Izrael slaví 70 let své těžce bráněné existence. Ekonomicky úspěšná demokratická země čelí řadě výzev – od nerovnosti ve společnosti až po nevyřešený konflikt s Palestinci. Podle expertů tkví řešení v souhře okolností: nastat musí změny v politickém vedení na obou stranách. Nutná je i spolupráce velmocí a také mírové smlouvy s odvěkými nepřáteli včetně Íránu. Pokud hrozí Izraeli nějaká válka, tak právě s Teheránem, shodují se odborníci, které oslovil web ČT24. Za třicet let by se podle nich mohla izraelská společnost více uzavřít do sebe, v zemi totiž přibývá ultraortodoxních židů.
Bude Izrael v roce 2050 uzavřenou zemí? Ultraortodoxních židů přibývá, hrozí i válka s Íránem
Současný Izrael je technologickou velmocí
Před 70 lety panovaly pochybnosti, zda Izrael vůbec čeká nějaká budoucnost. Židovský stát tvořili zpočátku různorodí uprchlíci, kteří se po druhé světové válce postupně přidávali k více než 600 tisícům sionistů toužících po svrchovaném státě.
Izraelská deklarace nezávislosti ze 14. května 1948 zakotvila zakládající princip rovnosti pro všechny občany. Arabská populace má podle zákona stejná práva jako židovská většina, nedůvěra a neshody ale přetrvaly dosud.
Izrael se stal navzdory očekáváním prosperující a vyspělou zemí, která má v současnosti vyšší HDP než Česká republika. Inflace a nezaměstnanost patří dokonce k nejnižším na světě.
O židovském státě se často mluví jako o jediné demokracii na Blízkém východě, oproti zvyklostem v Evropě či USA ale hraje v politice výraznou roli náboženství (judaismus). Izraelskou politiku určuje od devadesátých let zejména jeden muž – Benjamin Netanjahu, šéf konzervativní strany Likud a druhý nejdéle sloužící premiér země.
Propast mezi chudými a bohatými se zvětšuje
Pod Netanjahuem se v poslední době třese židle kvůli řadě korupčních obvinění. Již v roce 2015 panovalo přesvědčení, že jeho éra je u konce. Netanjahu, přezdívaný „král Bibi“, přesto přesvědčivě zvítězil – a problémy přetrvávají. Kritici premiérovi vyčítají, že nenabízí reálný ekonomický program. Současnou izraelskou společnost trápí nízké mzdy, vysoké životní náklady i nedostatek bydlení.
Asi pětina lidí žije pod hranicí chudoby. Pokud jde o míru nerovnosti, Izraeli patří druhé místo hned za USA. „Bývali jsme velmi homogenní společnost, kde nikdo neměl moc peněz,“ cituje Newsweek šéfa izraelské pobočky organizace Transparency International Ifata Zamira. „A pak, v 90. letech, někteří lidé vydělali peníze a svět se s nimi změnil. A stejně tak důvěra veřejnosti ve vládu,“ upozornil Zamir.
Náboženství v Izraeli
Etnické složení Izraele
Vliv ultraortodoxních židů vzrostl, píše korespondent The Economist
Kromě ekonomických potíží řady obyvatel je společnost stále více rozdělená. Pokusy o jednání o míru mezi Izraelci a Palestinci dlouhodobě selhávají, k čemuž nepřispívá ani Netanjahuova podpora ultraortodoxních Židů. Ti mají hlavní slovo v řadě důležitých otázek, ať už jde o stav železnic nebo organizaci modliteb u Západní zdi, upozorňuje korespondent listu The Economist pro oblast Středního východu Gregg Carlstrom v příspěvku pro magazín Newsweek.
„Problém představují hlavně názorové pozice náboženských sionistů, spíše než charedim, jejichž část o žádný židovský stát nestojí,“ myslí si ale vedoucí oddělení Blízkého východu v Orientálním ústavu Akademie věd ČR Jan Zouplna. „Nemalá část ultraortodoxních židů je apolitická,“ upozorňuje odborník na dějiny Blízkého východu.
Netanjahu klade důraz hlavně na budování diplomatických vazeb se spojenci a na zajištění bezpečnosti židovského státu. Jeho vládě hraje do karet nástup republikána Donalda Trumpa do Bílého domu. Trump už stihl uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele a chystá se tam přesunout i americkou ambasádu sídlící nyní v Tel Avivu.
To ještě vystupňovalo napětí mezi Izraelem a muslimským světem. Palestinci totiž považují Východní Jeruzalém za hlavní město svého budoucího státu. Obnovení mírových jednání se tak zřejmě opět odkládá. Palestinci zahájili minulý měsíc u hranic Izraele s Pásmem Gazy takzvaný Pochod za návrat statisíců uprchlíků vysídlených v minulosti během válek. Izrael jakékoli pokusy o překonání hraniční bariéry tvrdě potírá. Incidenty už stály život desítky Palestinců.
