tonku, která na jaře přivedla na svět nejméně tři koťata. Analýza DNA vzorků srsti a trusu odebraných z terénu potvrdila, že Jonáš je skutečně kočka divoká.
„Nejspolehlivějším důkazem přítomnosti kočky divoké je analýza DNA, která umožňuje odlišit kočku divokou od kočky domácí a identifikovat případné hybridní jedince. K získání vzorků slouží i neinvazivní metody, například chlupové pasti – dřevěné kolíky navoněné kozlíkem lékařským,“ řekla zooložka Jarmila Krojerová z Ústavu biologie obratlovců AV ČR.
Na jaře se podařilo získat devět genetických vzorků, dva vzorky trusu a sedm vzorků srsti. „Protože pohyb dvou jedinců byl v oblasti hodně intenzivní, získat takový vzorek, který by neobsahoval DNA obou jedinců, se ukázalo problematické. Nakonec byl úspěšně analyzován jeden vzorek srsti z chlupové pasti a dva vzorky trusu. Všechny patřily zmíněnému samci Jonášovi. U samice Tonky, stejně jako u koťat, nebyl zatím genetický původ ověřen, jelikož dosud nebyl získán vhodný genetický vzorek k analýze,“ dodala Krojerová.
Kočka divoká hraje v lesních ekosystémech důležitou roli, protože její potravu tvoří zejména drobní hlodavci, což pomáhá snižovat jejich početnost. Šelma tak chrání kůru stromů a sazenic před ohryzem a zároveň omezuje škody na zemědělských plodinách.
Kočka divoká z české krajiny vymizela v 19. až 20. století, pravděpodobně jako důsledek přeměny původních lesů na smrkové monokultury, intenzivního hospodaření a lovu. Její výskyt se potvrzuje nejen v Lužických horách, ale také v Doupovských horách, na Křivoklátsku, Dobříšsku, Šumavě, v Českém a Slavkovském lese či na moravsko-slovenském pomezí. V sousedním Českém Švýcarsku byla také zachycena, avšak bez genetického ověření.
