Ukrajinci tuto neděli zvolí nový parlament. Vítěz je předem jasný: strana Sluha lidu na jaře zvoleného prezidenta Volodymyra Zelenského těžící z odporu k dosavadním politikům může podle průzkumů získat až polovinu hlasů. Jestli to však bude stačit na většinu mandátů, je vzhledem ke složitému volebnímu systému nejisté. Důležité bude také sledovat, jestli se zmenší rozdíly ve volebním chování jednotlivých regionů.
Nálada mezi Ukrajinci je obecně špatná, upozorňuje politolog z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Šír. Všichni podle něj vidí, že stát nefunguje tak jako v zahraničí. Silnice, železnice i veřejná prostranství jsou ve špatném stavu a častým tématem debat je chudoba. Mnozí si pamatují, že na počátku 90. let viděli při cestě třeba do Polska podobnou životní úroveň jako doma. Teď je situace v obou zemích nesrovnatelná.
Nějaký posun se podle Šíra během Porošenkovy vlády v posledních pěti letech přece jen odehrál, a to zejména ve zdravotnictví, obchodu s plynem nebo přijetím majetkových deklarací politiků a úředníků. Ostatně ukrajinští oligarchové svorně zchudli a země se v žebříčku vnímání korupce Transparency International posunula za toto období ze 142. na 120. místo z celkových 180 hodnocených zemí.
Lidé však po Euromajdanu čekali víc. Hlavním problémem zůstává, že se nedaří prosadit reformu policie, prokuratury a soudů, takže lidé zapletení do korupce nekončí za mřížemi. Státní správa proto funguje relativně neefektivně a peníze vybrané od občanů se v ní ztrácí. Téma voleb je tak dané.
„Kampaň před parlamentními volbami fakticky navazuje na prezidentské volby. Ze strany prezidenta Zelenského jde tedy především o dotažení svého vítězství do konce, i jeho kampaň se nese v tomto duchu. Bez ,vlastního‘ parlamentu a vlády toho totiž moc nezmůže. Po revoluci v roce 2014 byly omezeny pravomoci prezidenta,“ upozorňuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Michal Lebduška.
Záhada jednomandátových obvodů
Hlasuje se smíšeným systémem jednou za pět let. Polovina z celkových 450 poslanců jednokomorové Nejvyšší rady je volena poměrně a strana musí překonat pětiprocentní hranici. Druhá polovina je volena většinově.
Proto je velmi těžké odhadovat, jak volby dopadnou. Průzkumy totiž naznačují obsazení jen poloviny křesel. Šír upozorňuje, že v části volené většinově často nevítězili straníci, ale lidé napojení na organizovaný zločin nebo korupční systémy, kteří si mohli popularitu v okrsku koupit a sami potřebovali imunitu. Někteří také svůj hlas v parlamentu brali jako cenný zdroj budoucích příjmů od lobbistů či politiků prosazujících své zákony.
„Přímo při volbách se asi jako vždy objeví nějaké nesrovnalosti, a to především v části volené z jednomandátových obvodů (před pár dny schválený nový volební zákon už je do příštích voleb ruší). Určitě to ale nebude v takové míře jako za prezidenta Janukovyče v roce 2012 a na celkové výsledky to nebude mít zásadní vliv,“ přitakává Lebduška.
Volby mají ještě jedno specifikum. Vzhledem k ruské okupaci Krymu a tomu, že část Donbasu ovládají ruští a separatističtí bojovníci, se asi dvanáct procent voličů nemůže hlasování zúčastnit. V parlamentu pro ně zůstává 26 křesel vyhrazených a prázdných.
A netypické je i startovní pole volebního klání. „U ukrajinských stran je obecně velmi těžké mluvit o jakékoliv orientaci v rámci pravolevého politického spektra. Naprostá většina jsou strany vůdcovského typu (mnohdy na jedno použití), u kterých je důležitý jejich politický vůdce a jeho zájmy (případně zájmy lidí, kteří jsou na stranu navázaní), nikoliv ideologie.“ vysvětluje Lebduška.
