Netanjahuova vláda i přes vlnu kritiky stále zvažuje, kam poslat tisíce afrických běženců. Izrael je vůči nežidovským imigrantům tvrdý dlouhodobě, existují ale výjimky – azyl získali v minulosti třeba i členové spřátelených libanonských milic. Experti nicméně připomínají, že na okraji společnosti žijí v Izraeli i další skupiny, ať už jde o Araby, ruskojazyčné přistěhovalce, či ultraortodoxní Židy. Zvláštní případ jsou pak Etiopští Židé (Falašové), které židovský stát v minulosti v rámci speciálních operací dopravil do Izraele.
Na okraji společnosti. Izrael není tvrdý jen k africkým ilegálům, v izolaci žijí i „zachránění“ Falašové
Nová dohoda padla. Přesun migrantů na Západ se nekoná
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu tvrdí, že vlna afrických imigrantů je horší než teroristé ze Sinaje. Izrael o nich mluví jako o infiltrátorech, kteří hledají v židovském státě ekonomické příležitosti a kteří ohrožují izraelskou společnost a židovskou identitu země.
Vláda proto schválila kontroverzní plán deportací, na které už vyčlenila peníze z rozpočtu a jež měly začít 1. dubna. Nejvyšší soud ale proces v polovině března zmrazil v reakci na kritickou petici. A kabinet v pondělí oznámil, že deportace do Afriky vůbec nebudou – podle Netanjahua z plánu vycouvala Rwanda, kam měla část migrantů odejít. Premiér zato oznámil novou dohodu s OSN, na jejímž základě měly tisíce běženců putovat do západních zemí jako Kanada, Německo či Itálie.
Zbylým asi 18 tisícům migrantů měly izraelské úřady udělit povolení k pobytu aspoň na pět let. Řím i Berlín ale dohodu vzápětí popřely a plán integrace tisíců migrantů zase vyvolal odpor místních obyvatel, v jejichž lokalitách se migranti v současnosti vyskytují. Netanjahu proto později oznámil, že dohodu s OSN zcela ruší a další postup bude konzultovat s ministrem vnitra i s odpůrci projektu. Po jednání s obyvateli Tel Avivu, kteří vedle Afričanů žijí, pak prohlásil, že „zváží všechny možnosti, jak infiltrátory odsunout“.
Bezplatná letenka a 3500 dolarů do kapsy
Izrael ještě před zrušením původních deportací do Afriky oznámil první ústupky - status uprchlíka měli dostat súdánští běženci, kteří uprchli před etnickými čistkami v horské oblasti Núba, a tři stovky běženců, kteří utekli před genocidou v Dárfúru.
Oznámení o deportaci také neměli dostat ženy, děti a otcové dětí, u nichž se prokázalo, že jde o oběti otroctví a pašeráctví s lidmi, stejně jako osoby, které požádaly o azyl do minulého roku a zatím nedostaly odpověď, píše izraelský list Haarec. Vyhošťování se tak mělo týkat hlavně mladých mužů bez rodiny.
V Izraeli žije až čtyřicet tisíc Súdánců a Eritrejců, včetně pěti tisíc dětí. Eritrejci prchají před diktátorským režimem a povinnou vojnou, která může v Eritreji trvat až čtyřicet let, upozornil list The Times of Israel. Většina běženců přišla do Izraele před několika lety nelegálně přes Egypt, ještě než nechal Izrael postavit v pouštní oblasti bariéru.
Netanjahův kabinet mluvil o „dobrovolném a humánním“ navracení Afričanů. Vládní plán počítal s tím, že se běženci vrátí do země původu nebo odejdou do třetích zemí. Ti, kdo by odmítli, měli jít do vězení. Imigrační úřady už dříve najaly civilní inspektory, kteří mají pomoci se zatýkáním Afričanů, uvedl zpravodajský web Quartz.
Migranti, by se rozhodli Izrael opustit do konce března, měli podle kontroverzního plánu nárok na 3500 dolarů (necelých 72 tisíc korun), bezplatnou letenku a další „výhody“.
Rwanda či Uganda? Řada migrantů přijde o pas a znovu čelí vyhnanství
Podle názoru některých Afričanů je přitom lepší nechat se uvěznit v Izraeli než se vracet. Nedávná zpráva nezávislých výzkumníků, kterou zveřejnila izraelská skupina Hotline pro uprchlíky a migranty (HUM), ukázala, že běženci deportovaní Izraelem do třetích zemí v Africe (to znamená nikoliv do země svého původu) často čelí výhrůžkám, a nakonec se řada z nich raději vydá na nebezpečnou cestu do Evropy. O špatném konci některých navrátilců informovala i britská BBC.
