V Česku byla „sametová“, na Slovensku „nežná“, ve východním Německu „pokojná“ (friedliche). Také v Polsku, Maďarsku a Bulharsku se revoluce roku 1989 obešla bez obětí na životech. Krvavou výjimkou středovýchodní Evropy je Rumunsko, kde zemřelo přes tisíc lidí. K brutálnímu násilí vůči demonstrantům tam nejprve sáhl diktátor Nicolae Ceaușescu. I poté, co se jeho režim zhroutil, však následovalo několik chaotických dní plných teroru. Jeho původ dosud není zcela jasný, padlo mu nicméně za oběť víc lidí, než kolik jich zemřelo při potlačování protestů Ceaușescem. Hlavní aktéři událostí, které před popravčí četu dohnaly i samotného diktátora, se teď po třiceti letech dostávají před soud.
„Kdo do nás střílel po dvaadvacátém?“ Rumuni ani po třiceti letech neznají celou pravdu o své krvavé revoluci
„Moje sestra zemřela tak, že ji někdo zastřelil, když šla po (třídě) Calea Victoriei po práci domů, za bílého dne, nedaleko od (náměstí) Piata Victoriei. Nese nákupy, všechno se rozkutálí. Lidé se ji nejprve snaží zachránit, ale pak sbírají jablka do síťovky. Dají mi tu síťovku. Stojím tam jak pitomá se síťovkou a nemůžu tomu uvěřit. Tělo nám vydají bez jakéhokoliv vysvětlení, kdo střílel, odkud a proč. Berte a neptejte se, takové bylo sdělení.“
Takhle zaznamenala polská novinářka Margo Rejmer ve své knize „Bukurešť. Prach a krev“ vzpomínku sekretářky Coriny na prosincové dny roku 1989. Přesněji na ty prosincové dny, které následovaly po pádu režimu diktátora Nicolae Ceaușesca. Na dny po 22. prosinci.
„Kdo do nás střílel po dvaadvacátém?“ ptá se průpovídka z té doby. Neboť 22. prosinec znamenal v rumunské revoluci předěl. Před dvaadvacátým střílel do lidí Ceaușescův režim. Ale kdo střílel poté? Poté, co byl diktátor svržen?
Režim se začal hroutit v Temešváru
Na počátku rumunské revoluce byly demonstrace v Temešváru. Tamní obyvatelé se rozhodli bránit kalvínského pastora a kritika režimu Lászlóa Tökése, kterého stát nařídil vystěhovat v polovině prosince na venkov. Řada místních, především z řad maďarské menšiny, s tím nesouhlasila a vytvořila kolem fary na obranu pastora živý řetěz.
Den poté, 16. prosince, se k protestujícím připojili i Rumuni a shromáždění přerostlo v protirežimní demonstraci. Zněla hesla „Pryč s Ceaușescem! Pryč s komunismem!“ a zpívala se zakázaná vlastenecká píseň „Probuďte se Rumuni!“.
Ještě týž večer se protestující přesunuli do centra města, kde zasypali sprškou kamenů ústředí komunistické strany a policie proti nim nasadila vodní děla. Protesty však v Temešváru pokračovaly i v dalších dnech. Hned na ten následující povolal Ceaușescu na pomoc armádu, která použila proti demonstrantům tanky a střelné zbraně. Počet obětí není přesně znám. Odhaduje se ale, že v Temešváru během týdne zemřelo asi sedmdesát lidí.
První televizní revoluce v přímém přenosu
Demonstrace se navzdory mlčení domácích médií rozšířily do dalších rumunských měst včetně Bukurešti. Sám sebou jistý Ceaușescu odletěl na návštěvu Íránu.
Když se 20. prosince vrátil, označil v televizním vystoupení podněcovatele demonstrací v Temešváru za „chuligánské, teroristické, iredentistické a šovinistické kruhy a zahraniční špionážní služby“. Hájil zásah armády a varoval před dalšími protesty.
