Pandemie nemoci COVID-19 způsobená virem SARS-CoV-2 zasáhla velkou část planety. Jednou z postižených zemí je Singapur – není to ale první nákaza, se kterou se musel tento stát v jednadvacátém století potýkat. Roku 2002 a 2003 ho postihla epidemie viru SARS, která tam připravila o život 33 osob. Vedlo to k rozsáhlé revizi celého tamního zdravotnického systému – a díky tomu je dnes země tak dobře připravená na nový koronavirus.
„Uvědomili si, že chtějí investovat do budoucnosti, aby tak snížili ekonomické dopady příštích epidemií, které přijdou v budoucnosti,“ uvedl londýnský expert na infekční nemoci Martin Hibberd pro web Wired.
Singapur v rámci těchto změn zavedl nové cestovní kontroly a zdravotnickou infrastrukturu. Osvědčilo se mu to už o několik let později, když roku 2009 zemi zasáhla pandemická chřipka H1N1 – tehdy přezdívaná prasečí. Do země se dostala z Mexika a Singapur si na ní vyzkoušel, co se naučil při SARSu. Ukázalo se ale, že chřipka je mnohem nakažlivější než SARS – a tato opatření nebyla dostatečně účinná. A tak pětimilionová země přikročila k dalším úpravám a vylepšení pravidel.
A podle posledních dat o vývoji pandemie COVIDu-19 to zatím vypadá, že tentokrát byly přípravy dostatečné. Společně s Hongkongem, Tchaj-wanem, Japonskem a Jižní Koreou Singapur zavedl velmi přísná pravidla na hranicích a v další dopravě, aby dokázal co nejrychleji najít nemocné.
Zrušené akce, uzavřené školy, lidé doma
Vláda zveřejňuje detailní informace o tom, kolik osob již bylo na virus testováno, jejich bydliště a také jejich sociální kontakty. Všechny tyto zákroky měly za cíl nastavit přísná pravidla sociální izolace. Singapur také rychle zrušil všechny akce, uzavřel školy a řekl lidem, ať zůstanou doma. Důsledkem je, že země má méně infikovaných i mrtvých než Čína a Itálie, a to nejen celkově, ale především proporčně k velikosti populace.
Podařilo se jim tak zpomalit náběh epidemie, snížilo se množství přenosů mezi lidmi a také se tak nezahltily nemocnice, jako se stalo například v čínském Wu-chanu nebo v Itálii.
Právě Singapur je podle řady expertů jedním z nejlepších modelů vhodných k následování, pokud by se postižené státy chtěly vyhnout smrtnosti více než šest procent, jakou má Itálie, ale přiblížily by se raději Jižní Koreji, která má smrtnost asi 0,8 procenta a zavedla podobná pravidla.
Singapur i Korea využívají tak jako Tchaj-wan rozsáhlá data o nemocných, jejich kontaktech a místech, kde se infikovaní vyskytovali. „Vysoce detailní data budou kriticky důležitá pro naše pochopení této epidemie,“ tvrdí epidemiolog Justin Lessler z Univerzity Johnse Hopkinse. „Je to přesně tento druh detailních analýz, které budou kritické pro zodpovězení otázek ohledně role lidí bez symptomů a dětí,“ dodal.
Jak vypadá úspěšná reakce
Úspěch východoasijských zemí popisuje také článek v odborném časopise The Lancet. Podle něj bylo klíčové, že Hongkong, Singapur a Japonsko začaly s vývojem vlastních testů na COVID-19 okamžitě poté, co byla zveřejněna genetická sekvence viru.
Ve stejné době začaly také s přípravou a shromažďováním materiálů, které jsou pro tyto testy nutné – například Spojené státy americké mají s touto částí vývoje testů stále problém, protože jim chybí dostatek potřebných materiálů. A na trhu je jich nedostatek, protože v pandemické fázi nemoci se snaží všechny státy světa mít vlastních testů dostatek.
Hongkong, Japonsko a Singapur spojuje i další společná věc: všechny zavedly přísná pravidla o pohybu osob přes hranici, což byl zpočátku velmi kontroverzní krok, který Světová zdravotnická organizace nedoporučovala – ale v polovině března ho zavádí nějakou formou většina zemí postižených pandemií.
Osvědčilo se také nastavení systému zdravotního pojištění, aby si lidé nemuseli za testy sami platit, což v řadě zemí není samozřejmé.
Tchajwanská opatření
Dalším úspěšným krokem se ukázala opatření na Tchaj-wanu. Kromě těch již popsaných se tam osvědčila i rychlost jejich zavádění – už 20. ledna, když Čína informovala teprve o prvních případech, Tchaj-wan spustil Centrální epidemické koordinační centrum, které země založila při epidemii SARS.
To mimo jiného okamžitě nastavilo limit na cenu ochranných pomůcek, jako jsou roušky a masky. Na výrobu dalších byla nasazena armáda. Už 20. ledna tak Tchaj-wan mohl oznámit, že má k dispozici 44 millionů chirurgických roušek, 1,9 milionu masek N95 (neboli FFP3) a asi 1100 izolovaných pokojů v nemocnicích.
Informace jsou všechno
Jak Tchaj-wan, tak i Singapur vsází na infomace. Denně je veřejnosti koordinovaně poskytuje několik vládních webů, lidé je najdou ale také na oficiálních sociálních sítích, například na vládním účtu na aplikaci WhatsApp.
V Singapuru se už život částečně vrátil do běžnějších kolejí, ale platí řada přísně dodržovaných pravidel: než lidé vstoupí do jakékoliv veřejné budovy, musí si nechat změřit teplotu – týká se to firem, škol, posiloven a vládních úřadů; právě horečka je totiž statisticky nejčastějším symptomem nemoci COVID-19.
Člověk s normální teplotou dostane nálepku, že je v pořádku, přitom podle webu Wired je běžné, že člověk dostane dvě až tři takové nálepky za den, pokud se pohybuje po městě. Všude, zejména v dopravě, jsou také informace o tom, jak se chovat a čeho se vyvarovat.
Stát tam také poskytuje drobnou finanční podporu lidem, jejichž práce se nedá vykonávat z domova, a přísně trestá ty, kdo se pravidly neřídí.
V některých nemocnicích také zavedli úplně jiné plánování směn. Nyní jsou pravidla například v singapurské všeobecné nemocnici nastavená tak, aby zaměstnanci pracovali v týmech, jejichž členové se mezi sebou nesmí nikdy potkat – pokud tak bude infikovaný jen jeden lékař nebo sestra, stačí dát do karantény jen několik osob a ne celé oddělení. Přísná pravidla platí také ohledně styku doktorů s pacienty, kteří trpí jinými nemocemi. Jak řekl jeden z lékařů deníku Guardian: „Neděláme nic moc jinak, jen to děláme dobře.“
Třetí cesta
Zatímco Čína zavedla extrémní opatření, která se podle WHO nesmírně osvědčila, a řada západních zemí přistupovala k šíření nemoci velmi pomalu, Singapur se vydal třetí cestou.
Není zatím jisté, zda se osvědčí dlouhodobě. Pokud by se nemoc začala i tam šířit podobně nekontrolovaně jako třeba v Itálii nebo Íránu, tak by i Singapur musel přistoupit k jiným opatřením – tedy vyhledávání a ochraně těch, pro které nemoc představuje největší riziko.