Řešení konfliktu s Palestinci? Je třeba vzácná shoda okolností, míní experti
Pokud jde o budoucí řešení izraelsko-palestinského konfliktu, experti jsou spíše skeptičtí. „Museli by mít ve stejnou dobu zájem uzavřít mír s Izraelem nejen Palestinci, ale i ostatní arabské státy a Írán. To je však velmi málo pravděpodobné,“ myslí si bývalý velvyslanec ČR v Izraeli a bezpečnostní analytik Tomáš Pojar, prorektor vysoké školy CEVRO Institut.
O nutnosti výjimečných okolností mluví také Zouplna. „Nezbytná je úzká spolupráce mezinárodních aktérů (USA, EU, Rusko a OSN), nenarušování procesu zevnitř regionu a jistá forma mocenské rovnováhy mezi Izraelem a Palestinci,“ uvedl odborník.
Současná situace je ale podle něj odlišná. „Politické klima 90. let je stejně v nenávratnu jako tehdejší konjunktura světové ekonomiky. Kdo uvolní miliardy dolarů, které by byly nezbytné k přesvědčení obou stran o přijatelnosti kompromisu? Jsou snad Spojené státy či EU připraveny Izraelce donutit k teritoriálním ústupkům? Ve vojenské a hospodářské rovině je Izrael silnější nežli kdykoliv v minulosti. Potřebuje zachovat legitimitu a výhody, které jsou důsledkem mírového procesu (série dohod s EU či přístup na asijské trhy). Dovolím si tvrdit, že o konečnou dohodu s Palestinci v současnosti nestojí,“ řekl Zouplna webu ČT24.
Idea vytvoření dvou států v hranicích z roku 1967 je podle něj vnitropoliticky neprodejná. „Teroristické útoky, které probíhaly během druhé intifády, zdiskreditovaly princip výměny území za mír u nevyhraněné části veřejnosti. Na základě zkušeností z minulosti můžeme konstatovat, že Izrael o teritoriálních kompromisech nejedná, když nemusí. Palestinské straně přitom zbyl jediný ‚žolík v rukávu‘ – demografický vývoj. Konflikt nemá v současné chvíli ani důvěryhodného arbitra. Prezident Trump dokázal jediným rozhodnutím znehodnotit desítky let práce předchozích administrativ,“ upozornil Zouplna.
Podle experta na Blízký východ Marka Čejky z Mendelovy univerzity v Brně by k řešení situace mohly přispět výrazné změny v politických ganiturách na obou stranách. „Osobnosti, které dlouhodobě stojí v čele izraelské a palestinské politiky – mám teď na mysli hlavně Netanjahua a Abbáse – mohou už být jen stěží symbolem něčeho jiného, než dlouhodobé stagnace mírového procesu,“ připomněl Čejka.
Izraelsko-palestinský konflikt podle něj řešitelný je, zatím ale chybí politická vůle. „Je také třeba brát v potaz, že izraelsko-palestinský konflikt je v mnoha ohledech asymetrickým a vývoj těchto typů konfliktů závisí více na silnější straně. Pokud dlouhodobě sledujeme Netanjahua, je možné si všimnout, že jeho postoj k mírovému procesu je dlouhodobě skeptický. Svým brilantním řečnictvím a populismem se ale naučil své skutečné postoje obratně kamuflovat,“ upozornil expert.
„Abbásova nevýhoda spočívá nejen v tom, že v konfliktu tahá za kratší lano, ale dlouhodobě se ukazuje jako slabý a neobratný Netanjahuův protipól. Znepokojující rovněž je, že palestinská politika je dlouhodobě symbolizována pouze Fatahem a Hamásem a řada politických alternativ a osobností byla těmito hnutími potlačena,“ prohlásil Čejka.
Izrael za 30 let: Sociální nerovnost se zřejmě ještě prohloubí
Budoucnost Izraele lze kvůli překotnému vývoji v regionu předvídat jen těžko. Pojar doufá, že za třicet let bude židovský stát fungovat stejně jako dosud. „(V roce 2050) to snad stále bude demokratická a prosperující země navzdory nedemokratickému a problematickému okolí, tedy Blízkému východu,“ konstatoval bývalý velvyslanec.
Podle Zouplny je klíčová hospodářská a společenská proměna Izraele. „V tomto ohledu se za posledních 70 let změnil k nepoznání. Společnost založená na rovnostářských principech se přerodila do společnosti konzumní. Hospodářství závislé na subvencích od diasporních Židů se přeorientovalo na high-tech výrobu. Předpokládám, že tento trend bude pokračovat, přičemž v míře technologické inovace a sociální nerovnosti si Izrael nezadá s anglo-saským prostředím,“ míní expert.