Na 21. prosince svolal na Palácové náměstí v Bukurešti shromáždění, jež mělo za přítomnosti televizních kamer „vandalismus“ v Temešváru odsoudit a naopak podpořit „geniálního vůdce“. Stotisícový dav ale diktátora během jeho projevu na balkonu ústředního výboru strany vypískal a začal skandovat hesla vyzývající k jeho svržení.
obrázek
„Překvapený a především vyděšený diktátor nemohl ani dokončit projev. Celá zem viděla v televizi šok na tváři ‚velikého architekta moderního Rumunska‘ a to se stalo signálem k revoluci, později označované za první televizní revoluci v přímém přenosu,“ popisuje tehdejší události historik Miroslav Tejchman v knize „Balkán ve 20. století“.
Útěk vrtulníkem a dopadení v poli
Demonstranti se rozešli po městě a provolávali hesla za svržení Ceaușesca. Protest opět krvavě potlačila tehdy ještě poslušná armáda. Následující den se už ale vojáci přidali na stranu statisíců demonstrantů, kteří opět vyšli do ulic.
Týž den dopoledne, 22. prosince, selhal i druhý diktátorův pokus o dokončení projevu před shromážděnými obyvateli. Ceaușescu a jeho žena Elena museli před rozlíceným davem utéct na střechu stranického sídla, odkud je vyzvedl vrtulník.
Když z něj byli po několika hodinách v širém poli vysazeni, stopli si auto a pak dalších několik hodin bezcílně bloudili, než je zatkl venkovský milicionář. Diktátor byl dopaden a mohlo se zdát, že násilí tím končí.
obrázek
„Dunaj myšlenek“ a „nejoblíbenější komunista“ Západu
Po celé předchozí čtvrtstoletí ho Rumuni znali coby „otce národa“ či „nejmilovanějšího syna lidu“. „Karpatský génius“ a „Dunaj myšlenek“, jak se také nechával Ceaușescu titulovat, však v zemi nastolil jeden z nejhorších autoritářských režimů v Evropě a z Rumunska udělal jednu z nejchudších zemí na kontinentu.
Obuvnický učeň Ceaușescu, který se k moci dostal v roce 1965, uplatňoval v rámci východního bloku nezávislejší politiku takzvaného národního komunismu. Ve skutečnosti šlo o mix stalinismu a nacionalismu, nicméně příznivá ekonomická situace 60. let mu zpočátku umožnila určité uvolnění režimu, například v kultuře.
Samostatnější zahraniční politikou, ke které patřilo třeba odmítnutí účasti země na manévrech Varšavské smlouvy, si získal sympatie i na Západě.
obrázek
V roce 1968 byl dokonce označován za „nejoblíbenějšího komunistu“ Západu, neboť odsoudil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na které se Rumunsko jako jediná země paktu nepodílelo. Tento veřejný postoj však v žádném případě neznamenal, že by Ceaușescu vítal myšlenky pražského jara, a byl naopak ryze účelový.
„Opatření na podporu porodnosti“ zabilo tisíce žen
Obyvatelé Rumunska se stávali obětí Ceaușescových megalomanských projektů. Pod heslem „Pětadvacet milionů Rumunů do roku 2000!“ vydal v polovině 60. let dekret, kterým zakázal potraty. Právo na ně či na antikoncepci od té doby dostaly jen ženy, které už měly minimálně čtyři děti nebo jim bylo přes čtyřicet a hrozilo u nich větší riziko, že se jim narodí postižené dítě. Později byl limit ještě zvýšen na pět dětí a pětačtyřicet let.
Opatření mělo za následek podle oficiálních statistik zhruba deset tisíc mrtvých žen, čísla jsou ale zřejmě podhodnocená. Ženy, které věděly, že další dítě neuživí, a zároveň si netroufly kvůli hrozbě vězení riskovat tajný potrat u lékaře, se snažily plodů zbavit samy různými ostrými předměty.
