Tady to byl kriminál, říká Josef Šupa. Z Československa emigroval, studoval v Římě a stal se vojenským kaplanem

Josef Šupa se v roce 1957 s kamarády doslova prostříhal přes elektrické dráty do Rakouska. Víc než rok tam žil v uprchlickém táboře, pak dostal vízum do Ameriky. Tam se rozhodl stát knězem, vystudoval teologii v Římě a po návratu do Spojených států pracoval jako vojenský kaplan. Po sametové revoluci pomohl založit duchovní službu v Československé armádě. Letos se kněz v penzi vrátil z Ameriky natrvalo do vlasti.

Josef Šupa se sestrami v Římě (1966)
Zdroj: soukromý archiv Josefa Šupy

Příběh kněze a emigranta Josefa Šupy je plný náhod, nezištné lidské pomoci, nevinných lstí a možná i zázraků, když se tři mladíci prostříhali přes dráty z totalitního Československa na svobodu. „Strach jsem měl z toho, že to bylo na blind. Věděli jsme jen, že tam jsou dráty. Z vlaku jsem viděl pohraniční pásmo, že se tam nesmí. Viděl jsem ty věže, ale nezbývalo nic jiného než tam jít. My jsme věděli, že to je buď, anebo. Já jsem tady nemohl žít, to byl kriminál,“ popisuje Josef Šupa.

Narodil se 14. listopadu 1937 v Mutěnicích na Hodonínsku jako nejstarší ze čtyř sourozenců v rodině zemědělce a obchodníka. Po únoru 1948 rodina přišla o většinu majetku. Komunisté otci zabavili podnik a odsoudili ho jako kulaka na šest let. Trest si odpykal v Jáchymově.

Na střední se dostal malým podvodem

„Já jsem měl samé jedničky, ale napsali mi, že jsem zavilý nepřítel socialismu, a nedoporučili mě do žádné školy,“ říká pamětník. Pracoval tedy ve Vinařském družstvu v Mutěnicích. Odtamtud dostal doporučení do vinařské školy v Bzenci. 

„Ten papír jsem vzal, nalil jsem tam trochu rozpuštěného sádla a šel za nimi s tím, jestli by mi to nemohli podepsat znovu. Já jsem to opsal, ale dal jsem tam místo té školy v Bzenci jedenáctiletá škola Rudy Filipa v Hodoníně,“ vysvětluje malý podvod.

Nakonec syn kulaka, jak komunisté po sovětském vzoru označovali nepohodlné rolníky, studoval i na brněnském Vysokém učení technickém. Až do voleb. „Šel jsem k volbám, dali mi ty lístky, na kterých bylo natisknuté jméno každého kandidáta. Odškrtli si mě, a že hoďte to tam. Já říkám, že nechci ty pány volit. Pak jsem došel zpátky do školy a dostal jsem na vybranou doly, anebo JZD,“ vzpomíná.

Vybral si doly. Objížděl pohraničí a spolu s kamarády Petrem Esterkou a Vladimírem Syrovátkou přemýšlel, jak se dostat z totalitního Československa. Domluvili se s údajným převaděčem. Jen se štěstím se podařilo odhalit, že jde o konfidenta, který by je nahnal do spárů StB. Dne 13. června 1957 tak nezbývalo než urychleně vyrazit.

„Sešli jsme se v Hodoníně. Ještě jsem poprosil pana faráře o zpověď a šli jsme do Břeclavi. A sedli jsme do vlaku a jeli jsme do Mikulova. Ale když jsme byli ve vlaku, začali tam kontrolovat dokumenty, tak jsme z toho vlaku vyskočili před Mikulovem,“ říká pamětník.

Video Týden v regionech (Brno)
video

Paměťová stopa: Josef Šupa

Zdroj: ČT24

Přes hranice se kamarádi prostříhali

Plížili se, aby je nikdo neviděl. Ani nevěděli, jestli jdou správně. Viděli železniční trať a říkali si, že hranice musejí být za ní. Pak narazili na ostnaté dráty.