Jedná se zejména o Rwandu a Ugandu, o nichž média spekulovala jako o státech, kam by mohl Izrael tisíce migrantů poslat – bez ohledu na to, z které části Afriky do státu Davidovy hvězdy přišli. Obě země ale tyto zprávy nedávno popřely, upozorňuje analytik Výzkumného centra AMO Jakub Záhora, odborník na Blízký východ.
„Za závažnou považuji skutečnost, že ať už dohoda uzavřena byla nebo ne, řada izraelských i mezinárodních organizací zabývajících se lidskými právy opakovaně ukázala, že Rwanda ani Uganda neudělují dotyčným osobám žádnou právní ochranu ani jiné prostředky,“ upozornil analytik.
„Objevily se i zprávy, že některým uprchlíkům byl po příletu do Ugandy a Rwandy zabaven pas a byli vystaveni nátlaku danou zemi okamžitě opustit. Rozhodně tak nelze mluvit o ,bezpečí‘ v nové zemi, jak to obvykle vykreslují představitelé izraelského státu,“ zdůraznil Záhora.
Budování izraelsko-subsaharských vztahů sahá až do 60. let minulého století. „V optice izraelské zahraniční politiky měla právě Afrika plnit úlohu přirozené protiváhy arabsko-muslimských zemí v rámci třetího světa,“ vysvětluje expert na moderní židovské dějiny Jan Zouplna z Orientálního ústavu Akademie věd ČR.
„Uganda a Rwanda jsou součástí širšího portfolia spřízněných států (či režimů), jež zahrnuje mimo jiné ty oblasti Afriky, kde převládá křesťanství. Nelze zapomínat, že teze o společných zájmech židovsko-křesťanského světa, jimiž Izraelci operují s rostoucí oblibou, nejsou směřovány výlučně do euroatlantického prostředí,“ konstatoval Zouplna.
Pokud jde o imigrační politiku Izraele, klíčovou roli hraje otázka víry a etnikum. „Dle izraelských zákonů může jakákoli osoba židovského původu v zásadě okamžitě získat izraelské občanství – byť často vznikají komplikace, co se týče rozdílných definic, kdo přesně je Žid, které používají státní úřady a náboženské autority, jež mají zásadní vliv na život nových přistěhovalců,“ řekl Záhora.
Zároveň připomněl, že pro osoby nežidovského původu je možnost získat občanství naopak velmi obtížná, a to i v případě, že mají partnera či partnerku, kteří jsou občany Izraele.
Levná pracovní síla z východu Evropy je vítána
Podle Zouplny má přitom Izrael s převážně ekonomickou migrací dlouholeté zkušenosti. „V posledních asi třiceti letech růst a transformace izraelské ekonomiky provázela zvýšená poptávka po levné pracovní síle ze zahraničí. Druhá intifáda (palestinské povstání – pozn. red.) navíc umocnila trend, kdy Palestince z trhu práce postupně vytlačili pracovníci pocházející z východní Evropy či Asie,“ informoval.
„Jednalo se nejčastěji o Filipínce, Rumuny, v pozdější době i Číňany (např. ve stavebnictví). Zatímco ještě v 80. letech vykonávali špatně placené či nekvalifikované manuální profese téměř výhradně Palestinci, dle statistik z počátku stávajícího desetiletí (2011) podíl Palestinců na trhu práce více jak pětinásobně převyšovaly osoby z výše uvedených oblastí. Na rozdíl od Afričanů se však jednalo o chtěnou migraci, která byla převážně pod kontrolou,“ podotkl expert na židovské dějiny.
Izrael zatím udělil status politického uprchlíka a právo na azyl zhruba jednomu procentu všech žadatelů ze Súdánu a Eritreje. Izraelská politika vůči některým imigrantům je tak tvrdší než politika protiimigračních států střední Evropy v době současné migrační krize, míní Záhora.
„Naprostá většina uprchlíků byla po překročení hranic z Egypta zadržena izraelskými bezpečnostními složkamu a umístěna do vězení nebo do detenčních zařízení na dobu od několika měsíců až po rok a půl – v některých případech i déle,“ poznamenal analytik AMO.
Minulý rok navíc židovský stát přijal zákon, podle něhož je z platu afrických uprchlíků státními úřady odebráno každý měsíc dvacet procent, které budou danému zaměstnanci vráceny až v případě odchodu ze země, řekl Záhora webu ČT24. Izrael již také dokončil bariéru na hranicích s Egyptem, která má přílivu Afričanů zabránit.
Sociálně vyloučené skupiny? Zdaleka nejde jen o Falaše
Přístup Izraele k imigrantům se přitom liší i v případě židovských přistěhovalců. Příkladem je osud Falašů (Etiopských Židů), které hlavní izraelský rabinát uznal za Židy v roce 1973. Když následně skončila císařská vláda Haile Selassieho, situace Falašů se stala nesnesitelnou a Izrael přemístil většinu Falašů s pomocí CIA do Izraele. Jejich židovský původ je ovšem některými rabíny dál zpochyňován.