„Na vesnicích se používaly vřetena, jehlice, háčky, ale taky kořen křenu, lodyhy některých rostlin – třezalky, libečku. Nejlepší byl lopuch, protože měl dlouhou tvrdou lodyhu a používal se na léčení ran. Lopuch působil jako dezinfekce a byl jako nůž. Ideální,“ řekla jedna z pamětnic novinářce Rejmer. Mnohé ženy tak vykrvácely nebo podlehly infekcím.
obrázek
Inspirace Čínou
Po návštěvě Číny a KLDR vyhlásil Ceaușescu na začátku 70. let ideologický program, kterému se někdy říká „malá kulturní revoluce“. Šlo o „totální kontrolu všeho“, pro níž byla charakteristická „ideologická netolerance, prostor pro duchovní oblast se zúžil na ideologizovanou vědu a masovou pseudolidovou kulturu“, píše Tejchman.
V téže době se sice začala formovat nepočetná opozice, většina obyvatelstva, které bylo pod dohledem všemocné obávané tajné služby Securitate, o ní však neměla ani tušení.
Zato se rozvíjel Ceaușescův kult osobnosti a bujel nepotismus, který pomáhal nahoru členům rodin diktátora a jeho ženy. Elena Ceaușescová se postupně stala druhou nejvlivnější osobou v zemi a byla také místopředsedkyní vlády. Považovala se za „vědeckou kapacitu“ v oblasti chemie a měla i řadu čestných doktorátů. Ve skutečnosti však nedokončila ani základní školu.
Palác lidu slouží od roku 1997 jako sídlo parlamentu
Od poloviny dekády se však začala zhoršovat ekonomická situace země. Některé potraviny byly k dostání jen na příděl, stejně tak nafta a plyn. Režim zakázal provoz soukromých aut, chyběly léky, vázly dodávky elektřiny a v 80. letech se už prakticky netopilo. Televize vysílala jen dvě hodiny denně, zpravidla pořady o Ceaușescovi.
Megaloman v hladovějící zemi
Zatímco Rumuni mrzli a hladověli ve svých potemnělých bytech, diktátor je uváděl v úžas svými „geniálními“ nápady a prezentací velkolepých projektů.
Zahájil rozsáhlou přestavbu Bukurešti, jejíž součástí byl megalomanský Palác lidu, jedna z největších administrativních budov světa. Otevřel několik desetiletí budovaný kanál spojující Dunaj s Černým mořem, na jehož stavbě umírali vězni pracovních táborů a jehož ekonomický význam byl nepatrný, protože řada lodí jezdila jinudy.
Oznámil takzvanou systematizaci, tedy plán na zničení tisíců menších vesnic nuceným přestěhováním jejich obyvatel do měst. Zavedl zvláštní pracovní povinnost dospělých ve prospěch státu. Ohlásil „vědecký“ nutriční program, který stanovoval počet kalorií pro každého obyvatele.
Na přelomu let 1988 a 1989 přitom leckde klesly měsíční osobní příděly na půl kilogramu mouky a půl litru oleje.
Když v Sovětském svazu nastoupil Michail Gorbačov, režim informace o perestrojce a glasnosti tajil, protože Rumunsko podle něj žádné reformy nepotřebovalo. Ještě v listopadu 1989 se nechal Ceaușescu znovu jednohlasně zvolit do čela strany.
Rychlý soud a poprava
Když byli diktátor a jeho žena 22. prosince dopadeni, převzala moc v zemi Fronta národní spásy (FNS). Šlo o seskupení bývalých komunistických funkcionářů a dalších prominentů padnuvšího režimu doplněných o několik disidentů.
Rozhodující slovo měli ve FNS bývalí komunisté v čele s prozatímním prezidentem Ionem Iliescem, bývalým spolupracovníkem Ceaușesca. S ním se Iliescu v sedmdesátých letech rozešel a na konci osmdesátých let se vyslovil pro politiku přestavby podle sovětského vzoru.
obrázek
Na Boží hod zasedl vojenský tribunál, který během bleskového procesu odsoudil Ceaușescovy k trestu smrti. Ještě týž den byl rozsudek vykonán. Rumunská televize poté neustále opakovala záběry obou zavražděných a v ulicích Bukurešti se ozývaly výkřiky „Ďábel už nežije! Dracula už nežije!“.
Smrt z rukou odstřelovačů
Šlo ale o jedny z mála nadšených výkřiků po 22. prosinci. Přestože se diktátorův režim zhroutil, převzetí moci Frontou národní spásy klid nepřineslo. Naopak, místo uklidnění následovalo pět dní plných podivného chaosu a násilí.
