Prozápadní politik a čokoládový král. Nefavorizovaný Porošenko se ve volbách snaží obhájit mandát

Dosavadní prezident Petro Porošenko – jeden z nejbohatších Ukrajinců, který si kvůli svému byznysu s cukrovinkami vysloužil přezdívku „čokoládový král“ –  je protagonistou prozápadního politického kurzu. V současné volební kampani Ukrajincům slibuje, že do pěti let země předloží žádost o členství v EU. Zatímco prozápadní orientace nebo nekompromisní postoj vůči Rusku hrají Porošenkovi do karet, mnozí Ukrajinci mu vyčítají pomalý boj s korupcí i proruskými separatisty či přetrvávající špatnou životní úroveň.

Začlenění do Evropské unie i Severoatlantické aliance je jedním z klíčových bodů Porošenkova programu. Současný prezident v něm tvrdí, že chce v roce 2023 podat přihlášku do EU a získat od NATO akční plán, tedy předstupeň členství. 

Silná prozápadní orientace byla přitom Porošenkovi vlastní už před pěti lety, když ho do čela země vynesly protesty na Majdanu. Ty se rozpoutaly poté, co tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Porošenko totiž jako  jediný z ukrajinských oligarchů otevřeně podporoval demonstranty.  

Rodák z jihoukrajinského Bolhradu přitom tehdy zdaleka nebyl v politice nováčkem – začal se v ní pohybovat už v devadesátých letech a v roce 1998 byl poprvé zvolen do parlamentu za Sjednocenou sociálnědemokratickou stranu Ukrajiny (OSDPU).

V té době byl už Porošenko také úspěšným podnikatelem – po studiu ekonomie na Kyjevské univerzitě začal obchodovat s kakaovými boby. Následně ovládl několik cukrářských závodů a čokoládoven a všechny je spojil do holdingu Rošen, který se stal největší čokoládovnou na Ukrajině a patří také k největším na světě.

Díky svému podnikání dostal přezdívku „čokoládový král“ a v průběhu let se zařadil mezi nejbohatší lidi na Ukrajině. K bohatství mu pomohly i jím ovládané automobilové závody, výrobce autobusů a lodí nebo celoplošný televizní Kanál 5. Ten mimo jiné sehrál klíčovou úlohu při takzvané oranžové revoluci, která koncem roku 2004 vynesla k moci prozápadního  prezidenta Viktora Juščenka.

 

V roce 2001 založil Porošenko vlastní stranu Solidarita, a předtím než zamířil na nejvyšší post ukrajinské politiky, vystřídal několik významných funkcí. Na přelomu desetiletí například půl roku zastával funkci ministra zahraničí a za vládnutí sesazeného proruského prezidenta Viktora Janukovyče byl několik měsíců ministrem hospodářství.

Petro Porošenko jako ministr zahraničí s tehdejším generálním tajemníkem NATO A. F. Rasmussenem
Zdroj: AP/ČTK
Autor: Yves Logghe

 

Ve funkci prezidenta  

Po pádu Janukovyče prozápadní Porošenko zvítězil hned v prvním kole prezidentských voleb poté, co získal téměř pětapadesát procent hlasů. Stal se tak v pořadí pátou hlavou ukrajinského státu po nabytí nezávislosti země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.  

Prezidentskou přísahu složil v době, kdy na východě země už několik měsíců zuřily boje mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou. Během svého celého funkčního období se Porošenko profiloval jako prozápadní politik. Hned po nástupu do úřadu odmítl ruskou anexi Krymu z března 2014

Při té příležitosti zdůraznil, že Ukrajina bude jednotným státem, což později několikrát důrazně zopakoval. Proruské povstalce na východě země ihned vyzval ke složení zbraní a nabídl amnestii těm vzbouřencům, kteří nemají krev na rukou. Nabídku však vůdcové separatistů odmítli. Porošenko se pak během svého funkčního období podílel na několika dohodách o příměří.

Během svého celého funkčního období dával Porošenko soustavně najevo, že stojí o plné členství své země v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Právě podpis ekonomické části asociační dohody mezi EU a Ukrajinou 27. června 2014 byl asi největším úspěchem Porošenka, který to označil za možná nejdůležitější den pro Ukrajinu po vyhlášení nezávislosti. Letos v únoru pak Porošenko podepsal dodatek ústavy o členství země v EU a NATO, který zavazuje zemi k úsilí o vstup do obou organizací.

