Tři scénáře pro svět po pandemii: Hlubší spolupráce, rivalita i „nový středověk“

Jako metoda expertní úvahy o možnostech skrytých v budoucnosti (tedy co by nastat mohlo, spíš než prosté předpovědi, co bude), se scenáristika zrodila už z ducha studené války. Její počátky najdeme v americkém institutu bezpečnostního výzkumu RAND, kde vznikaly a pod taktovkou významného systémového teoretika Hermana Kahna (mimochodem, předobrazu postavy Kubrickova legendárního filmu Dr. Divnoláska).

Scénáře potom zapustily kořeny v řadě oblastí od plánování veřejných politik po korporátní risk management. Načrtávají různé varianty budoucnosti, a pomáhají tak tvůrcům klíčových rozhodnutí. Mimo jiné tím, že je činí předvídavějšími stran důsledků jejich jednání. Na budoucnost se totiž můžou díky scénářům lépe připravit, ale taky ji aktivně ovlivnit.

Užitečné jsou ale i jako cesta k poznání, zvlášť v oblasti společenských věd, kde se jen těžko (řízeně) experimentuje. Scénáře zde umožňují testování různých teoretických „sázek“ o tom, jak se věci mají –a to přímo budoucností samotnou. Pomáhají nám tedy ověřovat, vyvracet či vylepšovat teorie o fungování společnosti.

V současné krizi vyvolané nemocí covid-19 (a s ohledem na přijímaná politická rozhodnutí, jejichž dopady můžeme cítit ještě léta) je poučné přemýšlení o budoucnosti založené na poznání historie a přítomnosti nanejvýš zapotřebí.

Většina naší společnosti dnes pochopitelně řeší témata, která se jí dotýkají mnohem bezprostředněji než dlouhodobé důsledky pandemie na mezinárodní úrovni. Je ale namístě nezapomínat, že se nás významně dotknou i tyto dopady. Proto se pokoušíme přispět k strategické předvídavosti (foresight) i na Ústavu mezinárodních vztahů, a to v oblasti, která je naším denním chlebem: mezinárodní politice.

Naši budoucnost nemůžeme vážně promýšlet odděleně od přerušení globálních dodavatelských řetězců, možné eroze pravidel mezinárodní společnosti nebo dopadů kolapsu slabých institucí a jejich podpůrných sítí na globální bezpečnost, nerovnosti a sociální spravedlnost.

Když se pokusíme strukturovaně nahlédnout do budoucnosti, zachytit základní trendy a promýšlet jejich možné dopady, nemusí ale všechno vypadat bledě. Úvodem si představme tři základní scénáře budoucnosti vymezené variantami šíření nákazy a podoby související ekonomické krize.

Tři budoucnosti, tři světy

Za prvé, nákaza bude zastavena během několika málo měsíců a než se nadějeme, otřepe se i světová ekonomika. Křivka hospodářského vývoje by tak připomínala písmeno V, kdy by prudký pokles vystřídal podobně rychlý návrat k původním hodnotám.

Za druhé, nákazu se může podařit zastavit až v řádu delších měsíců a ekonomický vývoj bude potom připomínat spíš písmeno U, kdy po pádu ve střednědobém výhledu následuje pomalejší odraz ode dna, tak jako v případě finanční krize v roce 2008.

Za třetí, nákaza se může šířit ve vlnách několik let a vývoj světové ekonomiky bude připomínat písmeno L, tedy prudký propad s dlouhodobějším setrváním na dně, případně s odrazy připomínajícími písmeno W. To je černý scénář připomínající hospodářskou krizi z třicátých let minulého století.

Jak mohou takové scénáře lámat budoucnost v tématech mezinárodní politiky, jako jsou vztahy mezi velmocemi, pravidla a instituce mezinárodní společnosti nebo (z naší pozice klíčové) dění ve střední Evropě na pozadí trendů v EU a NATO? Pojďme se podívat.

Velmocenské vztahy

Nejčastěji diskutovaným trendem, který v budoucnu ovlivní podobu mezinárodní politiky, jsou vztahy mezi globálními velmocemi. V nejoptimističtějším scénáři by krize mohla vést k posílení jejich spolupráce a tolik potřebné reformě institucí mezinárodní společnosti.

Scénář písmena V: Společný postup, podmíněný zvolením demokrata Joea Bidena prezidentem USA, by mohl přispět k razantnímu omezení šíření covid-19 a rychlému odvrácení ekonomické krize. Všichni klíčoví hráči by si zároveň uvědomovali, jaký význam má pragmatická mezinárodní spolupráce pro zabránění dalším pandemiím v budoucnu.

