Přestože od konce druhé světové války už uplynulo 75 let, stále se najdou příběhy, které zůstaly skoro po celou tu dobu skryté. Patří mezi ně i osudy československých řeholních sester, které prošly koncentračními tábory. Vlivem čtyřiceti let komunismu se o nich veřejně příliš nemluvilo a příběhy jejich hrdinství se tak podařilo rekonstruovat až nyní. Jednou z nich byla Filomena Dolanská, která odpustila udavačce, která ji dostala do koncentračního tábora.
Do koncentráku ji poslali kvůli pár větám a nápisu na školní tabulce. Statečná řeholnice ale udavačce odpustila
O řeholnicích v koncentračních táborech se dlouhá léta mlčelo. Povědomí o nich je dodnes ovlivněno komunistickým narativem, který vykládal dějiny z jedné perspektivy. Vyřazoval určité skupiny vězňů a úplně je ignoroval. Jednou z těch skupin byly právě členky řeholních řádů.
„V případě mužských táborů se zase moc nemluvilo o kněžích, kterých bylo v koncentračních táborech ještě mnohem víc než řeholnic,“ vysvětluje historička z Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Plachá, která se situací řeholních sester v koncentračním táboře Ravensbrück zabývá.
A upozornila také na příběh Filomeny Dolanské, která se do tábora dostala proto, že nemlčela.
Udání kvůli školní tabulce
Marie Filomena Dolanská se narodila 30. listopadu 1895 v obci Všemina u Zlína. Jako šestiletá nastoupila do školy řádových sester v Kokorách u Přerova. V měšťance pak pokračovala v Olomouci – také u sester dominikánek. V 19 letech pak poprosila rodiče, aby mohla sama složit řeholní sliby, což jí také dovolili.
Bavila ji práce s dětmi, a také proto se stala učitelkou v české škole ve Vlaštovičkách u Opavy, kde řeholnice vyučovaly. Vesnice byla ale v pohraničním pásmu a po mnichovské dohodě v září 1938 připadla Německu. Sestry odešly, ale Filomena zůstala.
„Už ale nemohla dál učit, a proto ve škole zastávala funkci takové školnice. Chodila tam uklízet a ráno vítala děti, když přicházely do školy. Na místo učitelů tehdy dosadili Němce,“ vysvětluje Plachá.
Filomena Dolanská
A právě jedna z německých učitelek rozhodla o jejím osudu. „Na jaře 1941, když Němci okupovali Jugoslávii, otec jedné žačky napsal na školní tabulku, kterou děti nosily do školy, ,Ať žije Jugoslávie!'. To dítě to nesmazalo a všimla si toho německá učitelka, která poslala na otce udání. Pak ho zatkli a byl několik měsíců ve vězení,“ vysvětluje historička.
Obyvatelé Vlaštoviček to pak učitelce vyčítali. A ona si ve škole postěžovala Dolanské. „Ta jí údajně odpověděla, že měla tu tabulku smazat a nechat to být. Tahle učitelka se s tím svěřila lidem z obecního úřadu, kteří pak na Filomenu Dolanskou napsali udání, že schvaluje trestnou činnost. Pak byla předvolána na gestapo do Opavy a odeslána do koncentračního tábora,“ dodává Plachá.
V rozhodnutí o uvalení vazby z 30. června 1941 se píše, že Dolanská „se snaží ovlivňovat žáky ve státu nepřátelském ohledu a ke škodě němectví v pohraničním území a šíří nepokoj a vzrušení, zejména ve válečné době“.
Podobný přístup nacisté nejen u řeholnic volili často. „Část vězněných řeholnic byla v táborech proto, že přijímaly nový řeholní dorost, mladé dívky do řádu. To nebylo dovoleno a bylo na to nahlíženo jako na porušování válečné výroby, protože ty dívky měly primárně pracovat pro říši v zemědělství nebo v továrnách, měly být totálně nasazené. Pokud řády ale přijímaly nové členky, tak to bylo bráno jako protiněmecká činnost, která má narušit německé hospodářství. Také je zavírali za poměrně drobné přestupky, které ale překvalifikovali na trestnou činnost, a využili to jako záminku k potrestání,“ vysvětluje historička.