„Čelili rasismu a předsudkům ze strany státních úředníků, kteří je směřovali do speciálních zařízení, v nichž se měli lépe ,adaptovat‘ na život v Izraeli. Zdaleka nejkontroverznější je pak nedávné odhalení, že řada etiopských židovských žen byla při imigračním procesu bez jejich vědomí a souhlasu sterilizována lékařským personálem. Tyto sterilizace jsou nyní vyšetřovány izraelským lékařským personálem,“ upozornil analytik Záhora. Podle něj jsou na tom lépe židovští přistěhovalci ze SSSR či Západu z 90. let, jelikož ti se mohou usadit, kde chtějí.
Podle Zouplny je případ Falašů specifický. „Sociální či rasové diskriminaci čelila v rámci izraelského ,melting potu‘ téměř každá početnější přistěhovalecká vlna s výraznějšími kulturními specifiky. Vzhledem k jejich počtu bych za alarmující jev označil spíše postavení arabské menšiny, části ruskojazyčných přistěhovalců či ultraortodoxních Židů. Všechny tři skupiny jsou ve větší či menší míře sociálně vyloučeny, ačkoliv tvoří dohromady více jak třetinu izraelské populace,“ říká expert na Izrael.
Člen etiopské židovské komunity
Azyl získali v Izraeli před lety někteří členové libanonských milic
V minulosti se přitom stalo i to, že Izrael udělil azyl i Arabům z nepřátelského sousedního státu – z Libanonu. „Jednalo se o některé členy tzv. Jiholibanonské armády, což byla libanonská milice, která se nedlouho po vypuknutí občanské války v Libanonu v roce 1976 odštěpila od libanonské armády. V období 1982–2000 pak byla tato milice podporována Izraelem. Měla totiž vybudovány své pozice v asi dvacetikilometrovém pásu nad izraelskou hranicí, kde přispívala k ochraně Izraele před infiltrátory a ostřelováním,“ uvedl expert na Blízký východ Marek Čejka z Mendelovy univerzity v Brně.
„Členové Jiholibanonské armády byli nejen libanonští křesťané, ale i šíitští muslimové, kteří byli mnohdy velmi silně proti-palestinsky zaměření. Podobně jako řada dalších frakcí občanské války, se i členové Jiholibanonské armády dopustili řady brutálních zločinů. Po odchodu Izraelců z jižního Libanonu v roce 2000 hrozila řadě členů milice perzekuce ze strany hnutí Hizballáh, a tak několik tisíc členů milice, včetně nejvyšších důstojníků – jako byl i její poslední vrchní velitel Antoine Lahad – využili nabídku azylu v Izraeli – v Libanonu byl později odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Arabský generál se pak v Izraeli proslavil mimo jiné tím, že si založil nedaleko telavivské pláže restauraci s libanonskými specialitami,“ připomněl Čejka.
Proti nové vlně vyhošťování Afričanů demonstrovaly v Izraeli v uplynulé době desetitisíce lidí. Někteří Afričané, kteří deportaci odmítli a stát je už stihl uvěznit v Negevské poušti, zahájili hladovku. Další vyrazili protestovat do ulic s tváří pomalovanou nabílo – dle jejich názoru je totiž Izrael posílá do nebezpečných oblastí proto, že si neváží života osob tmavé pleti.
Kritika zněla ze všech stran
Podle Záhory plánované deportace uškodily obrazu Izraele ve světě. „Byly široce odsouzené na mezinárodních fórech OSN, lidskoprávními organizacemi i předními osobnostmi veřejného života v řadě zemí. Asi nejzajímavější je v tomto ohledu postoj židovské komunity v USA, která je vůči izraelské politice z větší části obvykle stále pozitivně nakloněna,“ připomněl analytik AMO.
„I řada velice proizraelsky naladěných osobností židovského původu, jako například profesor práva Alan Dershowitz nebo představitelé Anti-Defamation League, která monitoruje projevy antisemitismu a jiných podob rasisu, plánované vyhoštění afrických uprchlíků ostře odsoudila,“ dodal.
Zouplna se naopak nedomnívá, že kontroverzní plán výrazně poškodí image židovského státu, která je tak jako tak značně rozporuplná. „Za zajímavější považuji dopad na vnitropolitickou situaci. Současný kabinet je zmítán bezprecedentní sérií korupčních afér. Předčasné volby jsou pouze otázkou času a jakékoliv další problémy jsou komplikací. I zde se však jedná o fenomén spíše konstantní povahy – protestních manifestací se účastní především ti, kteří se s vládní politikou dlouhodobě rozcházejí, mj. občanská sdružení a stoupenci levice,“ uzavírá expert.