„Utíkali jsme k těm drátům a byly tam tři řady. Ostnatý, potom elektrické a zase ostnatý. Měli jsme gumové rukavice a kombinačky. Tak jsme to rozcvakali, i ty elektrické dráty, tam byl přímý proud. Najednou začala hořet tráva, začaly létat jiskry. Udělali jsme ještě tu třetí díru a utíkali jsme. Tam byla taková boží muka, jestli to byl nějaký zázrak, že jsme se dostali takhle na blind. Došli jsme do vesnice Drasenhofen,“ popisuje drama Josef Šupa.

Dvanáct dnů strávili ve vězení v Mistelbachu. Odtud pak vedla jejich cesta do Vídně, požádali o politický azyl a skončili ve sběrném táboře u Salzburgu se stovkami dalších uprchlíků. „Já jsem byl v lágru šestnáct měsíců. A bylo to už dost těžké, protože nebyla práce a nebylo jídlo. Vždycky jsem šel někam, na jeden den, tam mi dali práci, dali mi nějaké peníze. A pak jsem hrál ping-pong s Jugoslávci. Když jsem vyhrál, dostal jsem sendvič. Byl jsem velice dobrý v ping-pongu, abych přežil,“ směje se pamětník.

Nakonec dostal Josef Šupa víza do Ameriky. Díky Americkému fondu pro československé uprchlíky začal pracovat ve sklárnách. Anglicky neuměl ani slovo. „Najednou přišel dopis a tam bylo The president of the United States. Mně! Páni drazí! A to byl rozkaz, abych se hlásil do americké armády,“ směje se. 

V Římě vozil kardinála Berana

Postupně se sám naučil anglicky, podle toho, co slyšel. Sloužil na vojenské základně Fort Louis. A právě tam se rozhodl, že se stane knězem. Dva roky filozofie a čtyři roky teologie absolvoval v Nepomucenu, české papežské koleji v Římě, v době, kdy ve Vatikánu našel azyl komunisty pronásledovaný kardinál Josef Beran. „Oni mu neřekli, že se nebude smět vrátit zpátky, to byla podmínka. Já jsem měl řidičský průkaz z Ameriky, tak jsem mu dělal šoféra,“ vzpomíná Josef Šupa.

Když byl Josef Šupa vysvěcen na kněze, vrátil se do Ameriky a působil v Oregonu a Ohiu. Ve svých devětatřiceti letech se stal vojenským kaplanem. „Velitel má na starosti, aby ta jednotka pořádně fungovala, a kaplan, aby vojáci byli morálně spokojeni. Velitel ví, že morálka skupiny závisí na jeho kaplanovi. Tak ho podporuje,“ vysvětluje.

Založení duchovní služby v Československé armádě

V roce 1979 si požádal o vízum do totalitního Československa. „Koupil jsem si letenku, přiletěl jsem do Prahy a tam mě chytla policie. A osm hodin mě vyslýchali. Pak mě pustili,“ říká. Další výslech ale následoval u veřejné bezpečnosti v Hodoníně. Do čtyřiadvaceti hodin musel opustit zemi.

Do vlasti se vrátil až po sametové revoluci. Pomáhal už jako podplukovník s reorganizací armád v postkomunistických zemích. A byl také poradcem ministra obrany Antonína Baudyše na začátku devadesátých let.

„To tu ještě nikdy nebylo, aby byl vojenský kaplan poslán mimo farnost nebo mimo generální štáb. Já jsem byl poslán na rok do Prahy, abych pomohl založit duchovní službu v Československé armádě,“ vzpomíná vojenský kaplan.

Letos se kněz v penzi vrátil z Ameriky do vlasti. Svůj neuvěřitelně dobrodružný život chce dožít za česko-slovenskou hranicí blízko své rodiny. „Zjistil jsem, že kdykoliv jsem si myslel, že prožívám nějaké velké zklamání a podraz, tak to vždy bylo k něčemu, co bylo pro mé dobro. Život člověka spočívá ne v tom, co já dostanu od druhých, ale co těm druhým dám. Protože když začne dávat, tak dostává mnohem víc, než kdy mohl dát,“ uzavírá Josef Šupa.

Paměťová stopa: Josef Šupa 7.59 MB