Sluha lidu
Nejvyšší podporu má v průzkumech strana Sluha lidu prezidenta Volodymyra Zelenského. „Ukrajina potřebuje kardinální změny,“ píše hned v úvodu svého volebního programu. Slibuje především skoncování s korupcí a její web se hemží obecnými frázemi o slušných lidech, profesionální vládě, službě občanům a zemi snů.
Slibuje také obnovení územní celistvosti Ukrajiny a posílení armády. Výdaje na obranu by podle strany měly přesáhnout pět procent HDP. Sluha lidu se jednoznačně hlásí ke spolupráci s EU a NATO, ovšem na rozdíl od prozápadních stran nikoli rovnou k vidině členství v těchto organizacích.
„Voliči Zelenského vnímají hlavně jako alternativu vůči současnému establishmentu, ale vzhledem k dosavadní šířce jeho podpory a neurčité rétorice si do něj různé skupiny projektují různá očekávání,“ upozorňuje Lebduška. Dodává, že součástí Zelenského úspěchu je jeho nevyhraněnost a obecný odpor Ukrajinců vůči dosavadním elitám, nejen těm, které přišly po Euromajdanu.
Pestrá kandidátka
Za Sluhu lidu kandiduje pestrá směs osobností včetně protikorupčních aktivistů nebo mnoha bývalých asistentů poslanců ze stran celého politického spektra. Někteří za sebou mají změny politických táborů a pracovali pro poslance podezřelé z korupce.
Kandidátku vede pětatřicetiletý politolog a analytik Dmytro Razumkov, který šéfoval kampani Zelenského před prezidentskými volbami. Za sebou má čtyřleté členství ve Straně regionů, která hájila užší vazby na Rusko. Na webu své nové strany o tom mlčí. Vystoupil z ní v roce 2010, když předseda Viktor Janukovyč vyhrál prezidentské volby. Ještě přes rok pak pracoval pro jednoho z jeho ministrů Serhije Tihipka.
Na druhém místě kandidátky je zase Ruslan Stefančuk, bývalý asistent politiků ze strany Naše Ukrajina Janukovyčova někdejšího politického rivala Viktora Juščenka. Po politickém angažmá se vrátil do akademického světa právníků. Až letos na jaře se dal k týmu Zelenského, kde má roli hlavního ideologa a funkci vyslance prezidenta v parlamentu. Ani on svou politickou minulost na webu své současné strany nezmiňuje.
Prolínání televize s realitou
V první desítce je mimo jiné také šéf vlivné televizní stanice 1+1 Olexandr Tkačenko. V jejím vysílání se proslavil Zelenskyj jako hlavní hrdina seriálu Sluha lidu, v němž ztvárnil neúplatného a téměř dokonalého učitele, který se náhodou stal prezidentem a vyčistil zatuchlý korupční systém.
Majitelem stanice je jeden z nejbohatších Ukrajinců Ihor Kolomojskyj. Ten se v roce 2014 aktivně postavil proti ruské vojenské agresi. Po nástupu Petra Porošenka a jeho strany k moci však přišel o velkou část svého byznysu napojeného na státní rozpočet. Musel se také smířit se zestátněním největší ukrajinské banky PrivatBank, kterou spoluvlastnil a která se ocitla – zřejmě i jeho přičiněním – ve finančních problémech.
Poté Kolomojskyj odjel ze země. Krátce po zvolení Zelenského se však vrátil. „V okolí prezidenta i na kandidátce Sluhy lidu jsou lidé napojení na Kolomojského (typicky šéf kanceláře prezidenta Andrij Bohdan), ale zároveň si Zelenskyj, vzhledem k tomu, že se profiluje jako bojovník proti establishmentu, nemůže dovolit jít Kolomojskému příliš okatě na ruku,“ popisuje symbiózu osobností Lebduška.
Sluha lidu má podle průzkumů téměř jisté, že do parlamentu vyšle přes sto poslanců. Vzhledem k tomu, že nemá zavedené stranické struktury, vznikala kandidátka dost živelně. Ukrajinská média upozorňují, že asi od pětadvacátého místa bylo možné si místo koupit.