Porošenko proslul i jako tvrdý a schopný vyjednavač. V roce 2017 například důrazně odsoudil návrhy českého prezidenta Miloše Zemana na uznání krymské anexe výměnou za ruskou ropu a plyn a varoval před ústupky vůči Moskvě. Aniž Zemana jmenoval, v projevu na Parlamentním shromáždění Rady Evropy řekl, že „rozhodně odmítá“ tvrzení o anexi Krymu jako „hotové věci“ a představy o tom, že lze krizi vyřešit výměnou území za peníze nebo suroviny. 

  

Pověst neústupného politika potvrdil loni v listopadu po incidentu v Kerčském průlivu mezi plavidly Ukrajiny a Ruska. Posádky ruských lodí zadržely kvůli údajnému porušení hraniční linie tři ukrajinská vojenská plavidla a zajaly 24 námořníků, kteří nyní v Moskvě čekají na soud. Incident vyvolal pobouřenou reakci Kyjeva a kritiku Západu, jenž Moskvu opakovaně vyzval, aby námořníky propustila. Porošenko dokonce na měsíc vyhlásil v části Ukrajiny válečný stav.

Jeho postoj v kerčské krizi mu podle politologů přinesl zvýšení popularity. Další body Porošenkovi přinesla i letos v lednu získaná samostatnost nové sjednocené pravoslavné církve na Ukrajině, kterou Porošenko přirovnal k ukrajinskému referendu o nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991. Proti nové církvi se ale ostře staví ruská pravoslavná církev a ruský prezident Vladimir Putin pak ve svém novoročním poselství varoval před možným krveprolitím v důsledku osamostatnění ukrajinské církve.

Veskrze kladně hodnotí prezidentství Petra Porošenka ve svém komentáři pro Foreign Policy například politolog Alexander J. Motyl. „Porošenkova administrativa budovala armádu a bojovala proti Rusům ve východním Donbasu. Reformovala policii a zefektivnila tajnou policii. Rozšířila politické, diplomatické, kulturní a ekonomické vazby se Západem,“ poznamenal Motyl. Porošenkově administrativě se podle Motyla podařilo například také vyčistit nefunkční ukrajinský bankovní sektor, stabilizovat měnu nebo racionalizovat ceny energií.

Kritika za banderovce nebo za všudypřítomnou korupci

Na Porošenkovu hlavu se ale snáší také kritika. Jeho pozici dlouhodobě oslabuje především všudypřítomná korupce i marný boj s proruskými povstalci.  Kritici mu vyčítají i stagnující životní úroveň, nedostatečný pokrok v prosazování reforem či zákon udělující statut válečných veteránů takzvaným banderovcům. 

Rozpačitě je vnímáno i jeho slibované tažení proti oligarchům nebo lustrační zákon a rozhodnutí o likvidaci komunistických symbolů. Zklamáním pro voliče je rovněž nedostatečný pokrok v boji s korupcí.  

Poté, co Porošenko letos na konci ledna oznámil svůj záměr obhajovat v březnových volbách svůj mandát, se kolem něj navíc vynořilo několik kauz. Minulý měsíc se například ocitl pod palbou kritiky poté, co investigativní novináři obvinili rodinu jeho bývalého obchodního partnera a zástupce šéfa bezpečnostní rady státu ze zpronevěry v přepočtu asi dvou set milionů korun určených pro armádu. Do systému měla být údajně zapojena i firma, kterou Porošenko vlastní. 

Ukrajinský národní protikorupční úřad (NABU) také obvinil Porošenkem jmenovaného regionálního gubernátora z korupce. Ukrajinský ministr vnitra Arsen Avakov navíc Porošenka obvinil z toho, že využíval státní prostředky k nákupu hlasů. S podobným obviněným přišli už předtím zástupci občanské společnosti i někteří protikandidáti včetně Tymošenkové, která dokonce na prezidenta podala trestní oznámení.

Nesplněná očekávání Ukrajinců i kauzy tak přispěly k tomu, že Petro Porošenko od začátku nebyl favoritem voleb. Průzkumům vévodil bavič Volodymyr Oleksandrovyč Zelenskyj, a Porošenko do poslední chvíle neměl jistý dokonce ani postup do druhého kola.