„Demografické prognózy předpokládají nárůst ultraortodoxních Židů a arabské menšiny. K polovině století by již tyto dvě skupiny mohly tvořit většinu populace. Je pochopitelně otázka, co z izraelského státu v souvislosti s jeho původní vizí vůbec zbude,“ podotkl Zouplna.
Podle Čejky 32 let je příliš dlouhá doba na nějakou důvěryhodnou prognózu v tak nevypočitatelném regionu, jako je Blízký východ. Také Čejka zdůrazňuje, že Izrael se do budoucna může stát nábožensky více konzervativní zemí.
„U budoucnosti Izraele hraje navíc roli řada zvláštních faktorů jako imigrace nových přistěhovalců či specifická demografie religiózních židovských komunit. Dnešní tendence v Izraeli napovídají, že by tato země mohla být z dlouhodobého hlediska zřejmě daleko religióznější a identitárně uzavřenější. To může přivádět k politické moci stále větší množství osobností, kteří mohou náboženství, etnicitu, nacionalismus atd. postupně více upřednostňovat před hodnotami sekularismu a otevřené společnosti,“ uvedl expert.
„Pro Izrael je ale také typická rychlá krystalizace nových politických formací, takže se naopak může objevit hnutí a osobnost, které mohou posílit hodnoty, na kterých Izrael vznikl,“ upozornil dále Čejka.
Reálná hrozba války s Íránem a usmiřování se Saúdy
Izrael má napjaté vztahy s řadou států v regionu. Podle Pojara hrozí do budoucna otevřený konflikt s Íránem. „Zlepšují se naopak vztahy se Saúdskou Arábií, byť se o přátelství a míru zdaleka nedá hovořit. Společný nepřítel (Írán) však sbližuje,“ řekl analytik.
Netanjahu nedávno obvinil Írán ze lži a v televizním projevu oznámil, že Teherán utajoval svůj jaderný program. Krátce předtím nechal izraelský premiér schválit zákon, podle něhož může Netanjahu vyhlásit za mimořádných okolností válku pouze se souhlasem ministra obrany.
Trump pro změnu vypověděl klíčovou mezinárodní dohodu o íránském jaderném programu, která je podle něj – stejně jako podle izraelské vlády – špatná a Írán ji podle Trumpa a Netanjahua nedodržuje. Ostatní signatáři (Francie, Rusko, Velká Británie, Německo, Čína) dohodu naopak brání a chtěly by ji zachovat.
„V posledních letech jsme svědky eskalace už tak dlouhodobě velmi špatných vztahů mezi Izraelem a Íránem. Podobně tak i postoje největšího spojence Izraele – USA – se s příchodem Trumpa v tomto ohledu radikalizují. Takže zde potenciál k většímu konfliktu určitě existuje,“ okomentoval napjatou situaci Čejka.
„Na druhou stranu jsme ve stejnou dobu svědky sbližování mezi Izraelem a některými velmi konzervativními sunnitskými zeměmi typu Saúdské Arábie, při kterém hraje postoj k Íránu a jeho spojencům velmi důležitou roli,“ podotkl expert.
Rovněž podle Zouplny je nebezpečí konfrontace s Íránem reálné. „Přinejmenším lokálně, tj. prostřednictvím jeho klientely v Libanonu a Sýrii. Tato skutečnost zároveň trefně dokládá postupnou proměnu regionálního postavení židovského státu. Zatímco ve svých počátcích musel Izrael čelit především nepřátelství řady arabských států, nyní představuje jediného plnohodnotného soka Írán,“ říká expert na dějiny Blízkého východu.
Samotná existence společných zájmů mezi Izraelem a některým z arabských režimů podle Zouplny není novinkou. „Je třeba si uvědomit, že arabské státy nepostupovaly, navzdory rétorice, nikdy jednotně. Některé od začátku koketovaly s možností mírového urovnání (Jordánsko), jiné se nebránily neoficiálním kontaktům na nižší úrovni (Maroko, Tunisko). Egypt, který stál v popředí vojenské konfrontace s Izraelem v průběhu 50. až 70. let, nakonec přistoupil na uzavření mírové dohody jako první stát (1979),“ konstatoval Zouplna.
Za nejzajímavější považuje proměnu postojů Saúdské Arábie. „Ta původně patřila spolu se Sýrií a Irákem k nejtvrdším odpůrcům existence židovského státu. Od 80. let se však saúdské postoje začaly měnit. Nyní Saúdové s Izraelem sdílí především obavu z íránského vlivu v regionu (Libanon) či jeho jaderného a balistického programu. Je vskutku paradoxní, že právě wahábovský režim v Rijádu by se měl stát předním spojencem ,sionistické entity‘ na Blízkém východě. Skutečného partnera, jakého historicky představovalo například Turecko, však Izrael na arabské straně může najít stěží. Přinejmenším do doby než se uspokojivě vyřeší otázka Palestinců“ je předvědčen expert.