Novináři nemusí na rozdíl od vojáků střílet a zabíjet, přesto to mají podle Tomáše Vlacha na frontě v lecčem těžší. Nejsou součástí žádné struktury a v některých situacích si musejí poradit sami, třeba když jim hrozí zatčení nebo únos, říká válečný reportér a bývalý voják, který se věnoval konfliktům v Afghánistánu i na Ukrajině, kde nedávno natáčel také umučená těla padlých vojáků. Je potřeba, aby to svět viděl, vysvětluje. V podcastu Background ČT24 popisuje i práci humanitárního pracovníka nebo vzpomínky z převozu uzbeckých dětí do Česka.
Tomáš Vlach chodil na přelomu 80. a 90. let na vojenskou školu, s kamarády také v porevoluční náladě hodně cestoval. „Když se otevřelo Rakousko, tak jsme jeli načerno až k hranicím Lichtenštejnska, kde nás chytli a na tři dny zavřeli do vězení,“ vzpomíná s tím, že je pak ze školy vyloučili. Chvíli se živil jako technik, poté se ale ke studiu vrátil.
Vyhlídka na armádní kariéru ho však nelákala, proto se rozhodl na Karlově univerzitě studovat masovou komunikaci. U novinařiny už zůstal, stejně tak u cestování. „První čistě reportérská cesta byla v roce 1998 do Afghánistánu,“ popisuje Vlach výpravu s manželkou na sever země, který tehdy ovládala takzvaná Severní aliance. Její vojáci novináře vítali a pomáhali jim s dopravou.
Vlach se díky nim třeba dostal do prvního vrtulníku Červeného kříže, který letěl na pomoc lidem zasaženým zemětřesením. „Všichni mi to záviděli a jeden pákistánský novinář z Reuters po mně chtěl fotky. Nabízel mi sto dolarů za jednu a já blbec jsem je neprodal. Dneska už bych to využil,“ usmívá se. Jeho články i s fotkami pak ale otiskly časopisy Týden a Reflex.
Na přelomu milénia začal Vlach také natáčet reportáže. Ty podle něj pokryjí cestovní výdaje lépe než psaní článků. Ve stejné době se mu také podařilo pořídit rozhovor se slavným afghánským politikem Ahmadem Masúdem, známým od přezdívkou Lev z Pandžšíru.
„Měli jsme štěstí, že jsme potkali jeho tajemníka, kterému jsme padli do oka,“ objasňuje vznik interview, které tlumočil pozdější afghánský ministr zahraničí Abdullah Abdullah. „Shodou okolností jsme dělali rozhovor ve stejné místnosti, kde se Masúd stal dva dny před 11. zářím obětí atentátu spáchaném lidmi, kteří se vydávali za novináře,“ popisuje Vlach.
Talibanci chtěli, aby je natočil
Vlach se rovněž na začátku tisíciletí snažil společně s manželkou rozjet agenturu přinášející informace ze států střední Asie jako Tádžikistán, Kyrgyzstán nebo Uzbekistán. „V zimě ale nebylo moc co dělat, tak jsme se rozhodli odjet do Čech. Chvíli na to se naskytla příležitost jet s Člověkem v tísni do Čečenska,“ objasňuje, jak ve válčící oblasti pracoval jako humanitární pracovník. „Pak jsme okamžitě odjeli do Afghánistánu, kde jsme také zakládali misi,“ dodává.
V zemi pomáhali s humanitárními dodávkami i natáčeli reportáže. „Mohl jsem si točit, co jsem chtěl,“ vypráví Vlach, jak zaznamenával afghánské vojenské základny nebo checkpointy. „Na jednom stáli zjevně Talibanci, kteří už ale sloužili novému režimu. Šel jsem proto raději točit stánky s nějakým haraburdím, a najednou vidím, jak ke mně jeden jde a říká: ,Proč to filmuješ? První musíš natočit nás a náš checkpoint, pak si toč, co chceš.‘ To se mi ještě nestalo,“ směje se válečný reportér.