Určitá část společnosti se podle Šíra obává, že Zelenskyj přesměruje Ukrajinu z orientace na Západ zase k Rusku. Tyto obavy vyplývají především z jeho slibů dosažení míru s Ruskem, což je krok uskutečnitelný pouze prostřednictvím přistoupení na ruské podmínky, tedy smíření se s anexí Krymu a autonomním postavením Donbasu v rámci Ukrajiny, nebo rezignace na směřování do EU a NATO. Zelenskyj také říkal, že chce revidovat nedávno přijatý jazykový zákon.
„Tyto obavy mají především příznivci Petra Porošenka, mezi kterými se rozšířilo heslo o tom, že se s nástupem Zelenského koná návrat před rok 2014. Ve skutečnosti se ale situace po roce 2014 a společenské nálady změnily natolik, že je opuštění euroatlantického
kurzu a nějaké výraznější sblížení s Ruskem v současnosti takřka nemožné, stejně jako například zvrácení procesu dekomunizace Ukrajiny,“ myslí si Lebduška.
Ruská linka
S odstupem druhá podle průzkumů skončí Opoziční platforma – Pro život Jurije Bojka. Ta reprezentuje zájmy příznivců užších kontaktů s Ruskem a má vyšší podporu na jihovýchodě mezi ruskojazyčnou populací. Ostatně základní verzi svého webu má v ruštině, na ukrajinskou je třeba přejít.
Posledních pět let prezentuje jako „politiku diskriminace, xenofobie a radikalismu“ a slibuje, že s tímto přístupem skoncuje. „Vrátíme občanům právo mluvit a učit se v ruštině a jazycích národnostních menšin,“ píše se v programu.
Její voliči by si přáli bližší spolupráci s Ruskem včetně integrace do Eurasijské unie, zavedení ruštiny jako druhého oficiálního jazyka nebo ukončení války v Donbasu za každou cenu.
Opoziční platforma se tak jako jediná ztotožňuje s Putinovou představou ukončení války na východě země. Slibuje vznik autonomie pro separatistické regiony, které by zůstaly součástí nově federální Ukrajiny a mohly zablokovat jakýkoliv pokus země o institucionální provázání s EU a především s NATO.
Slibuje zavést možnost referenda a posílit samosprávy. Chce také zastavit deindustrializaci země. Důraz klade i na zlevnění plynu, o jehož dosavadní ceně hovoří jako o „tarifní genocidě“.
Vsadila většinou na protřelé politiky a současné poslance. Ze třetího místa za ni kandiduje také Viktor Medvedčuk, který býval šéfem úřadu prezidenta Leonida Kučmy a tradičně hrál roli pravé ruky ruského prezidenta Vladimira Putina pro dění na Ukrajině. Oba pojí blízké přátelství, Putin je dokonce společně se ženou premiéra Dmitrije Medvěděva Světlanou kmotrem jeho dcery.
Na kandidátku se nedostali lidé napojení na nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova, kteří kandidují samostatně a nemají podle průzkumů šanci překonat pětiprocentní hranici. Tábor politiků usilujících o přesměrování orientace země na Východ se tak rozdělil.
Vždyť nebylo tak zle
Další stranou v parlamentu bude Evropská solidarita předešlého prezidenta Petra Porošenka. Ta se vymezuje hlavně svou neústupností vůči ruské agresi, jasným prozápadním směřováním a podporou ukrajinské národní i náboženské emancipace na Moskvě.
Strana si zvolila název, jehož zkratka ES se shoduje se zkratkou Evropské unie (Evropejskyj Sojuz). Halí se také do modré a žluté, tedy barev EU a současně Ukrajiny. Na svém webu hned v úvodu hlásá, že „budoucnost Ukrajiny je v EU a NATO“.
Připomíná, že v posledních pěti letech se Ukrajina těmto organizacím přiblížila. „Ukrajina je v současné době v centru konfrontace mezi evropskou civilizací a ,ruským světem‘ a čelí hrozbě pomsty a návratu na geopolitickou dráhu Ruska,“ upozorňuje stranický program.