Úspěšná reforma Světové zdravotnické organizace (WHO) by byla impulzem pro užší spolupráci i při řešení dalších globálních problémů, zejména boji proti změně klimatu. Přesun prostředků na zbrojení do rozpočtů zdravotních a sociálních systémů by navíc částečně (a nejspíš dočasně) obrousila hrany geopolitického soupeření.

Scénář písmena U: Scénář, který počítá s delším šířením nákazy a pozvolným průběhem krize, by urychlil ustavení systému založeného na soupeřivém, avšak v zásadě mírovém soužití hlavních regionálních mocenských center. Nejednalo by se přitom o žádné trhnutí oponou, ale o výslednici trendů pozorovatelných v posledním desetiletí:

Čína by proměňovala ekonomický vliv v pozvolné posilování svého geopolitického postavení, zatímco dovnitř zahleděné USA s podruhé zvoleným Donaldem Trumpem by práskaly dveřmi v dalších mezinárodních institucích. EU by dál nebyla schopna najít společný hlas ani vůli vynakládat víc peněz na obranu, a mimo jiné tak oslabovala také transatlantickou vazbu. Nevyburcovala by ji ani ostřejší zahraniční politika Ruska, s jejíž pomocí by se vládnoucí režim pokoušel odvracet pozornost od rostoucího vnitřního napětí (zapříčiněného hospodářským úpadkem).

Scénář písmena L: V nejčernější variantě by nastal nekontrolovaný rozpad liberálního mezinárodního řádu. Vzájemné obviňování velmocí by znemožnilo účinně zareagovat jak na covid-19, tak na hospodářskou krizi, a ta by se vlekla řadu let. Multilateralismus, jakožto forma velmocenské spolupráce, by utržil smrtelnou ránu.

Šoková deglobalizace by způsobila mnohonásobná politická štěpení, s dvěma mocenskými bloky (USA, Čína) a mezi nimi rozsáhlými zónami nepřetržitého konfliktu a tvrdého prosazování vlastních zájmů, které by se odehrávalo i v kyberprostoru. Místo oslabených států a mezinárodních institucí by zčásti vyplnily korporace a jejich neformální impéria.

Rozštěpená Evropa by se stala jednou z takových periferií, s rostoucím vlivem Číny zejména na svém jihu a východě. Na hraně kolapsu balancující Rusko by pak bylo hlavní neznámou.

Předivo mezinárodní politiky

Mezinárodní řád je utkán z řady norem, pravidel a úmluv. Takový systém není přirozený, ale po dlouhá léta budovaný, přičemž nejsilnější impulzy přicházely vždy po velkých krizích. První světová válka dala vzniknout Společnosti národů, po druhé světové válce byla ustavena OSN a po konci studené války se ze „západního“ liberálního řádu stal řád globální.

Současná pandemie není sice krizí válečnou, přesto nepochybně závažnou, a tak její dopady na pravidla mezinárodní spolupráce mohou být převratné. Systémové krize totiž mohou vést i ke krachu sjednocujících pravidel, nejenom k jejich vzniku.

Scénář písmena V: Když se ekonomika relativně rychle odrazí od dna, významné změny v režimu globálního vládnutí nečekejme. Krize zkrátka nebude tak devastující, aby přiměla státy myslet a jednat inovativně.

Optimismus spojený s úspěšným zvládnutím krize může povzbudit opatrnou renesanci myšlenek globálního vládnutí v pár jasně vymezených oblastech (zdraví, životní prostředí, obchod, kontrola zbrojení) při současném uznání zásadních hodnotových rozdílů mezi klíčovými hráči. Vývoj tedy alespoň zadrží, či zpomalí postupnou erozi mezinárodních norem, jíž jsme sledovali v období před pandemií.

Scénář písmena U: Hlubší krize dopadne na ekonomiky států výrazněji. Pro jejich oživení se bude významněji zasahovat do pravidel mezinárodního obchodu. Ostatní formy spolupráce, zvláště v oblasti životního prostředí a lidských práv, budou upozaděny. Zrodí se relativně stabilní a vyvážená multipolarita, pravidla a instituce ale budou vymezeny hlavně regionálně (obdobně jako ve dvacátých a třicátých letech minulého století).

Reforma režimu globálního obchodu však bude narážet na nesmiřitelné pozice hlavních hráčů. Čína se bude snažit zachovat otevřenost systému, ale přetvořit jej tak, aby v něm mohly volně operovat státní a dotované podniky vedle těch soukromých. Čínský přístup bude v rozporu s pozicí USA, které budou zastávat principy volného trhu, avšak s větší flexibilitou pro protekcionistická opatření.