V táboře pletla punčochy. Zemřela ve 48 letech
Dolanská byla nejprve držena ve vazbě v Opavě a hned následující měsíc ji nacisté odeslali do koncentračního tábora Ravensbrück, který byl určen pro ženské vězeňkyně.
„Ravensbrück vznikl v roce 1939 a byly tam soustředěny všechny ženské vězeňkyně. Další ženské koncentrační tábory pak vznikly v roce 1942 už jen v Osvětimi a Lublin-Majdanku. Nelze vyloučit, že řeholnice byly vězněny i tam. V druhé polovině války pak vznikaly i pobočné tábory a tam se ženy mohly dostávat na práci. Během vyklízení území před blížící se frontou mohly být ženy přemístěny i do dalších kmenových táborů v centru německé říše, například do Bergen-Belsenu,“ vysvětluje Plachá.
V koncentračním táboře neměla Dolanská žádné úlevy. „Byla zařazena mezi politické vězeňkyně a bydlela na českém bloku. Pracovala jako ostatní. Pletla punčochy a chodila do krejčovské dílny,“ popsala historička.
„Koncentrační tábor neumožňoval vést duchovní život. Ženy nemohly chodit do kostela na mše, nic takového nebylo povoleno. Táborový řád sice přímo praktikování víry nezakazoval, ale tím, jak tam byl život nastaven, pro to nebyl žádný prostor. Musely si tak nacházet vlastní způsoby. To se projevilo například u polských křesťanek, které si vytvořily vlastní liturgii a pořádaly tajně mše, při kterých ženy zastávaly role kněží,“ dodává Plachá.
A víra snad pomáhala i Dolanské. Když se dostala do tábora, bylo jí 45 let. Vlivem špatných podmínek se jí začalo zhoršovat zdraví. „Dostala zánět okostice, později jí zjistili rakovinu dásně. Měla být operována, ale těsně před operací 8. prosince 1943 zemřela,“ vysvětluje historička.
Po válce se pak konal soud s její udavačkou, která byla souzena za šíření nacismu a udání otce, který vyjádřil podporu Jugoslávii. Filomena Dolanská už ve vazbě v Opavě napsala dopis, ve kterém uvedla, že udavačce odpouští.
Řeholnice pomáhaly, kde bylo třeba
Přestože odboj řeholních sester nezahrnoval odpor se zbraní v ruce, svým způsobem se do něj zapojily, i když mohlo jít jako v případě Dolanské „jen“ o to, nebát se říct svůj názor.
„Z příběhů osmi uvězněných československých řeholnic, které se podařilo rekonstruovat, vyplývá, že se do táborů dostávaly kvůli takovým typickým prohřeškům té doby. Většina těch žen zaujímala v rámci svého řádového společenství nějakou významnější pozici. Nacisté se snažili řeholní řády pečlivě sledovat. Kontrolovali jim korespondenci, zabírali klášterní budovy, prováděli prohlídky a snažili se omezovat především jejich pedagogickou činnost. To byla jedna z hlavních věcí, která nacistům vadila, protože vyučovaly v obecných a dalších školách, kde podle nich měly vliv na děti,“ upřesňuje historička.
Nebyl to ale jediný způsob odporu. „Některé řeholnice také během okupace pohraničí pomáhaly uprchlíkům. Přímo u ženských řádů se jejich protirežimní činnost týkala především podpory a pomoci těm, kteří ji potřebovali,“ doplňuje Plachá.
A připomíná, že i po téměř 80 letech se ještě nacházejí v dochovaných vzpomínkách zmínky o statečných řeholnicích, o kterých se zatím příliš neví a jejichž příběhy teprve čekají na objevení.