Sám Porošenko se během svého prezidentství posunul z centristických pozic daleko napravo do role ochránce ukrajinského národa, víry a armády. Přešel tak k němu elektorát nacionalistických stran jako Svoboda.
Porošenkův posun podle Šíra může mít různé příčiny. První by mohlo být, že ruský režim radikálně zasáhl do jeho podnikání a sebral mu podniky na okupovaném Krymu nebo v Rusku. Druhou by pak mohl být pokus o teatrální zastření nevelkých úspěchů v praktických reformách. Jak však ukázal výsledek prezidentských voleb, každodenní ekonomická témata rezonují i přes trvající válku s Ruskem v ukrajinské společnosti více než národnostní otázky.
Možná i proto se oproti jaru strana posunula. „Evropská solidarita Petra Porošenka vyměnila konzervativní národní rétoriku z prezidentské kampaně (armáda, víra, jazyk) za ochranu výdobytků z předchozího volebního období a euroatlantickou integraci,“ upozorňuje Lebduška.
Slábnoucí dámské charisma
Pětiprocentní bariéru zřejmě překoná i strana Vlast Julije Tymošenkové. Také ta vidí budoucnost země v EU a NATO. Hlásí se k národovecké pozici například slibem státní podpory ukrajinskojazyčné kultury. Tu však zpochybňují její minulé činy, například plynová dohoda z roku 2009, která byla daleko výhodnější pro Rusko než pro Ukrajinu.
„Tymošenková je spíše politikem minulosti a stínem svojí slávy z let 2000–2010, která si drží elektorát hlavně na venkově střední a západní Ukrajiny,“ upozorňuje Lebduška a dodává, že strana vsází podobně jako v prezidentské kampani na sociální hesla, tedy snížení cen energií nebo zvýšení platů.
Její web se hemží velkorysými sliby: během pěti let zvýšit trojnásobně průměrný plat, okamžitě snížit na polovinu cenu plynu a tepla nebo dostat do vyjednávání o válce s Ruskem také Spojené státy a Velkou Británii.
Strana buduje svou image především kolem charismatu své předsedkyně. Má však také poměrně rozsáhlou síť regionálních buněk. „Za normálních podmínek by to bylo velké plus,“ vysvětluje Šír s tím, že v ukrajinských podmínkách nemusí mít regionální struktura zásadní význam. Tymošenková má také stále pevnou vazbu na svůj rodný Dnipropetrovsk, který by ji mohl výrazněji podpořit. V prezidentské volbě však tato linie nezafungovala.
Zpěv z pódia
Do parlamentu se asi dostane ještě strana Hlas známého zpěváka Svjatoslava Vakarčuka ze skupiny Okean Elzy. Ta se stala jedním ze symbolů Euromajdanu. „Hlas určitě cílí mimo jiné na městské liberály. Celkově se profiluje jako serióznější antiestablishmentová platforma než Sluha lidu. Dá se očekávat, že nejlepších výsledků dosáhne v Kyjevě a na středozápadě Ukrajiny,“ vysvětluje Lebduška.
Vakarčuk sází na novost. Hlásá, že bude Hlasem změn a že především zreformuje policii, prokuraturu, soudnictví. „Váš hlas změní vše,“ slibuje a vysvětluje, že nejdůležitějšími povoláními jsou učitel, voják a soudce.
Používá populistickou rétoriku usilující o zasažení co nejširšího elektorátu: „Strana Hlas jde do politiky, aby postavila člověka do středu státu. Aby skončilo dělení na levici a pravici, na nacionalisty a liberály. Abychom se spojili kolem člověka a jeho nedotknutelné důstojnosti.“
Sázka na sílu
Kolem pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu se pohybuje ještě strana Síla a čest Ihora Směška nabízející osobnosti s minulostí z armády nebo tajných služeb. Sám Směško je bývalým šéfem Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU).