Na střechách bukurešťských budov se objevili neznámí odstřelovači, kteří pálili na chodce. Nové vedení státu v čele s Iliescem mluvilo o útočnících jako o „teroristech“. Mnoho lidí zahynulo cestou do práce či na nákup.
„V televizi říkají, že jsou někde nějací ranění a že je jim potřeba pomoct, a my, blbci, vyrážíme z domova s nějakými obvazy, co jsou po ruce. Metro nejezdí. Dorazíme na (bulvár) Aviatorilor, jdeme v davu lidí. Vedle nás – žena se synem, takovým malým chlapečkem, možná sedmiletým. Pořád je slyšet výstřely, ale nikdo nevěří, že se může stát něco zlého. Náhle dítě padá. Tak, jak jde, tak padá. Dávka střel nám prolétne nad hlavami. Žena klesne na kolena a začne řvát,“ vzpomínala obyvatelka Bukurešti Ileana.
„Někdo běží do budovy, odkud přiletěly ty výstřely. Přivedou nějakého chlapa, normálního chlapa ve svetru. Lidé ho chtějí zlynčovat. Ale záhy přijde někdo jiný a křičí: ‚Nechte ho, to není on!‘ Přijde ještě někdo další a říká: ‚Dejte mu pokoj! To je můj soused, to není vrah.‘ Tak ho nechají jít. Nikdy žádného ‚teroristu‘ neodsoudí,“ cituje Ileanu novinářka Rejmer.
GALERIE
Třicet let od začátku revoluce v Rumunsku
Kdo za tím stál?
Do 22. prosince, kdy moc převzala Fronta národní spásy, zahynulo během revoluce asi sto padesát lidí a zhruba jedenáct set utrpělo zranění. V následujících pěti dnech však zemřelo dalších asi devět set padesát lidí a dva tisíce sto bylo zraněno. Stovky dalších byly náhodně zatčeny a utrpěly psychickou újmu.
Příčiny chaotického násilí po převzetí moci FNS nejsou jasné. „Dnes je známo pouze tolik, že pro někoho bylo důležité, aby se po Ceaușescově dopadení udržel v Bukurešti chaos, aby se opozici nepodařilo dostat se k moci hned po svržení diktátora. A kdo za tím stál? Securitate? Iliescovi lidé? Armáda?“ spekulovala Corina, jejíž sestru někdo zastřelil cestou z práce.
Také podle odborníků se původ násilí doposud prokázat nepodařilo. „Iliescu ani nikdo z tehdejších vedoucích postav revoluce nikdy přímé řízení a zavinění těchto krvavých událostí nepřiznal,“ konstatuje expert na jihovýchodní Evropu Jiří Kocián z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Ion Iliescu v prosinci 1989
„Nepodařilo se nikdy ani zachytit přímé viníky, tedy ty, kteří stříleli po lidech v ulicích, a donutit je k doznání spoluúčasti na akci koordinované novým mocenským centrem,“ dodává odborník na Rumunsko.
Byla poprava nutná?
Do oněch chaotických dní spadá i rychlá poprava Ceaușesca a jeho ženy. „Otázka regulérnosti popravy prezidentského páru je vedle nejasného původu následujícího násilí asi nejvýraznější kaňkou na celé události,“ podotýká Kocián.
Podle něj sice v současném Rumunsku existuje určitá nostalgie po období socialismu, týká se ale jen menšiny společnosti. U ještě menší skupiny lidí přežívá do jisté míry i Ceaușescův kult osobnosti. Naprostá většina Rumunů s ním ale nijak nesympatizuje, spíše naopak.
I přesto v rumunské společnosti dosud panují pochybnosti o tom, zda byla poprava Ceaușescových nutná. „Nejčastěji se v tomto kontextu zmiňuje hypotéza, že šlo o zametání potenciálních stop. Iliescu naopak vždy tvrdil, že se jednalo o krok, který měl ukončit probíhající boje a odebrat iniciativu Ceaușescovým stoupencům,“ vysvětluje Kocián.