Scénář písmena L: V nejhorším scénáři by několik po sobě jdoucích vln šíření nákazy a s nimi spojené omezení veškerých přeshraničních toků způsobilo šokovou deglobalizaci a krach spolupráce. Vstoupili bychom tak do éry „nového středověku“: silné fragmentace a konkurence systémů pravidel, politické autority (částečně odvázané od územního principu, který je dominantní dnes) a ekonomické směny.

Nemohli bychom již hovořit o globálním řádu založeném na jednotících pravidlech, ale nestabilní multipolaritě s konfliktním potenciálem při hranicích jednotlivých bloků. Spolupráci a koordinaci by nahradila politika budování zdí, národního protekcionismu a soběstačnosti.

Střední Evropa

Střední Evropa je nedílnou součástí Evropské unie i Severoatlantické aliance, a její budoucnost po stávající pandemii by se tedy nemusela odvíjet přímo od globálních trendů, jako spíše od toho, jak na ně dokáže širší euroatlantické společenství reagovat a jestli je svede i aktivně spoluutvářet.

Scénář písmena V: V optimistickém výhledu by EU dokázala v řádu týdnů až měsíců najít společný rámec pro boj s dalšími vlnami covid-19 a účinně zacílit ekonomickou podporu do evropských periferií na jihu i středovýchodě Evropy. To by vedlo k posílení legitimity Unie v očích Evropanů doprovázených ústupky ze strany vlád Maďarska, Polska či Itálie, které jsou vůči Unii dosud kritické.

Uvolnění napětí mezi Bruselem a Budapeští by vneslo nový impulz do středoevropské spolupráce, kde by Česko a Slovensko nadále nemusely složitě hledat svou „střední“ cestu. Podobný přístup v boji proti covid-19 ve státech V4, Rakouska či hraničních spolkových zemí Bavorska a Saska by mohl umožnit pozvolné a koordinované obnovení přeshraničního styku již letos v létě. V4 by fungovala podobně jako dnes. Nové podněty by získala přeshraniční spolupráce s Německem a Rakouskem.

Scénář písmena U: Ve středním scénáři by se společná řešení podařilo najít jen západoevropským státům EU, což by vedlo ke štěpení Unie na integrující se jádro a volněji přidružené jižní i středovýchodní periferie. Česko a další státy by zde mohly svalovat vinu na EU a odmítat její protipandemická i ekonomická opatření („Zelený úděl“), avšak nadále prosazovat zachování Schengenu a jednotného trhu.

V Evropě by tak stále větší roli hrály národní státy a vztahy mezi Středoevropany a unijním jádrem by byly čím dál víc na ostří nože. Rámcové fungování Unie by však zůstávalo zachováno, stejně jako bezpečnostní spolupráce v rámci NATO.

Scénář písmena L: Pesimistická varianta by mohla znamenat rozklížení (i když ne úplný rozpad) EU i oslabení NATO v důsledku eroze transatlantického vztahu. Vazby střední Evropy na obě organizace by byly rozvolněny, a naopak posilovaly autoritářské, nacionalistické a populistické tendence v regionu.

Česko a další státy by se snažily vyvažovat ekonomickou vazbu na unijní jádro s Německem v čele, a to hlavně planým sněním o konečně navázaných zvláštních vztazích se Spojenými státy – a stále více i Čínou. Ve skutečnosti by se ale střední Evropa stala zónou jejich střetávání a v jistých variantách vnitřního vývoje v Rusku i mnohem zranitelnějším terčem jeho vlivových operací.

Budoucnost si píšeme sami

Předložené scénáře budoucnosti neříkají, jaký svět bude. Pomáhají nám představit si jeho různé varianty a vymezují tak prostor pro politiku – a to i zahraničního politiku menšího státu jako je Česko.

Velké, strukturální trendy se ohýbají těžko. Drobnou prací ale můžeme pomoci směrovat dějiny k takové budoucnosti, které se nemusíme bát, a třeba bychom si v ní dokonce i přáli žít. K tomu je potřeba dobrá orientace, představivost a umění myslet za horizont, a věrnost pár základním konstantám zahraniční politiky Česka.

Při výše nastíněném pohledu do budoucnosti je první takovou konstantou podpora soudržné Evropské unie, která je zdrojem naší bezpečnosti a prosperity – i za cenu kompromisů, které k politice, a to nejen té evropské, patří.

Druhou je potom práce na silných, reformovaných mezinárodních institucích a dodržování mezinárodního práva. V mezinárodní politice, kde u stolu sedí jenom velmoci, nebo pro kterou je určující nestabilní multipolarita, se nám nikdy dobře nevedlo a ani nepovede.

Třetí konstantou je závazek k odstraňování nerovností a prosazování lidské důstojnosti ve světě, který nás prostě „neobklopuje“ – ale jehož jsme, ať chceme, nebo ne, nedílnou součástí.