„Na kandidátce je mix lidí spojených se silovým sektorem a jinými státními orgány, ale i několik přeběhlíků z prozápadní aktivistické strany lvovského primátora nebo současný lídr Krymských Tatarů Refat Čubarov,“ popisuje Lebduška.
Volební zeměpis: Halič
Na Ukrajině hraje roli také volební geografie. Na samém západě kolem Lvova, Ternopilu a Ivano-Frankivsku mají největší podporu kandidáti orientovaní na Západ a prosazující ukrajinský nacionalistický program. Tato oblast zvaná Halič má totiž specifickou historickou paměť, protože patřila Rakousku-Uhersku a Polsku, v jejichž rámci se mohlo ukrajinství rozvíjet daleko svobodněji než v rámci carského Ruska.
Oblast je také daleko méně industrializovaná a převládá v ní řeckokatolická církev podřízená papeži v Římě. V neposlední řadě odtud lidé jezdí pracovat do zemí EU jako Polsko nebo Česko, kde vidí, do jaké kondice by chtěli svou zemi dostat.
Právě tam dokázali v jarních prezidentských volbách uspět v prvním kole Porošenko nebo Tymošenková. Dále od tohoto jádra už jejich podpora klesala. Výjimku tvoří Zakarpatská oblast, která tradičně volí spíš jako střed země.
Donbas
Na samém východě v Luhanské a Doněcké oblasti naopak mají úspěch kandidáti nabízející blízké vztahy s Ruskem. Ruština je tam běžnější než ukrajinština a silný vliv má i moskevský patriarchát pravoslavné církve.
Po desetiletí se tam stěhovali lidé z celého Ruska. V rámci carské říše to byla jakási země nikoho, kam centrální moc dosahovala jen formálně a kde vládla anarchistická, stepní svoboda kozáků. Japonskoamerický historik Hiroaki Kuromiya v knize Freedom and Terror in the Donbas: A Ukrainian-Russian Borderland, 1870s-1990s srovnává toto období s americkým Divokým západem.
Průmyslová revoluce odhalila nesmírné bohatství uhlí, které dalo oblasti jméno. Donbas je zkratkou slov Doněckij basejn, tedy doněcká (uhelná) pánev. Kombinace s nedalekými zásobami železa a dalších kovů z ní udělala jedno z průmyslových center ruské říše a později Sovětského svazu. „Ujala se atmosféra brutálního hospodářského vytěžování a neúcty k lidskému životu,“ popisuje hornickou realitu Kuromiya a dodává, že míra každodenního násilí zanechávala první cestovatele z Evropy v šoku.
Po rozpadu Sovětského svazu začala Ukrajina ekonomicky zaostávat za Ruskem bohatým na ropu a plyn a miliony obyvatel Donbasu začaly jezdit přes východní hranice za prací. V jejich očích je tak model relativně hospodářsky úspěšnějšího putinského autoritářství lákavější než ukrajinská částečně demokratická oligarchie. Mezi lidmi na obou stranách přírodně nijak neoddělené hranice také panují úzké mezilidské vztahy.
Donbas byl proto vždy základnou východního vektoru ukrajinské politiky. To se nezměnilo ani po ruské vojenské agresi, kterou právě tato oblast trpí nejvíc, i když podpora této orientace poklesla. Jurij Bojko letos dokázal na Donbase vyhrát první kolo prezidentských voleb. Více uspěl také na širším jihovýchodě, tam už však na vítězství pomýšlet nemohl.
Široký střed
Mezi těmito dvěma extrémy leží většina Ukrajiny. A pro ni jsou kandidáti Haliče i Donbasu čím dál méně přijatelní. Právě na tento kritický střed se zaměřil Zelenskyj. Vzhledem k pokračující válce se jasně rétoricky vymezuje proti Putinovu režimu.
Dává si však velký pozor, aby ani nenaznačil jakýkoliv odpor k Rusku nebo Rusům. Oba jazyky pečlivě střídá a otázce identity se vyhýbá. I to byl jeden z klíčů k jeho jednoznačnému vítězství v jarních volbách hlavy státu.
