Alexej Nikolajevič Kelin se narodil uprostřed druhé světové války v Československu. Jeho otec byl ale ruský emigrant. Donský kozák a student medicíny utekl ze sovětského Ruska v roce 1921 a díky Masarykově záchranné akci medicínu dostudoval v Praze. Rodina to neměla kvůli svému původu jednoduché. Perzekuci a problémům musela čelit na konci druhé světové války, i za totalitního režimu, který následoval.
Otec Alexeje Kelina, Nikolaj, se narodil v kozácké rodině v obci Kletská na Horním Donu. Pod vlivem svého dědečka, který mu vštěpoval, jak důležité je vzdělání, začal studovat lékařskou fakultu v Petrohradu. První světová válka a válka občanská ale jeho studia předčasně ukončily. Nikolaj se musel chopit zbraně.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Kozákům se podařilo od roku 18 do roku 20 držet Donskou republiku. Jenomže pak ta přesila byla tak obrovská, že už to neudrželi, ustupovali. Spojenci se jich pak potřebovali zbavit, tak je nejdřív odvezli do Istanbulu, pak byli kozáci internovaní na ostrově Lymnos. Později začala Masarykova pomocná akce. Kluci, kteří studovali vysoké školy, museli přerušit studium a jít na frontu, pomohli tím nepřímo rozbití Rakousko-Uherska, mohli dostat stipendium a dokončit vzdělání v Československu,“ vysvětluje Alexej Kelin.
Po studiích a neplacené praxi v nemocnici získal Nikolaj Kelin v roce 1935 dekret na místo státního, obvodního a klášterního lékaře v Želivě. To už byl ženatý a měl jednoho syna. „Já jsem se narodil v roce 1942 v protektorátu Böhmen und Mähren. Důvod mého narození byl ten, že to vypadalo, že bude Sovětský svaz poražen, a otec myslel, že se budou moci konečně vrátit domů. Říkal, my se přece nemůžeme vrátit s jedním kozákem, tak si rychle udělali mě,“ říká Alexej Nikolajevič.
Otci hrozil trest smrti
Všechno dopadlo jinak. S příchodem osvobození a Rudé armády hrozilo rodině ruského emigranta velké nebezpečí. Otec ale odmítl utéct dál na Západ.
„Staré kozácké přísloví praví, že dvakrát člověk umřít nemůže a smrti se stejně nevyhne. Otec řekl, že to asi nepřežije, ale aspoň rodina bude žít. Přišli místní četníci a odvezli ho do Humpolce. Tam jsme se s ním ještě mohli rozloučit. Otec nevěřil, že nás ještě někdy uvidí, a pak si ho převzal SMERŠ (pozn. SMĚRť Špionam – zvláštní jednotka sovětské vojenské kontrarozvědky),“ vypráví pamětník.
Otci hrozil dokonce trest smrti, ale nakonec byl propuštěn, a mohl se dokonce vrátit k lékařské praxi v Želivě. Alexej po maturitě na gymnáziu dál studovat nemohl. Vysokou školu vystudoval až později při zaměstnání. Po srpnové okupaci utekl za bratrem do Německa. Po pár měsících se na otcovo přání vrátil.
„Bělobandita“ pod dohledem StB
„Otec to špatně snášel, že jsme takhle zdrhli. Říkal, že jsme tady získali novou vlast. Vlast je jako máma, na tu se nemůžeš vykašlat, když je v maléru, a být u ní, když je ti s ní dobře, říkal,“ vysvětluje Kelin.
I přes to, že byl s nálepkou „bělobandity“ pod stálým dohledem Státní bezpečnosti, byl s bratrem v kontaktu dál a spolupracoval s protikomunistickou organizací NTS. „Tohle je jediný doklad o činnosti vysílače Svobodné Rusko. Pokračování vysílání bylo z takových aut,“ drží leták s fotografií zničeného domu.
Místo hřbitova stadion
Do Kletské se podíval po válce několikrát. Poprvé s otcem v roce 1957 a také se svým synem na 115. výročí otcova narození.
„Já jsem chtěl vidět hřbitov a oni ne, to byste nerozdýchal. Já jsem chtěl vidět ty hroby otcových známých, co jsem znal. Tak mě tam odvezli. Ptal jsem se, kde je ten hřbitov. No tady, ten stadion. Jak tam byly v běžecké dráze jamky za sebou, to byly hroby. Ptal jsem se, kde jsou pomníky, oni mi jeden ukázali. Udělali z toho pomník sovětským vrahům,“ ukazuje fotografie.
Atamanem v emigraci
Kozáci byli sice na počátku minulého století rozptýleni po celém světě, Kozáckou repubilku – Vševeliké vojsko donské – v zahraničí ale formálně udržují stále. Před dvěma lety se Alexej Nikolajevič Kelin stal atamanem. „Já jsem pořád odmítal, že se na to necítím, že co můžu dělat, vždyť to je třetí generace kozáků v exilu. Oni mi říkali, že když to nevezmu, vezme to někdo z putinovců, že jsme poslední emigrantská organizace, kterou ještě nemají pod palcem,“ vysvětluje Kelin.
„To mi říkal Putin, že ta ruská emigrace musí působit jako měkká síla ve prospěch Ruska. Napsal jsem tehdy obsáhlý dopis, který jsem předal na konferenci v Moskvě, kde jsem říkal, že je potřeba bavit se se všemi emigranty a to, že někdo kritizuje, má výhrady k současnému systému, neznamená, že je nepřítel, znamená to jenom to, že mu není lhostejný osud Ruska,“ říká ataman Kelin.
Vztah k původní vlasti si z Kelinových synů našel ten nejmladší. Po roce 1991 odjel do Ruska, setkal se s otcovými přáteli a nechal se tam pravoslavně pokřtít. „Nejmladší syn se pro to nadchl. Naskenoval dokonce dědečkovy rukopisy, já teď pracuji na překladu. O jejich vydání už mají zájem dvě vydavatelství, tak doufám, že se mi to podaří dotáhnout do konce,“ uzavírá Alexej Nikolajevič.
