„To neštěstí je součástí naší historie. Nedá se prostě zapomenout – bude se po generace dál předávat,“ vrací se současný starosta Kaprunu Manfred Gaßner k dvacet let staré tragédii. O tehdejší listopadové sobotě vyjela téměř plná kabina pozemní lanovky ke sjezdovkám na svazích hory Kitzsteinhorn. Trasa dráhy protínala horu tunelem, v kterém vagon zachvátil požár. Naprostá většina pasažérů se udusila nebo uhořela. Za největší katastrofu v poválečných dějinách Rakouska nebyl nikdo potrestán.
„Mohli jsme na ten tunel jen zírat,“ popsal jeden z policistů bezmoc, kterou zažívaly stovky záchranářů a dalších pomocníků, když 11. listopadu 2000 stáli pod horou a viděli jedovatý kouř valící se z tunelu. Pro lidi uvězněné v hořící kabině lanovky nemohli v tu chvíli už nic udělat.
Nahoře přitom uvázlo téměř sto sedmdesát lidí. Naprostá většina z nich vyrazila lanovkou nahoru. Šlo o první ranní jízdu a kabina byla téměř plná – ve voze pro 180 lidí bylo 162 lyžařů. Před sebou měli šest set metrů dlouhou rampu a navazující 3300 metrů dlouhý tunel, který ústil v horní stanici lanovky.
Z kabiny se kouřilo už před vjezdem do tunelu
Brzy po výjezdu zaznamenalo několik pasažérů kouř, jenž vycházel ze zadního, v té době prázdného stanoviště řidiče. Mezitím už ale vůz vystoupal po ocelové rampě k ústí tunelu a vjel do nitra hory.
Dráždivý dým v lanovce se stával stále nesnesitelnějším, ale cestující neměli k dispozici žádné spojení s řidičem. Po chvíli se lanovka v tunelu nečekaně zastavila, čehož využila malá skupinka pasažérů k útěku skrz rozbitá okna.
Počínající katastrofu v tu dobu zpozoroval také řidič, ale jeho snaha otevřít dveře vozu byla marná. Ovládací systém byl požárem vyřazen z provozu a teprve po chvíli se podařilo východy alespoň nouzově odjistit. Lidé, kteří ještě nepozbyli vědomí, mohli konečně vyběhnout na přilehlé servisní schodiště.
Většina pasažérů se vydala na špatnou stranu
Útěkem z hořícího vozu však drama neskončilo. Většina z turistů se v panice vydala po úzkých schodech nahoru, aniž si uvědomili, že příkře stoupající tunel funguje v případě požáru jako komín. Dusivý kouř nedal nikomu z nich šanci, stejně jako řidiči a jedinému turistovi ve voze, který zrovna sjížděl tunelem do údolí.
Žár v tunelu dosahoval až dvanácti set stupňů Celsia. O infernu panujícím v podzemí svědčí, že proud horkých spalin vyrazil v horní stanici lanovky všechna okna a zabil tři přítomné.
Jedinou šanci na přežití tak měli lidé, kteří utekli k dolnímu ústí tunelu. Právě touto cestou vyvázlo celkem dvanáct přeživších, kterým se podařilo rozbít okna a uniknout z kabiny v počáteční fázi požáru.
Dalších 155 lidí nehodu nepřežilo. Převažovali mezi nimi Němci (92 mrtvých) a Rakušané (37). Deset obětí pocházelo z Japonska, osm z USA, čtyři ze Slovinska, dva z Nizozemska a jeden z Británie. Zemřela i česká instruktorka lyžování.
Okna a dveře v kabině nešly otevřít
Bezprostřední příčinou tragédie byla podle znalců porucha horkovzdušného topení, které bylo dodatečně namontováno v zadní kabině řidiče. Spotřebič, který vůbec nebyl určen k použití v dopravních prostředcích, se přehřál a zapálil olej z hydraulického systému. Od toho pak oheň přeskočil na zbytek vozu.
K vysokému počtu obětí neštěstí přispěly ale i další faktory. Tunel dlouhý 3300 metrů, vyražený začátkem 70. let minulého století v horském masivu, například neumožňoval bezpečnou evakuaci tolika cestujících.
S masovou evakuací ale nepočítala ani konstrukce vozů, nasazených do provozu po modernizaci lanovky v roce 1993. Jejich dveře a okna mohl z bezpečnostních důvodů otevřít jen řidič, zevnitř otevřít nešly. V části pro pasažéry chyběly ruční hasicí přístroje i nouzová kladívka. Některé materiály, z nichž byla kabina vyrobena, byly hořlavé.
Všechny obžalované soudy osvobodily
Kvůli požáru stanulo před soudem 16 osob z řad konstruktérů vozu a provozovatelů lanovky. Soudy ale všechny osvobodily s tím, že vina je příliš rozptýlena, než aby bylo možné odsoudit konkrétní osoby.
Verdikt se zakládal na posudku, podle něhož nikdo o nebezpečí požáru nemohl vědět. Podle rozhodnutí soudů byly dodrženy všechny tehdejší bezpečnostní předpisy a ke katastrofě vedla řada nešťastných okolností.
Bez výsledku skončily i pozdější snahy o obnovení procesu, jejichž iniciátoři tvrdili, že se po tragédii objevilo ničení a falšování důkazů. Ztroskotala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku i pokus pozůstalých přidat se k trestnímu oznámení proti znalcům v případu, které podal jiný expert z oboru.
„Přečetl jsem toho o průběhu té nehody hodně, obstaral jsem si knihy a novinové články. A vnímám to jako nespravedlnost, že za tuto katastrofu nebyl nikdo pohnán k odpovědnosti. To na mě velmi dolehlo,“ říká nyní třiadvacetiletý Maximilian Konrad, jenž při nehodě ztratil rodiče.
Podařilo se dosáhnout pouze toho, že pozůstalí dostali odškodnění v celkové výši 13,9 milionu eur.
Tunelová lanovka už neexistuje
„Každý měl známé, příbuzné nebo přátele, kteří byli tímto tragickým neštěstím zasaženi,“ říká po dvaceti letech starosta Kaprunu Manfred Gaßner (SPÖ) s tím, že katastrofa bude v obci pořád přítomná.
Zároveň se však podle něj za dvě dekády hodně změnilo. „Po velmi, velmi obtížné době se nám podařilo vrátit se do normálu,“ říká starosta. „Kaprun však také hodně investoval, aby znovu získal důvěru příbuzných a našich hostů,“ poukazuje na rozvoj tamního střediska.
Kaprunská pozemní lanovka už po tragédii nebyla obnovena. Její roli dopravovat lyžaře a turisty od parkoviště ke sjezdovkám převzala v roce 2001 nová kabinková lanovka, později přibyly lanovky další, naposledy byla loni v listopadu otevřena dvanáctikilometrová trasa sestávající ze šesti kabinových lanovek.
Tunel, kde došlo k tragédii, je už dlouho uzavřený, jeho vchodové dveře zarostly. V roce 2012 byla odstraněna i příjezdová rampa s kolejí. Kromě kříže v lese dnes připomíná kaprunskou tragédii ještě památník, otevřený na památku obětí neštěstí v listopadu roku 2004.