Stát, který Taliban předloni v létě opět ovládl, Vlach navštívil naposledy v roce 2014, kdy rovněž zakládal svoji poslední misi pro Člověka v tísni. Byla na Donbase, kde tehdy začínaly boje s Ruskem podporovanými separatisty. „Šli jsme na obě strany, ale z jedné nás samozřejmě vykopli. I tak se to, myslím, povedlo,“ říká novinář, který nikdy neviděl problém v tom, že jako reportér zároveň pracuje pro humanitární organizaci. „Nemusí se to každému líbit, ale myslím si, že každý novinář by měl občas přispět a pomoct, pokud má možnost,“ hodnotí Vlach.
Zmatek na kyjevském nádraží
Vlach takovou pomoc sám poskytl v roce 2005, když se podílel na převozu šesti dětí politických azylantů z Uzbekistánu do Česka. O pomoc ho kvůli jeho dobré znalosti tamějších poměrů požádal ředitel azylového odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman. „Pod palcem to měly mezinárodní organizace, takže jsem na to spíš dohlížel,“ osvětluje Vlach, který už odrostlé děti viděl znovu po deseti letech. „Je to paráda,“ odpovídá, zatímco s ním viditelně cloumají emoce.
Se silnými pocity se válečný reportér setkal i na Ukrajině, kam se od loňského 24. února vydal už osmkrát. Za nejhorší okamžik označuje zmatek na nádraží v Kyjevě během prvních dnů invaze. „Nevědělo se, jestli už Rusové nejsou ve městě nebo jestli nás nerozstřílí po cestě,“ říká s dovětkem, že lidé ale vydrží daleko více, než si myslí. To platí i pro novináře, kteří jsou podle něj na frontě občas v těžší situaci než vojáci.
„Slyšel jsem, že když vojáci dělají ve Vyškově kurzy pro novináře, tak na ně mají kolikrát větší požadavky. Novináři musí vydržet mnohem víc než vojáci. Nejsou součástí žádné struktury a v některých situacích si musí poradit sami, třeba když jim hrozí zatčení a únos nebo se musejí dostat z jedné linie na druhou,“ myslí si Vlach. „Na druhou stranu nemusejí nikam střílet a někoho zabíjet,“ dodává s tím, že by nechtěl vojáky urazit. Upozorňuje i na to, že by žurnalisté měli umět základy první pomoci.
Musíme oslovit řadového Rusa
Přístup ukrajinské armády právě k médiím se podle něj postupně lepší, což dokládá jeho nedávná reportáž o umučených vojácích z márnice v Doněcké oblasti. „Mluvili jsme s jedním z tiskových důstojníků, který byl velice naštvaný a řekl nám, ať to jedeme natočit. Asi to byl nějaký momentální impuls,“ vysvětluje si to, proč Ukrajinci o případu později příliš neinformovali.
Vlach o něm naopak mluvil například na Českém rozhlasu, ze kterého mu pak ale prý řekli, že mrtvá těla nemusel popisovat tak podrobně. „V jistém slova smyslu to byla pravda, ale tyhle hrůzy je potřeba ukazovat. Argument, že to není etické, úplně neobstojí. Je potřeba, aby to svět viděl,“ dodává.
Vlach přiznává, že i když je odolný, tak se s některými zážitky vypořádává těžce, typicky při návratech z Afghánistánu či Ukrajiny. „Všichni mě štvou a řeší jen hlouposti,“ popisuje svoje pocity. Sám se teď chystá do Pobaltí, aby zkusil porozumět tomu, co se odehrává v sousedním Rusku. „Je důležité pochopit, co se tam děje, a minimálně o tom informovat. Jako západní civilizace musíme pochopit, jak oslovit řadového Rusa a vysvětlit mu, že to, co mu podstrkuje jeho režim, je pro něj nebezpečné.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.