Horníci proti demonstrantům
Iliescem vedená Fronta národní spásy vyhrála v dubnu 1990 parlamentní volby a sám Iliescu byl o měsíc později zvolen prvním porevolučním prezidentem. Už od začátku roku se však projevovala nespokojenost části společnosti s mocenským monopolem FNS, což na jaře vyústilo v několikatisícové demonstrace.
Když protestující po několik týdnů požadovali odstoupení exkomunistů z vlády, která vznikla po dubnových volbách, povolal Iliescu na pomoc horníky. Do Bukurešti jich přijelo na deset tisíc a po jejich dvoudenním řádění, při němž zdemolovali sídla opozičních stran a napadali skutečné i domnělé příslušníky opozice, zůstalo několik mrtvých a víc než tisícovka zraněných. Iliescu pak horníkům poděkoval.
Iliescovi postkomunisté se však udrželi u moci dlouhá léta po revoluci. V současnosti jsou pod značkou sociální demokracie jednou z hlavních rumunských politických stran, byť právě jejich postkomunistická minulost byla spouštěčem velkých demonstrací posledních let a stranu oslabil i korupční skandál a následné odsouzení předsedy Livia Dragney.
Zásah horníků proti demonstrantům v Bukurešti v červnu 1990
Sám Iliescu, který stál v čele země do roku 1996 a poté znovu mezi lety 2000 a 2004, je nyní čestným předsedou strany.
Obžaloba: dezinformace, psychóza a zmatek
Vyšetřování revolučních událostí trvá téměř třicet let a bylo několikrát zastaveno a obnoveno. Usvědčeni z odpovědnosti za smrt lidí a odsouzeni za to byli dosud jen dva generálové, oba za potlačení demonstrace v Temešváru.
Před dvěma lety byla podána obžaloba na Iliesca a dalších třináct lidí kvůli potlačení demonstrace z června 1990. Letos na jaře se ale soud rozhodl vrátit případ prokuratuře kvůli nedostatku důkazů.
V listopadu pak začalo předběžné projednávání obžaloby na Iliesca a další dva představitele tehdejší moci za události z prosince 1989. V procesu, který se týká smrti 862 lidí, jsou tehdejší lídři obžalováni ze zločinů proti lidskosti.
Obžaloba tvrdí, že využili bezpečnostní složky a armádu k „rozsáhlé diverzní a dezinformační operaci“, která vyvolala v zemi psychózu a zmatek a vynesla je do čela státu.
Tato „operace“ zahrnovala podle spisu i chaotické přestřelky včetně střelby do vlastních řad, vydávání protichůdných rozkazů armádě či úmyslné matení veřejnosti prostřednictvím televizního vysílání a šíření dezinformací o údajných teroristech věrných Ceaușescovi.
Iliescu obvinění opakovaně odmítl a kroky vedoucí k tomu, aby byl postaven před soud, označil za „frašku a urážku památky lidí, kteří bojovali za svobodu a demokracii“.
Kocián: Soud nejspíš nic neobjasní
Obžalovací spis tvoří 3300 svazků, z nichž 2030 obsahuje nové důkazy shromážděné po červnu 2016, kdy bylo vyšetřování znovu otevřeno.
„Základní strategií obžaloby je v tomto případě svědectví nejvyššího počtu předvolaných osob v moderní rumunské historii k jednomu řízení – pět tisíc. Přesto i většina těch, jichž se soudní řízení osobně dotýká – příbuzní obětí a těch, kteří byli zraněni – považuje tento proces za ‚ztrátu času‘,“ komentuje proces Kocián s tím, že kvůli procedurální náročnosti bylo pokračování jednání odloženo na únor příštího roku.
Sám moc nevěří, že by soudní řízení pomohlo události po převzetí moci FNS vysvětlit. „Osobně se domnívám, že pokud prokuratura nepřijde s nějakými přelomovými důkazy, což by pro mě bylo šokující překvapení, proces, který právě začal, v tomto ohledu nic neobjasní,“ uzavírá.
Rumuni se tak možná ani po třiceti letech nedozvědí, kdo a proč do nich „po dvaadvacátém“ střílel.