BLOG: Špatní lidé. Socha připomíná vždy jen jeden aspekt významné osobnosti

Bourání soch si neumím vysvětlit jinak než nábožensky, než že potřebujeme své svaté a že jsme zhrzeni, když se zjistí, že domnělí svatí vlastně žádní svatí nejsou. Jako bychom to dřív nevěděli.

Stržená Kolumbova socha v Saint Paul v Minnesotě
Zdroj: ČTK/ZUMA Autor: Chris Juhn

Všichni jsme v roce 2020 proti rasismu a všichni víme, že životy všech lidí na Zemi, bez ohledu na věk, pohlaví, politické či náboženské představy jsou stejně cenné. Život mentálně nemocného je stejně cenný jako můj.

Stačí ale jít o jednu úroveň dál. Socha významného člověka přece připomíná vždycky jen jeden aspekt zpodobované osobnosti, něco významného a jedinečného a dobrého, s čím si osobnost spojujeme.

Sochy Antonína Dvořáka a Gustava Mahlera připomínají, že to byli geniální hudebníci. Socha Winstona Churchilla připomíná, že tenhle Brit dokázal zvítězit nad čistým zlem nacismu. Antikuřáčtí demonstranti by zřejmě Churchillovu sochu shodili do Temže a analogicky by se vedlo v Praze i podobiznám Václava Havla, jsou-li kde jaké.

Jenomže my Churchilla neoslavujeme jako příklad zdravého životního stylu, ale jako vítěze nad Hitlerem. Jinak všichni uznáváme, že mohl mít či měl tisíc a jednu nectnost. Spolek vegetariánů by mohl shodit sochu G. K. Chestertona nebo Marka Twaina. Pokud má někdo pocit, že sochy významných spisovatelek, básníků, prezidentů, myslitelů či vojevůdců reprezentují osobnosti bez poskvrnky… zkuste se zeptat jejich manželek či manželů.

„I nad sochou Ježíše Krista by environmentalisté zaváhali“ 

Když jsme u toho, jediný bez hříchu byl podle evangelií Ježíš Kristus, a věřím, že i nad jeho sochou by environmentalisté zaváhali, poté, co zakladatel křesťanství proklel fíkovník a strom uschl.

Kamkoli se do duše jakéhokoli člověka podíváme a budeme hledat pečlivě, najdeme vždycky a bez výjimky kostlivce poschovávané po různých skříních jejího či jeho nitra. Václava Havla neoslavujeme jako příklad manželské věrnosti, nýbrž jako člověka, který měl vizi a který věděl, že lidské svobody stojí vysoko nad ekonomikou, a za to, že co říkal, měl kryto životem. Martina Jirouse za jeho absolutně něžné Labutí písně. Architekt Louis Kahn tvořil skvělou architekturu, zatímco jeho manželský a rodinný život… inu.

Mučedníky a hrdiny většinou neoslavujeme za kontext celého života, ale často jen za tu jednu chvíli, kdy se rozhodli odvážně a příkladně, od svatého Václava přes Gabčíka a Kubiše až po Jana Palacha.

„Všichni žijeme v kontextu své doby“

Navíc, všichni žijeme v kontextu své doby a pro určité věci jsme slepí. Často se pohoršujeme, jak tehdy ve starověku si lidé říkali křesťané a válčili jedni proti druhým. Za tři sta let, kdo ví, se naši pravnukové budou pohoršovat nad námi, jak to, že jsme dopustili genocidu živočišných a rostlinných druhů, používali plasty a říkali si třeba taky křesťané. Žijeme ve své době a mnoho věcí nedomýšlíme. Teprve pomalu se učíme vidět.

Gándhího oslavujeme za ten jeden aspekt života, osvobození Indie mírovou cestou, za jeho nasazení, za jeho posty skoro až k smrti, a za jeho myšlenky, a za jeho texty. Baden-Powella oslavujeme za založení skautingu, hnutí, které pozitivně ovlivnilo mnoho mladých generací, rozumějme desítky milionů mladých lidí na celém světě, a ovlivňuje stále.

Ano, i zbabělci mají své ctnosti a hrdinové mají své chyby. Je to banální říct, že čára mezi dobrem a zlem neprochází ani mezi rasami, ani mezi hranicemi národů nebo náboženství, ale že prochází srdcem každého člověka. A že nejstrašnější zbraní hromadného ničení je lidské srdce. Ale je to tak.

Pokud kdo kdy považoval lidi, kterým se postavily sochy, za osobnosti bez chyby a bez hříchu, pak si je spletl s Ježíšem Kristem. Prozření bývá bolestné, jako ostatně vždy, když cokoli, co není bůh, postavíme na piedestal, o kterém myslíme, že je bohu určen.